ECLI:CZ:US:1998:2.US.178.97
sp. zn. II. ÚS 178/97
Usnesení
II. ÚS 178/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky V.K., zastoupené advokátem JUDr. F.H., o návrhu na zrušení rozhodnutí Finančního úřadu ve V., čj. 6247/4/1995, ze dne 9. 8. 1995; rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 6. 3. 1996, c]. 3101/13/95, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 1997, čj. 28 Ca 225/96, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a č1. 2 odst. 3 a čl . 11 odst . 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
V odůvodnění uvedla, že správce daně na základě daňové kontroly, provedené za rok 1993, dospěl k závěru, že nedoložila příslušnými daňovými doklady oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a dle §46 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. jí vyměřil DPH ve výši 119.116.239,- Kč, a to
II. ÚS 178/97
dodatečným platebním výměrem č. 280 ze dne 2. 8. 1995. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala a v dodatku k odůvodnění předložila tzv. opravy daňových dokladů. Odvolací orgán odvolání zamítl s odůvodněním, že daňové doklady nesplňovaly náležitosti taxativně vymezené §12 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb. Rovněž městský soud se v řízení o přezkumu rozhodnutí finančních orgánů ztotožnil se závěry těchto orgánů a žalobu zamítl.
Stěžovatelka je názoru, že zák. č. 588/1992 Sb. (dále jen "zákon o DPH"), ve znění platném do 31. 12. 1994, umožňoval provést opravy daňového dokladu v situaci, kdy daňový doklad, kterým byl doložen nárok na odpočet DPH, byl vadný, tj. neobsahoval všechny náležitosti stanovené zákonem o DPH v §12 odst. 2. I tento "vadný" doklad je daňovým dokladem a zákon o DPH nezakazoval provést opravu daňového dokladu, opačný závěr by znamenal, že plátce, který po hmotněprávní stránce splnil podmínky pro nárok na odpočet, by na tento odpočet neměl nárok z důvodu formálních vad. Tento názor potvrzuje i novela zákona o DPH, účinná od 1. 1. 1995, která zavedla možnost opravit jen určité vady daňových dokladů, přičemž opravy jiných vad byly taxativně zakázány a novelou zákona o DPH účinnou od 1. 1. 1996 umožnil opravovat vady daňových dokladů neomezeně.
Napadená rozhodnutí jsou proto v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, dle kterých každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá, a dále v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny, dle kterého mohou být daně a poplatky ukládány jen na základě zákona.
II. ÚS 178/97
Finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty byl v zák. č. 588/1992 Sb. vždy podmíněn, bez ohledu na novely tohoto zákona, doložením nároku na odpočet daňovým dokladem, jehož náležitosti jsou vymezeny v §12 cit. zák. Doplňování chybějících náležitostí po uplatnění nároku na odpočet daně zákon sice nezakazuje, avšak správce daně v rámci daňové kontroly, popř. vytýkacího řízení neuzná na základě dodatečně doplněných daňových dokladů nárok na odpočet, pokud zákon nestanoví jinak (tj. omezeně co do výčtu náležitostí, které bylo možno doplnit v roce 1995, a neomezeně ve výčtu náležitostí pro rok 1996 a násl.).
Městský soud ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca
225/96.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 225/96, a Finančního úřadu V., c]. 6247/4/1995, i Finančního ředitelství v Praze, čj. 3101/13/95, a dospěl k závěru, že za situace, kdy se stěžovatelka dovolává porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny plus čl. 11 odst. 5 Listiny s tím, že dle jejího názoru zák. č. 588/1992 Sb., ve znění platném do 31. 12. 1994, umožňoval provést daňovou opravu daňového dokladu právě proto, že dle čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny každý může činit, co není zákonem zakázáno, jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy, tak ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny jsou totiž ustanovení, která nelze chápat absolutně, neboť jsou propojena na zbývající odstavce uvedených článků a dále na č1. 1 Ústavy v tom smyslu, že jde o obecná ustanovení zakotvující
II. ÚS 178/97
ideu právního státu, resp. princip reprezentativní demokracie. Z tohoto pohledu je argumentace založená na porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny zcela nepřípadnou, a to rovněž proto, že v případě daňové kontroly šlo o situaci zákonem upravenou (srov. zák. č. 588/1992 S. a dále zák. č337/1992 Sb.). Stejně tak odkaz na porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, dle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, neobstojí vzhledem k důvodu ústavní stížnosti, který je založený naopak na nedostatku zákonného podkladu. Jinými slovy, ústavní soud má za to, že správce daně i soud postupovali ve věci daňové kontroly za rok 1993 v souladu s tehdy platnou zákonnou úpravou (tj. zák. č. 588/1992 Sb., ve znění zák. č. 196/1993 Sb., srov. §54 věta třetí a zák. č. 337/1992 Sb.) s tím, že domnělá intenzita zásahu v rovině základních práv je navíc zpochybněna i faktem, že sama stěžovatelka nevykázala potřebnou součinnost v řízení o daňové kontrole, když odmítla projednání výsledků daňové kontroly, jak vyplývá z dokladů založených ve správním spise.
S ohledem na shora uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti touto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 5. 4. 1998 soudkyně Ústavního soudu