Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.06.1998, sp. zn. II. ÚS 192/97 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 75/11 SbNU 193 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.192.97

sp. zn. II. ÚS 192/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. M. H., za účasti účastníka řízení Městského soudu v Praze a vedl. účastníků 1) Ministerstva financí ČR, Letenská 15, Praha 1, 2) Ministerstva spravedlnosti ČR, Vyšehradská 16, Praha 2, 3) České národní banky, Na Příkopě 28, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1997, sp. zn. 13 Co 125/97 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 1996, sp. zn. 15 C 165/95, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění, Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 1996, č. j. 15 C 165/95-49 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1997, č. j. 13 Co 125/97-64, kterým byl tento rozsudek potvrzen. Ústavní stížností napadenými rozsudky byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se jako oprávněná osoba podle zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění, domáhal navrácení movitých věcí, které v souvislosti s trestním řízením proti jeho otci M. Š. podle rozsudku Okresního soudu trestního v Praze ze dne 2. dubna 1952, sp. zn. 2 T 5/52 propadly ve prospěch státu. Jednalo se o vydání 513,6 g platiny, 2.214,15 g zlata, 45.325,60 g stříbra, 2.468 g platných stříbrných mincí, 74 prstenů s brilianty, 27 párů náušnic s brilianty, 8 náramků, 6 hodinek a další věci, uvedené v žalobním seznamu. Tento trestní rozsudek byl zrušen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 1991, sp. zn. 2 Rt 555/91, a trestní stíhání proti otci stěžovatele bylo zastaveno. Stěžovatel, pokud se týká vydání věcí, omezil ústavní stížnost pouze na vydání zlata, stříbra a platiny. V rozsudku soudu I. stupně je uveden i realizační spis č. 1480 bývalého finančního referátu ONV Praha 12, ze kterého vyplývá, kam byly zabavené věci předány. Soud sám po provedeném řízení dospěl k názoru, že ke vzniku nároku na vydání věci podle §5/1 zák. č. 87/1991 Sb. je třeba individuálního určení jednotlivých věcí, jak vyplývá ze samotného znění tohoto ustanovení. Soud dále dovozuje, že pouhé druhové určení těchto věcí je nedostatečné a v řízení také nebylo prokázáno, že předmětné věci nebo některé z nich jsou v držení některého ze žalovaných odpůrců, a proto byla žaloba vůči všem odpůrcům (nyní vedl. účastníkům) zamítnuta. Odvolací Městský soud v Praze ve svém rozsudku, kterým rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, se plně ztotožnil s jeho právním závěrem a ačkoli nezpochybnil, že Česká národní banka má ve svém držení drahé kovy, nebylo možno prokázat, že drží právě ty, které byly otci stěžovatele zabaveny. Ustanovení §5 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb., jak uvádí odvolací soud, nutno vykládat tak, že se musí jednat o věc individuálně určenou, aby bylo bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že se jedná o tu konkrétní věc, k jejímuž odejmutí došlo. Dovozuje dále, že i kdyby bylo prokázáno, že tyto kovy jsou v držení České národní banky, pro úspěšnost žaloby by bylo nutné, aby byly v témže stavu, v jakém byly zabaveny a aby bylo naprosto zřejmé, že se jednalo o majetek otce stěžovatele. Takto však drahé kovy nejsou evidovány. Stěžovatel se domnívá, že tímto právním názorem soudu prvého stupně a soudu odvolacího bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 90 Ústavy, dále čl. 4 odst.1 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vytýká oběma soudům nesprávný výklad zákona č. 87/1991 Sb. v ustanoveních o vydání movitých věcí, i když tento zákon stanoví oprávněné osobě povinnost určit, kde se věci nacházejí. Je nepochybné, uvádí stěžovatel dále, že Česká národní banka má ve svých depozitech a ve svém držení stříbro, zlato a platinu. Jsou to kovy zaměnitelné jen co do ryzosti a pokud ryzost zůstává stejná, je možné je zaměnit co do váhy. Proto podle názoru stěžovatele k identifikaci těchto kovů stačí pouze údaje o ryzosti a váze. V žádném z dobových dokumentů, ve kterých jsou odebrané kovy jeho otci popisovány, není uvedena jiná charakteristika než jejich ryzost a váha. Proto se stěžovatel domnívá, že není nutné, aby prokazoval, že se jedná o naprosto stejné kovy, které byly jeho otci odebrány, neboť taková prokázání nejsou ani možná. Zákon č. 87/1991 Sb. měl na mysli identifikaci movitých věcí tak, aby tyto věci nebylo možno zaměnit s jinými a aby byly vydány oprávněné osobě skutečně jen věci, které jí byly konfiskovány. Takto soudy specifikovanou identifikaci podle jeho názoru nelze přenášet na drahé kovy, neboť jde o věci druhotně zaměnitelné. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 15 C 165/95 a současně požádal oba soudy i vedlejší účastníky o vyjádření k ústavní stížnosti. Soud prvého stupně ve svém vyjádření uvedl, že vzhledem k jednoznačnosti textu zákona (§5 odst. 1), je na žalobci, aby přesně identifikoval požadované věci a kde se nacházejí. Protože žalobce důkazní břemeno neunesl, musela být žaloba zamítnuta. Odvolací soud ve svém vyjádření odkázal na právní názor, že jde-li o vydání movitých věcí podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (dále jen zákon), musí jít o věc individuálně určenou a navíc musí oprávněná osoba prokázat, kde se věc nalézá. Nemůže se jednat o věci určené druhově, zejména v případě požadavku na vydání drahých kovů. Ministerstvo spravedlnosti ČR ve svém vyjádření uvedlo, že odškodnění za propadnutí movité věci upravuje ustanovení §20 s odkazem na ustanovení §§5,7-12 zákona. Odškodnění za movité věci se realizuje vydáním věci povinnou osobou za podmínky, že oprávněná osoba prokáže, kde se věci nalézají. Důkazní břemeno leží na stěžovateli a není podmíněno žádnými dalšími skutečnostmi. U propadnutí jednotlivých movitých věcí, zákon neumožňuje odškodnění formou finanční náhrady, neboť ta se poskytuje pouze za nemovitost a za podmínek stanovených §13 odst. 1 zákona. Z uvedeného je zřejmé, že jedinou formou odškodnění v daném případě je vydání věcí, nikoli finanční náhrada. Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření uvedlo, že stěžovatel je přesvědčen, že u druhově zaměnitelných věcí lze "vydání" realizovat vydáním drahých kovů stejné váhy a ryzosti. To však restituční zákon neumožňuje. Považuje za správný výklad ustanovení §5 odst. 1 zákona, tak jak byl proveden oběma soudy. Česká národní banka se rovněž ztotožnila s rozsudky obou soudů. Dále uvedla, že je přirozené, že ČNB jako centrální banka vlastní drahé kovy, ovšem to neznamená, že se jedná o kovy zastavené otci stěžovatele. Požadavek na vydání těchto věcí se opírá pouze o skutečnost, že banka takové věci vlastní, není však prokázáno, že drahé kovy zabavené otci stěžovatele se do ČNB resp. její právní předchůdkyně dostaly. I v případě, že by připustila vzhledem k tehdejší praxi, že předmětné věci byly do banky odevzdány, neznamená to, že je banka dosud vlastní. Odmítá názor stěžovatele, že u druhově určených věcí není nutno prokazovat ani jejich identitu ani cestu, kterou po zabavení prodělaly. Oba soudy i vedlejší účastníci proto navrhují odmítnutí resp. zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud si rovněž vyžádal rozsudek Okresního soudu trestního v Praze, č. j. 2 T 5/52 ze dne 2. dubna 1952 ze kterého zjistil, že v odůvodnění na str. 6 odst. 2 jsou uvedeny údaje o váze jednotlivých zabavených drahých kovů, tak jak to stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti. Ingerence Ústavního soudu, jak je soustavně judikováno, nastává v případě ústavní stížnosti proti rozsudkům obecných soudů pouze v případech, kdy je stěžovatelem namítáno porušení jeho základních práv a svobod a podává stížnost při splnění zákonem č. 182/1993 Sb. stanovených podmínek a za předpokladu, že návrh není návrhem zjevně neopodstatněným. Zákon č. 87/1991 Sb. v platném znění důrazně a výlučně ve vztahu na restituci hovoří o "věcech": Podle ustanovení §5 odst.1-druhá věta zákona "jde-li o vydání movité věci, prokáže-li též (oprávněná osoba), kde se věc nalézá". Právě právní výklad této věty v podání stěžovatele ve vztahu ke stanovisku obou soudů i vedlejších účastníků je odchylný. Pokud stěžovatel uvádí, že drahé kovy spadají do kategorie věcí genericky určených, t. j. takových, kde nezáleží na individualitě předmětu, ale kde je pro ně rozhodující počet, váha nebo míra určitého druhu, potom je nutno si uvědomit, že do této kategorie spadají i peníze. Zákon č. 87/1991 Sb. v platném znění neřeší celkovou restituci odňatého majetku, ale, jak to vyjádřil v §1 odst.1 zákona, pouze zmírňuje některé majetkové a jiné křivdy, vzniklé nyní již zrušenými trestními rozsudky, vydanými v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Nevztahuje se proto na vydání peněz i když finanční částky, t. j. peníze, tvořily mnohdy podstatnou část zabaveného majetku. Odpovídá tomu i ustanovení §13 odst.1 zákona, kde se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje pouze za nemovitost, která jí nebyla vydána nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle §7 odst. 3, 4 a 5 zákona. Důležité pro toto posouzení je i ustanovení §13 odst. 2 zákona, které říká, že pro případ, kdy byl zabaven celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, přísluší na základě zrušeného rozsudku zákonem č. 119/1990 Sb. oprávněné osobě náhrada ve výši 60 000 Kč. Ústavní soud sdílí názor stěžovatele, že jde o věci vymykající se možnosti jejich individualizace, tedy o druhově určené věci, u nichž právě vzhledem k této jejich povaze je vindikační žaloba vyloučena. Avšak ani zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž podle svého výslovného ustanovení §1 odst.2 upravuje též podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, vydání věcí takto určených neumožňuje. Tento závěr vyplývá, podle názoru Ústavního soudu nejen z již citované preambule k zákonu č. 87/1991 Sb., stanovící jeho meze pouze ve směru zmírnění některých majetkových a jiných křivd, ale i ze znění ustanovení §5 odst.1 zákona, jež vydání peněz vylučuje. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud i výkladem ustanovení §13 odst.2 zákona limitujícího v případě, že celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., popř. na základě rozhodnutí, které se zrušuje podle tohoto zákona, vyplacenou náhradu částkou 60.000 Kč. Stručně vyjádřeno, buď zde určitá věc, u které přichází v úvahu možnost jejího vydání je a potom se lze domáhat za podmínek uvedených v ustanovení §5 citovaného zákona jejího vydání, nebo taková věc zde již není nebo ji nelze vydat, a potom oprávněné osobě přísluší pouze náhrada uvedená v ustanovení §13 citovaného zákona. Tento názor byl judikován v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 166/95. Proto byl nucen Ústavní soud přisvědčit právním závěrům obou soudů i stanoviskům vedlejších účastníků. Nedošlo tedy ze strany rozhodujících soudů k porušení čl. 90 Ústavy, neboť právo stěžovatele bylo řádně váženo. Soudy věnovaly řízení maximální pozornost, provedly všechny navrhované důkazy, takže z jejich strany nedošlo k porušení stanovených postupů podle čl. 36 odst.1 Listiny odepřením práva na spravedlivý proces. Na projednávaný případ se však nevztahuje ustanovení čl. 4 odst.1 Listiny, neboť se nejednalo o posouzení uložených povinností. Naopak požadavek na vydání drahých kovů, kdy podle právního názoru stěžovatele se jedná o věci druhově určené, u kterých není nutno prokazovat ani jejich identitu ani cestu, kterou po zabavení prodělaly, by odporoval smyslu zákona. Zcela by opomíjel identifikaci věcí a znevýhodňoval by ty restituenty, jimž nebyly požadované věci vráceny proto, že již neexistují nebo u nichž nelze zjistit, kde se nacházejí. Došlo by tak k porušení rovnosti. Ústavní soud byl proto nucen ústavní stížnost zamítnout podle ustanovení §82 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., v platném znění. Poučení: Proti rozhodnutí Ústav ního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. června 1998