ECLI:CZ:US:1998:2.US.209.97
sp. zn. II. ÚS 209/97
Usnesení
Sp. zn. II. ÚS 209/97
CESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti V.Z., zastoupeného JUDr. M.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 1997, č. j. 22 Co 90/97-43, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11.1996, č j. 16 C 283/95-27, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Městské části Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 1997, č. j. 22 Co 90/97-43, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 1 1.1996, č.j. 16 C 283/95-27, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby navrhovatele na vydání v žalobě uvedených nemovitostí vedlejším účastníkem.
Navrhovatel se stal jako občan ČR s trvalým pobytem v zahraničí oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění nálezu ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Navrhovatel si proto uplatnil prostřednictvím své sestry dne 30. 3. 1995 výzvu k vydání těchto nemovitostí u Obvodního podniku bytového hospodářství v P. Protože inu bylo sděleno dne 8. 6. 1995, že nemovitosti přešly podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, na Městskou část Praha, obrátil se na vedlejšího účastníka řízení. Ten mu sdělil, že výzva byla podána jednak po lhůtě,
jednak není povinnou osobou. Proto se navrhovatel obrátil na Obvodní soud pro Prahu 2, který o jeho žalobě rozhodl tak, že zamítl návrh na stanovení povinnosti žalovaného, tj. vedlejšího účastníka řízení, aby s navrhovatelem uzavřel dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Soud došel k závěru, že navrhovatel je oprávněnou
Sp. zn. II. ÚS 209/97
osobou a vedlejší účastník osobou povinnou, ač ten to popíral. Věc však posoudil tak, že výzva OPBH v P. byla učiněna včas, avšak tento podnik nebyl povinnou osobou. Městské části Praha pak byla výzva doručena po stanovené prekluzivní
lhůtě ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.
Žalobce podal odvolání k Městskému soudu v Praze, který rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil. Došel k závěru, že výzva byla podána po Lhůtě, která končila dne 30. 4. 1995, neboť se tak stalo až 6. 7. 1995. Dále byla učiněna prostřednictvím sestry navrhovatele H.P. jednající na základě plné moci navrhovatele. Tato plná moc však svým obsahem neumožňovala zmocněnkyni podat výzvu, neboť ta byla zmocněna k zastupování "při všech jednáních a rozhodnutích ve věcech mého majetku".- Restituční nárok je však nárok sui generis, kdy osoba podávající výzvu k vydání ještě není vlastníkem věci. Na výzvu třeba hledět nejen jako podanou po lhůtě, nýbrž i podanou někým, kdo k tomu
není oprávněn. Stejně tak byla podána po lhůtě žaloba k soudu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze zopakovala odůvodnění rozsudku a navrhla ústavní stížnost odmítnout. Vedlejší účastník poukázal na pozdní podání výzvy a současně znovu zaujal stanovisko, že nebyl ani osobou povinnou.
Na základě podané ústavní stížnosti a předloženého spisu došel Ústavní soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně
neopodstatněná.
Ústavní soud jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí. Proto není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Oba soudy však postupovaly v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnovaly předmětné věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva. Neshledal porušení čl. 1, ani čl. 90 Ústavy ČR, kterých se navrhovatel v ústavní
stížnosti výslovně dovolává.
V daném případě se však jednalo zejména o to, že nebylo porušeno právo každého domáhat se svých práv "stanoveným postupem". Tento postup zahrnuje nutně i lhůtu, ve které se lze ochrany práv domáhat. Vzhledem k tomu, že z předloženého spisu i ústavní stížnosti nevznikly pochybnosti o tom, že žaloba k
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 byla podána k poštovní přepravě dne 31. 10. 1995 a Obvodní soud pro Prahu 2 ji obdržel až 2. 11. 1995, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty určené ustanovením §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb, o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění nálezu ústavního soudu č. 164/1994 Sb., rozhodl ústavní
soud, jak ve výroku uvedeno. Nebylo proto třeba již blíže zkoumat další okolnosti případu, neboť to nemohlo mít na výsledek řízení vliv.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 1998 JUDr. Iva Brožová předsedkyně senátu Ústavního soudu