ECLI:CZ:US:1998:2.US.246.97
sp. zn. II. ÚS 246/97
Usnesení
II.ÚS 246/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti H.A., zastoupeného JUDr. E.J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16.4. 1997, č. j. 11 Cmo 15/97-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst.1 písm.c) zák. č. 18211993 Sb. jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel zaslal dne 10.7.1997 k Ústavnímu soudu stížnost proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18.11.1996, č.j. 54 Cm 702/95-47, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16.4.1997, č.j. 11 Cmo 15/9763 a domáhá se jejich zrušení.
Napadeným rozsudkem bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 145.890,40 Kč s příslušenstvím a co do částky 50.943,60 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta.
Stěžovatel tvrdí, že těmito rozsudky, a to vyhovujícím výrokem bylo porušeno ústavně zakotvené právo stěžovatele na řádný a spravedlivý proces, zakotvené v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť soudem
II.ÚS 246197
učiněná skutková zjištění a právní závěry jsou v zásadním nesouladu s provedenými důkazy. Zejména se jedná o nesoulad mezi důkazem a obsahem přípisu, že sdělení obsažené v tomto přípise je uznáním závazku.
Dle názoru stěžovatele nelze obecně sdělení určitého subjektu, že uhradí určitou fakturu, považovat bez dalšího za uznání závazku, neboť neobsahuje náležitosti, které by uznávací akt obsahovat měl, zejména uznávací prohlášení a určení závazku, a to specifikací věřitele, dlužníka,rozsahu závazku a důvodu závazku.
Dále stěžovatel konstatuje, že nárok žalobce nebyl v řízení prokázán, neboť žalobce neprokázal, zda žalovaný závazek převzal, když nedoložil objednávku ani převzetí zboží a nedošlo-li k uznání závazku, nemohl soud spravedlivě rozhodnout tak, že nárok žalobce je oprávněný a uložit žalovateli zaplacení žalované částky.
Stěžovatel upozorňuje na pochybení soudu, když neumožnil žalovanému prokázat výslechem jednatele žalované společnosti tvrzení, že žalovaný předmětné zboží převzal. Soud tak nepřipustil provedení důkazu, který byl pro hájení práv žalovaného v tomto řízení stěžejní.
Tímto, dle názoru stěžovatele, rovněž porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud podle ustanovení §42, odst.3 a §76, odst.1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal spis, sp.zn. 54 Cm 702/95, vedený u Krajského obchodního soudu v Praze a spis, č.j. 11 Cmo 15/97-63, vedený u Vrchního soudu v Praze ve spojení s jeho rozsudkem k předmětné ústavní stížnosti včetně jejich vyjádření.
II.ÚS 246/97
Ze spisového materiálu soud zjistil, že soudem prvního stupně, stejně i soudem odvolacím, jak vyplývá z výše uvedených rozsudků, byl dopis JUDr.V.D., který je jednatelem žalovaného ze dne 9.12.1992 hodnocen ve spojeni s ostatními důkazy jako důkaz o tom, že zboží uvedené ve faktuře č. BO1627/92 ze dne 3.12.1992 pod položkami 1 - 6. bylo žalovanému skutečně dodáno, nikoli jako uznávací prohlášení žalovaného. Odvolací soud konstatoval, a to nad rámec hodnocení důkazů soudem prvního stupně, že tento dopis má obsahově znaky uznání dluhu, aniž by jej hodnotil z hlediska důsledků, které má kvalifikované uznání závazku, tedy zejména z hlediska délky promlčecí doby.
Jednou ze zásad, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, je zásada hospodárnosti a rychlosti řízení, která nachází své uplatnění mimo jiné při dokazování skutečností tvrzených účastníky řízení.
V předmětném sporu žalovaný navrhl, aby byl proveden jeho výslech k otázce zda zboží, jehož nezaplacení bylo předmětem řízení, bylo jemu dodáno nebo ne. Dle ustanovení §120, odst. 1, zákona č. 9911963 Sb., o. s. ř. soud rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede. Soud vycházel ze zásady přímosti, která je vyjádřena dokazováním při jednání, aby zjistil skutečný stav věci co nejúplněji, což je vyjádření zásady materiální pravdy a účastnící jednání jsou povinni přispět ke zjištění skutkového stavu tím, že pravdivě a úplně vylíčí všechny potřebné skutečnosti.
Stěžovatel (jako žalovaný) byl proto předvolán k jednáním nařízeným na den 27.5. 1996, 1.7.1996, 12.8.1996 a 18.11.1996 s tím, že má být vyslechnut k otázkám souvisejícím s realizací předmětné dodávky, což je v souladu se zásadou, že s povinností tvrzení je spojena povinnost důkazní, to znamená, že ten, kdo tvrdí určité
II.ÚS 246/97
skutečnosti má povinnost uvést potřebné důkazní prostředky, jimiž se tvrzená skutečnost dokáže.
Ani k jednomu z těchto jednání se však nedostavil, čímž nevyužil možnosti prokázat pří výslechu své tvrzení, že předmětné zboží nepřevzal. Ze stížnosti také nikterak nevyplývá, že by žalovaný nepokračoval v započaté podnikatelské činnosti, ale naopak je nástupcem původního právního subjektu, kterým byl I.A.
Ústavní soud na základě prozkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, neboť nedošlo k porušení ústavnosti a zákonnosti a v řízení před obecnými soudy byly dodrženy principy řádného procesu, neboť v předmětné věci soudy postupovaly v souladu s platnými, obecně závaznými právními předpisy.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem rozhodl proto Ústavní soud tak, jak ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnuti Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
Soudce Ústavního soudu
V Brně dne 6. dubna 1998