Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.06.1998, sp. zn. II. ÚS 255/97 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 69/11 SbNU 159 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.255.97

sp. zn. II. ÚS 255/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky J. B., zastoupené JUDr. Z. K., za účasti účastníků řízení 1) Krajského soudu v Hradci Králové, 2) Okresního soudu v Pardubicích a vedl. účastníka P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 1997, č. j. 22 Co 21/96-54, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 1997, č. j. 22 Co 21/96-54 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. září 1995, č. j. 8 C 175/93-43 se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 8 C 175/93, byla zamítnuta její žaloba na zrušení kupní smlouvy, uzavřené dne 29. 11. 1962 a registrované bývalým státním notářstvím v Pardubicích dne 20. 2. 1963 pod číslem registrace P. R. 62/63 a to v části, kterou byly stěžovatelkou na tehdejšího kupce bezplatně převedeny zemědělské pozemky, a to p. č. 367/4 v kat. území Chýšť, p.č. 413/19 v kat. území Kasaličky a p. č. 381/3 v kat. území Voleč. Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 24. 4. 1997, č. j. 22 Co 21/96-54, k odvolání stěžovatelky rozhodl tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích potvrdil. Stěžovatelka svůj nárok opírala o znění §8 odst.3 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, kde namítala, že zemědělské pozemky kupující straně neprodala, ale že na nátlak notáře byly na kupujícího převedeny bezplatně v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu k níž pozemky patřily. Původní žaloba směřovala proti J. K., P. K. a P. K., byla však po vyjasnění situace, zvláště s přihlédnutím k usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 7. 1994, č. j. D 997/93-21-17, v projednávání dědictví po zemřelém F. K., nar. 10. 5. 1949 a zemřelém dne 23. 5. 1993, omezena pouze na P. K., která se stala jedinou vlastnicí restitučně uplatněných nemovitostí. Okresní soud v Pardubicích pod bodem I. svého rozsudku ze dne 22. září 1995, č. j. 8 C 175/93-43, proti dvěma prvým žalovaným řízení zastavil. Odvolání stěžovatelky směřovalo proti zamítnutí návrhu na zrušení části kupní smlouvy ze dne 29. 11. 1962, obsaženému v části II. rozsudku a proti části III. o nákladech řízení. Z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. září 1995, č. j. 8 C 175/93-43, Ústavní soud zjistil, že soud připustil, že by stěžovatelka mohla být oprávněnou osobou podle zák.č. 229/1991 Sb., ale že se jí v řízení nepodařilo prokázat, že tyto pozemky převedla na právního předchůdce žalované bezúplatně. Pozemky byly převedeny kupní smlouvou a z této kupní smlouvy vyplývá, že předmětem prodeje byly vedle domu i zemědělské pozemky, které jsou předmětem řízení, a to za ujednanou kupní cenu 10. 000 Kč. S ohledem na ustanovení §134 o. s. ř., který je v rozsudku celý citován, měl soud za prokázané, že uvedené údaje o kupní smlouvě jsou pravdivé, neboť nebyl prokázán opak. Sama stěžovatelka i její matka, slyšená jako svědkyně, shodně uvedly, že kupní cena dohodnutá mezi účastníky kupní smlouvy ze dne 29. 11. 1962, se týkala pouze domu č. p. 4 ve Volči a nikoli zemědělských pozemků. Sama dovozuje však dále, že stěžovatelka před soudem uvedla, že notář navrhl, aby předala spolu s domem i zemědělské pozemky, což stěžovatelka učinila a potvrdila svým podpisem na notářském zápisu o kupní smlouvě. Proto soud I. stupně dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka ustanovení §8 odst.3 zák. č. 229/1991 Sb. o bezúplatném převodu zemědělských pozemků na povinnou osobu osobou oprávněnou a z tohoto důvodu žalobu zamítl. Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Pardubicích spis sp. zn. 8 C 175/93 a současně jej požádal o vyjádření k ústavní stížnosti. Soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. V odvolání stěžovatelka do rozsudku soudu I. stupně namítla, že právní závěr soudu I. stupně neodpovídá dosavadnímu řízení a zvláště provedeným důkazům. Vytkla soudu, že nesprávně vyvodil z její výpovědi, že vědomě prodala za dohodnutou cenu zemědělské pozemky, což vůbec nebylo pravdivé, neboť chyběla zde její vůle k projevu prodeje. Ustoupila pouze naléhání notáře, který jí rovněž nenavrhoval prodej, nýbrž bezplatný převod. Dvě osoby mluvily pro stěžovatelku, proti nikdo. V tomto řízení navrhla stěžovatelka ještě výslech svědka J. V. Tento důkaz soud nepřipustil. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 24. dubna 1997 Ústavní soud zjistil, že zástupce žalobkyně přednesl své odvolání, poukázal na praxi zemědělských družstev a navrhl soudu zrušení rozsudku. Žalobkyně odkázala na přednes svého právního zástupce a po poradě s přerušením jednání byl odvolacím soudem vyhlášen rozsudek. Žádné zjišťování a dokazování odvolací soud neprováděl. Podle citovaného protokolu jednání začalo v 10,00 h. a skončilo v 10,20 h. V odůvodnění rozsudku potom odvolací soud konstatoval, že okresní soud dostatečně zjistil skutkový stav věci a protože se s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry ztotožňuje, plně na ně odkazuje. Uvedl znovu citaci ustanovení §8 odst.3 zákona o půdě a dospěl k závěru, že pojmy "bezúplatné převedení" a "darování" znamenají totéž, jsou pouze vyjádřeny jinými slovy. K ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů může dojít pouze v případech, je-li stěžovatelem tvrzeno, že došlo k porušení jeho ústavních práv a splnil-li podmínky ustanovení §72 odst.1 písm. a) a odst.2 - 4 zák. č. 182/1993 Sb. v platném znění. Protože nebyl dán důvod k odmítnutí stížnosti podle §43 zák. č. 182/1993 Sb. v platném znění, byl Ústavní soud nucen zkoumat, zda došlo k porušení čl. 90 Ústavy, který má vazbu na ustanovení čl. 36 odst.1) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jak ve své stížnosti uvedla stěžovatelka. V projednávané věci se v případě stěžovatelky jednalo o uzavření smlouvy na budovu, ke které v restituci požadované zemědělské pozemky náležely. Jednalo se o převod zemědělské usedlosti, kde přední část byla obytná a druhá část byla zemědělského určení, i když byla stavebně s obytnou částí spojena. V této druhé části se nacházely chlévy, na to navazovala stodola a v zemědělském areálu usedlosti byl postaven špejchar a další chlév. Polnosti, o které požádala restituentka, se v té době nacházely v obhospodařování JZD, bez nich však dříve nebyla myslitelná funkčnost zemědělské usedlosti. Notářský zápis bývalého státního notářství v Pardubicích ze dne 29. 11. 1962, č. j. NZ 606/62, N 916/62 při identifikaci všech nemovitostí v kapitole I. uvádí, že nemovitosti jsou kupujícímu prodávající prodány se všemi stavebnostmi, se vším zákonným příslušenstvím a se všemi právy a břemeny v mezích, jak je sama prodávající držela a užívala. Kromě domu č. p. 4 ve Volči se stavební p. č. 28 a p. č. 50, 51 a 54 - zahrady obsahoval výčet nemovitostí i výše uvedené polnosti, o které se uchází restituentka. Za všechny tyto nemovitosti, stavební parcelu a zahrady byla stanovena kupní cena 10.000 Kč. Pro stanovení ceny nebyl proveden jakýkoli znalecký odhad. Žádný z obou rozhodujících soudů neprovedl důkaz znaleckým posudkem, aby se přesvědčil, zda tato cena může v sobě zahrnovat i cenu za polnosti. Vyrovnat se s touto zásadní problematikou odkazem na znění §134 o. s. ř., a uznat pravdivost citované kupní smlouvy, aniž by byl proveden jakýkoli důkaz této pravdivosti je zavádějící a nesprávný. Sama "kupní smlouva" není jen smlouvou kupní, neboť v sobě obsahuje dar ve výši 10. 000 Kč pro nezletilého syna (13 let), pro něhož byly nemovitosti zakoupeny rodiči. V části VI. smlouvy je uvedeno, že mu poskytují darem kupní cenu na zaplacení nemovitosti a z tohoto titulu si pro sebe vyžádali právo jejich doživotního a bezplatného užívání. Soudům musí již být známa tehdejší "Směrnice o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory", vydaná dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství (č.j. 61 516/64-M2-práv.)", která petrifikovala dosavadní stav, kdy byli prodávající nuceni převádět na stát nebo na kupujícího zemědělské pozemky v případě, když chtěli na ně převést budovu, ke které tyto pozemky patřily. (Pl. ÚS 16/93). Nejednalo se tedy o smlouvu kupní, nýbrž, jak byl pro podobné smíšené akty tehdy používaný termín, o smlouvu postupní. Výraz "postupní" vyjadřoval prioritu státu při ochraně výrobního potenciálu zemědělské půdy. Nelze také souhlasit se zjednodušeným právním názorem odvolacího soudu, že výraz "darování" a "bezúplatný převod" znamenají totéž. Výraz "převedení" je daleko širší než "darování". Převedení se může uskutečnit různými způsoby : koupí, výměnou, darováním, dohodou při vypořádání BSM a nyní také samostatným titulem podle zák. č. 229/1991 Sb. - bezúplatným převodem. Tento institut byl zákonodárcem volen úmyslně, neboť tímto způsobem přecházela za totality do státního nebo družstevního majetku převážná většina zemědělského majetku. Stručně řečeno jinak, jakkoli Ústavnímu soudu v důsledku zásady nezávislosti obecných soudů upravené v čl. 82 Ústavy nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, dospěl v dané věci k závěru, že za situace, kdy v době uzavření předmětné kupní smlouvy 20. 2. 1963 bylo již vlastnictví k pozemkům v užívání zemědělských družstev devastováno v takové míře, že účastníci smluvních vztahů při převodu ve skutečnosti o nich ani vážněji neuvažovali, respektive k němu neměli důvody jak o tom svědčí shora citovaná instrukce představující jakýsi smluvní přímus či smluvní donucení stran takových pozemků převáděných v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, kterou byl tento proces devastace završen, nelze pouze na základě výpovědi samotné stěžovatelky věrně odrážející situaci popsanou shora, dospět k závěru, že nešlo o skutkovou podstatu dle §8 odst.3 zák. č. 229/1991 Sb. bezúplatného převodu, a to s tím důsledkem, že takové hodnocení jediného důkazu nemá nic společného s §6 o. s. ř. ukládajícím soudu zjistit skutečný stav věci ani ustanovením §132 o. s. ř., dle něhož soudy hodnotí důkazy sice podle své úvahy, ale nikoli účelově či libovolně. Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že oba rozhodující soudy neposkytly stanoveným způsobem ochranu práv stěžovatelce, čímž porušily ustanovení čl. 90 - věta prvá Ústavy a čl. 36 odst.1 Listiny. Spolu s rozsudkem odvolacího soudu zrušil Ústavní soud i v eneunciátu uvedený rozsudek soudu I. stupně, neboť tímto rozsudkem došlo také k porušení ústavnosti (§82 odst.3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Pro úplnost je třeba uvést, že novelizací zákona č. 229/1991 Sb. zákonem č. 30/1996 Sb. došlo dnem 9. 2. 1996, m. j. k rozšíření §8, takže odstavec, vztahující se na projednávanou věc, má nyní číslo 4 a nikoli č. 3. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 10. června 1998