Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.06.1998, sp. zn. II. ÚS 271/97 [ nález / BROŽOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 76/11 SbNU 199 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.271.97

sp. zn. II. ÚS 271/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. C., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ministerstva spravedlnosti ČR, zastoupeného JUDr. V. K., advokátem Advokátní kanceláře P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 To 26/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 1996, sp. zn. 10 T 16/95, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 To 26/97, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 1996, sp. zn. 10 T 16/95, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svým návrhem s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2, 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, spáchaným ve spolupachatelství, jehož se měl dopustit tak, že s obžalovaným L. S., a dalším, dosud neztotožněným spolupachatelem dne 2. 3. 1995 kolem 18.25 hod. v úmyslu zmocnit se osobního motorového vozidla tovární značky Opel Frontera sport KA-HP 510 MPZ D v hodnotě 548.000,- Kč, jehož majitelem je občan SRN H. P., pod nepravou záminkou přiměli poškozeného občana SRN O. S. ke společné jízdě tímto vozidlem od Slovanského domu v Praze 1 do Prahy 6, kde v přesně nezjištěném místě obžalovaný S. vyzval poškozeného k zastavení vozidla, poté obžalovaný C. zezadu chytil poškozeného za vlasy a přiložil mu na krk blíže nezjištěný ostrý hrotnatý předmět, po zmocnění se klíčů a dokladů od vozidla obžalovaný S. poškozeného z vozidla vystrčil, poškozený utekl a oba obžalovaní spolu s dalším neztotožněným spolupachatelem s vozidlem ujeli a odstavili je v blízkosti bydliště obžalovaného C. v Praze 6 v ul. Pod Marjánkou, kde bylo vozidlo zajištěno policejními orgány. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. V odůvodnění své ústavní stížnosti uvedl, že o vině bylo rozhodnuto na základě jediného přímého důkazu, a to svědecké výpovědi poškozeného O. S., učiněné dne 17. 5. 1996 a 15. 7. 1996, která však byla uskutečněna bez přítomnosti obžalovaného, mimo hlavní líčení, čímž byl tento zbaven práva klást otázky, zakotveného v §215 tr. řádu, které je součástí práva na obhajobu. Na tomto závěru dle stěžovatele nemůže nic změnit skutečnost, že při výslechu byla přítomna jeho obhájkyně, a to proto, že se jedná o samostatné a nezastupitelné právo obžalovaného. Dále stěžovatel dovodil, že v případě uvedených svědeckých výpovědí nešlo ani o situaci upravenou v ustanovení §209 tr. řádu, který ostatně rovněž počítá s právem obžalovaného klást dotazy, nicméně prostřednictvím předsedy senátu. Poté stěžovatel znovu konstatoval porušení ustanovení §215 tr. řádu a dodal, že je nelze považovat za zhojené přečtením protokolu o výslechu svědka u hlavního líčení v přítomnosti obžalovaného a umožněním obžalovanému uplatnit připomínky, když intenzitu porušení tohoto práva klást dotazy v rovině ústavnosti dovodil z již předeslané skutečnosti, totiž že uvedená svědecká výpověď byla jediným přímým důkazem, na jehož základě byl stěžovatel uznán vinným. V další části odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že porušením §215 tr. řádu došlo též k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, principu kontradiktornosti řízení a principu rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny, a poukázal na okolnost, že právo dotazu v plném rozsahu bylo naopak poskytnuto obžalobě, čímž došlo i k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, v němž je zakotveno právo na spravedlivý proces. Konečně uvedl, že tato porušení základních práv stěžovatele neodstranil ani vrchní soud, který dokonce uvedl, že v případě výslechu 17. 5. 1996 byl tento svědek vyslechnut dle §185 odst. 2 tr. řádu, které však nelze použít k provedení úkonů, jež mají být provedeny až v hlavním líčení, nebo k nahrazení či doplnění skutkového zjištění, které mělo být učiněno v přípravném řízení. Dále usnesení vrchního soudu stěžovatel vytýká, že nevysvětluje, proč byl svědek znovu vyslýchán mimo hlavní líčení 15. 7. 1996, kdy nic soudu nebránilo nařídit hlavní líčení, protože svědek byl vydán do Německa až 22. 7. 1996. Vrchní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření konstatoval, že námitky uplatněné v obsahu ústavní stížnosti nepřesahují rámec obhajoby realizované v proběhlém trestním řízení s tím, že se jimi odvolací soud podrobně zabýval a neshledal, že by v daném případě uvedeným postupem nalézacího soudu došlo k takovým pochybením, které by zkrátilo obžalované na jejich právech natolik, že by činilo uvedený důkaz procesně nepoužitelný. V podrobnostech odkázal na stranu 5 a 6 odůvodnění svého rozhodnutí a uzavřel, že dle jejich názoru nedošlo k porušení základních práv a svobod. Vrchní státní zastupitelství jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření uvedlo, že v dané věci skutečně došlo v případě výslechu svědka O. S. k závažnému porušení procesních norem, neboť byl proveden způsobem, který je v rozporu s trestním řádem a nemohl tak sloužit jako důkaz, navíc základního významu, pro rozhodnutí o vině a trestu v rámci trestního řízení. Konkrétně v poměru k městskému soudu vedlejší účastník uvedl, že uvedený svědek nebyl u hlavního líčení vyslechnut, ale naopak byly čteny jeho výpovědi ze dne 17. 5. 1996 a 15. 7. 1996, jak se ve spisu výslovně uvádí, učiněné "mimo hlavní líčení a veřejné zasedání", a to přesto, že uvedený způsob provedení důkazů výslechem svědka trestní řád nepřipouští a navíc odporuje zásadě veřejnosti upravené v §2 odst. 10 tr. řádu a ustanovení §2 odst. 12 tr. řádu, dle kterého smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly provedeny při hlavním líčení, a rovněž tak odporuje i ustanovení §220 odst. 2 tr. řádu, dle něhož smí soud přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení. Dále se ve vyjádření vedlejšího účastníka uvádí, že v dané věci nelze aplikovat ustanovení §211 odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, o výjimkách ze zásady ústnosti, neboť nebyl splněn předpoklad, že předchozí výslech, ať už z přípravného řízení nebo v předchozím hlavním líčení, byl proveden způsobem odpovídajícím tr. řádu. Následně se ve vyjádření konstatuje, že se soud měl proto pokusit slyšet svědka u hlavního líčení přímo nebo volit cestu právní pomoci do ciziny. Také vedlejší účastník poté dovozuje i porušení práv obžalovaného, vyplývajících z jeho rovného postavení jedné ze stran v trestním procesu, jmenovitě upravených v §2 odst. 13 tr. řádu a §215 tr. řádu. Pokud jde o odvolací - vrchní soud, vedlejší účastník připomněl, že tento výslech ze dne 17. 5. 1996 hodnotí jako úkon dle §185 a násl. tr. řádu, když konkrétně odkazuje na §185 odst. 2 tr. řádu, dle kterého však lze vyslechnout obviněného a opatřit potřebná vysvětlení, nikoliv ale svědka, protože dle §185 a násl. lze provádět jak úkony, které mají sloužit pouze pro rozhodnutí o tom, zda podaná obžaloba bude předběžně projednána, nebo zda bude nařízeno hlavní líčení, a navíc je provádí předseda senátu a nikoliv senát, jak tomu bylo v daném případě. Nelze tedy postupem dle §185 odst. 2 tr. řádu provádět důkazy vztahující se k otázce viny a tak nahrazovat procesní úkony, které měly být provedeny v přípravném řízení nebo mají být provedeny v hlavním líčení nebo odstraňovat procesní chyby z dřívějšího řízení. Zcela na závěr vedlejší účastník uvedl, že vzhledem k podstatným vadám řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, měl být tento vrchním soudem dle §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušen s tím, že je opodstatněné i porušení čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny. Dle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. S odkazem na shora citovaná ustanovení Ústavy ČR a vzhledem ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak předpokládá i §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat. Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 16/95, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 1996, sp. zn. 10 T 16/95, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 To 26/97, za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zákona ve spolupachatelství a podle §234 odst. 2 tr. zákona mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 roků, ke kterému byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tak, že oba obžalovaní společně s dalším neztotožněným spolupachatelem dne 2. 3. 1995 kolem 18.25 hod. v úmyslu zmocnit se osobního motorového vozidla tovární značky Opel Frontera sport KA-HP 510 MPZ D v hodnotě 548.000,- Kč, jehož majitelem je občan SRN H. P., pod nepravdivou záminkou přiměli poškozeného občana SRN O. S. ke společné jízdě tímto vozidlem od Slovanského domu v Praze 1 do Prahy 6, kde v přesně nezjištěném místě obžalovaný S. vyzval poškozeného k zastavení vozidla, poté obžalovaný C. zezadu chytil poškozeného za vlasy a přiložil mu na krk blíže nezjištěný ostrý hrotnatý předmět, po zmocnění se klíčů a dokladů od vozidla obžalovaný S. poškozeného z vozidla vystrčil, poškozený utekl a oba obžalovaní spolu s dalším neztotožněným spolupachatelem s vozidlem ujeli a odstavili je v blízkosti bydliště obžalovaného C. v Praze 6, ul. Pod Marjánkou, kde bylo vozidlo zajištěno policejními orgány. Dále Ústavní soud zjistil, že v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, se stran shora popsaných skutkových zjištění výslovně dovozuje, že se tak stalo "zejména" na základě výpovědi poškozeného S. před městským soudem ze dne 17. 5. 1996 (čl. 376-383) a ze dne 15. 7. 1996 (čl. 400-401), když prvá výpověď byla učiněna, jak se také v protokolu o výslechu výslovně uvádí, mimo hlavní líčení a veřejné zasedání v nepřítomnosti stěžovatele v budově soudu a druhá ve Věznici Pankrác, rovněž mimo hlavní líčení v nepřítomnosti stěžovatele, navíc použitelnost výslechu ze dne 17. 5. 1996 je vrchním soudem v jeho rozhodnutí odůvodněna odkazem na ustanovení §185 odst. 2 tr. řádu a aktivní účastí obhájců. Protože je tedy nesporné, že svědecké výpovědi O. S. měly klíčový význam pro rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele a byly skutečně učiněny zcela stranou stěžovatele, tedy aniž měl možnost realizovat své právo klást otázky ve smyslu §215 odst. 1 tr. řádu, lze konstatovat současné porušení práva chráněného čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož má každý právo, nejen aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, ale také v jeho přítomnosti, a tak, aby se mohl vyjádřit k prováděným důkazům. Rovněž tak Ústavní soud sdílí námitku protiústavnosti, přednesenou stěžovatelem i vrchním státním zastupitelstvím, jako vedlejším účastníkem řízení, týkající se nemožnosti aplikovat §185 odst. 2 tr. řádu v souvislosti s rozhodováním o vině, neboť uvedené ustanovení je, jak vyplývá již ze samotné systematiky tr. řádu, pojmově nepoužitelné v jiném, procesně samostatném stádiu trestního řízení, než je předběžné projednání obžaloby, a to právě proto, že jeho účelem není rozhodnutí o vině a trestu. Stručně řečeno jinak, postupem dle §185 odst. 2 tr. řádu nelze provádět důkazy vztahující se k otázce viny. Z uvedeného dále plyne, že napadenými rozhodnutími došlo též k porušení čl. 90 Ústavy ČR, dle něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a čl. 95 odst. 1 věta prvá Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, resp. zásady iura novit curia, neboť závěr vrchního soudu o použitelnosti výslechu svědka S. ze dne 17. 5. 1996 pro účely rozhodnutí o vině a trestu s odkazem na §185 odst. 2 tr. řádu svědčí o jeho nedostatku základní orientace v poměru ke smyslu, účelu i obsahu toho kterého stadia trestního řízení, a navíc lze konstatovat, a to i ohledně městského soudu, neznalost tr. řádu vůbec, když zvolený postup byl postup extra legem. S ohledem na shora dovozené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR zrušil Ústavní soud, a to z důvodu procesní ekonomie, dle ustanovení §82 odst. 1 a 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. obě ústavní stížností napadená rozhodnutí s tím, že porušení dalších, stěžovatelem tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod, se již nezabýval, neboť si pro účely svého rozhodnutí vystačil s porušením čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90, 95 odst. 1 Ústavy ČR. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. 6. 1998