ECLI:CZ:US:1998:2.US.272.97
sp. zn. II. ÚS 272/97
Usnesení
II. ÚS 272/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti JUDr. S.K., zastoupeného advokátkou JUDr. D.S., proti postupu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR ve věci náhrady za znárodněný majetek, za účasti Ministerstva průmyslu a obchodu, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
odůvodnění:
Navrhovatel napadl ústavní stížností postup Ministerstva průmyslu a obchodu ČR ve věci náhrady za znárodnění podniku Ú., továrna na dřevovinu a lepenky, H., okr. N., ke kterému došlo na základě vyhlášky č. 1255/1948 Ú.l. a č. 1356/1948 úl Ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 114/1948 Sb. přísluší za znárodněný majetek náhrada určená podle ustanovení §7 až 11 dekretu č. 100/1945 Sb. O náhradě a způsobu jejího placení měl podle těchto ustanovení rozhodnout ministr průmyslu po dohodě s ministrem financí, přičemž pro řízení o náhradě mělo platit nařízení vlády č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů.
Navrhovatel se obrátil 27. 4. 1995 na Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR se žádostí o náhradu za znárodněnou s. r. o. Ú., jejímž byl jediným vlastníkem. Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR mu sdělilo dopisem z 9. 5. 1995, že restituce se vztahují pouze na fyzické osoby, kdežto z jím předložených dokladů vyplývá, že vlastnické právo bylo vloženo v pozemkových knihách na s. r. o., tedy na osobu právnickou. K tomu zaujal navrhovatel stanovisko v dopise ze 4. 7. 1995, že v jeho případě nežádá restituci, nýbrž zákonem stanovenou náhradu za znárodněný majetek. Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR mu opět sdělilo, že restituční zákony, které řeší nápravu některých majetkových křivd z období 1948 - 1989, neřeší náhrady podle zákona č. 114/1948 Sb. Nato navrhovatel znovu zaslal dopis dne 27. 9. 1995, ve kterém uvedl, že jej nezajímá, co řeší restituční zákony, neboť žádá poskytnutí náhrady podle dosud platného zákona č. 114/1948 Sb. Svou povinnost předat majetek
II. ÚS 272/97
splnil, nyní proto totéž žádá od státu. Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR ukončilo korespondenci jako nic neřešící svým dopisem ze dne 4. 10. 1995.
Navrhovatel se následně obrátil na Obvodní soud pro Prahu 1, kterým svým usnesením ze dne 12. 8. 1996, č.j. 23 C 86/96-7, řízení ve věci splnění ustanovení zákona č. 114/1948 Sb. zastavil, neboť pro řízení nebyly dány podmínky, když podle zákona pro řízení o náhradě mělo platit nařízení vlády č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů. Nebyla tak dána příslušnost soudů, nýbrž správních úřadů. Svým usnesením ze dne 19. 12. 1996, č.j. 13 Co 515/96-13, toto rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení, když rovněž konstatoval, že není v kompetenci soudu uložit žalovanému Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR povinnost, aby zahájilo řízení o náhradě ve smyslu výše uvedených předpisů. Proti tomuto pravomocnému rozhodnutí navrhovatel ve stanovené lhůtě podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stížnost nepodal.
Navrhovatel se následně znovu obrátil s výzvou na Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR. Toto ministerstvo mu dne 23. 5. 1997 sdělilo svým přípisem zn. 173444/97/3120/2282, že k věci již zaujalo stanovisko ve svých dopisech ze dne 9.5. 1995, 11. 7. 1995 a 4. 10. 1995, a proto nelze jeho požadavku na zahájení správního řízení ve věci dodatečného stanovení náhrady vyhovět.
Tento dopis napadl navrhovatel svou ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 25. 7. 1997. Namítá porušení ochrany svého vlastnického práva k majetku, který podle jeho názoru ve skutečnosti existuje, avšak je jen latentní.
Po odstranění vad v zastoupení navrhovatele Ústavní soud vyzval k vyjádření Ministerstvo obchodu a průmyslu ČR, které ve svém podání ze dne 20. 10. 1997 uvedlo, že všechny jeho přípisy z roku 1995 a 1997 nebyly rozhodnutím, nýbrž odpovědí na dopisy navrhovatele. Náhradu, jak je požadována, nelze v současné době stanovit s ohledem na skutečnosti, uvedené v přípisech zaslaných stěžovateli.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal splnění podmínek pro projednání ústavní stížnosti. Na základě stěžovatelem předložených podkladů, jeho dopisů účastníku řízení a kopií přípisů Ministerstva průmyslu a obchodu ČR a stejnopisů soudních rozhodnutí dospěl k tomuto závěru: Ústavní stížnost je podána po lhůtě k tomu zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, určené a v petitu sub 2), kde se žádá, aby Ústavní soud stanovil konkrétní výši náhrady, není Ústavní soud k jejímu vyřízení příslušný. K tomuto závěru jej vedly tyto úvahy.
Navrhovatel se na účastníku domáhal splnění závazku z tvrzeného obligačního poměru, který vznikl tím, že splnil svou povinnost ze znárodňovacího zákona č. 114/1948 Sb., kdežto Česká republika jako právní nástupce ČSR nikoli. Účastník mu v roce 1995 svými přípisy sdělil, že v současné době nemá jeho žádost právní oporu. Navrhovatel se pokusil vynutit splnění svého závazku soudní cestou. Pravomocné
soudní rozhodnutí, kterým se soudy odmítly zabývat jeho nároky, ústavní stížností ve lhůtě určené zákonem o Ústavním soudu nenapadl.
Jestliže navrhovatel znovu zopakoval svou žádost Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, opakoval jen skutečnosti, které neúspěšně uplatnil již v roce 1995. Protože přípisy Ministerstva průmyslu a obchodu ČR nelze považovat za rozhodnutí
nebo opatření ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nutno je kvalifikovat jako jiný zásah. I na jiný zásah orgánů veřejné moci, než jsou rozhodnutí, která nabývají právní moci ve smyslu
II. ÚS 272/97
ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, se vztahují ustanovení o zachování lhůt k podání ústavní stížnosti.
V případě jiného zásahu je rozhodující pro dodržení lhůty den, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Negativní stanovisko k žádosti stěžovatele zaujalo Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR již v přípise ze dne 9. 5. 1995 a opakovalo je ve dvou dalších přípisech z téhož roku. Proto již uplynula podstatně delší lhůta než připouští ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jiný výklad v obdobných případech by znamenal, že by mohl každý stěžovatel po uplynutí stanovené lhůty kdykoli znovu napsat dopis se žádostí o odpověď napadnout ústavní stížností.
Rozhodující pro tento závěr je konečné stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu ČR v přípise ze dne 4. 10. 1995, zn. 28628/3120/5715, kde odkazuje na předchozí stanoviska a považuje další korespondenci za věc neřešící. Tím zaujalo definitivní postoj, který je třeba považovat za rozhodný okamžik pro posouzení doby jiného zásahu, než je rozhodnutí. To konečně bylo jasné i navrhovateli, který se již následně obrátil na obecné soudy, přičemž ani jejich negativní stanovisko ústavní stížností nenapadl.
V takovém případě ukládá zákon o Ústavním soudu soudci zpravodaji, aby návrh odmítl, aniž by se dál zabýval opodstatněností ústavní stížnosti s ohledem na existenci restitučních předpisů, neexistenci Fondu znárodněného hospodářství jako orgánu předvídaného předpisy z let 1945 a 1948 pro řešení otázek náhrad a ustanoveními občanského zákoníku z roku 1950 o promlčecích lhůtách.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o ústavním soudu odmítl jako podanou po lhůtě tímto zákonem stanovené a ve stížnostním petitu sub 2) podle písmene e) téhož ustanovení dále jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 1998
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu