ECLI:CZ:US:1998:2.US.272.98
sp. zn. II. ÚS 272/98
Usnesení
Ústavní soud České republiky projednal dne 29. 6. 1998 ústavní stížnost navrhovatelů: 1. navrhovatele H. K., a 2. navrhovatele M. V., obou právně zastoupených advokátem JUDr. V. J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 1997, sp. zn. 30 Ca 575/95, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Plzni-sever ze dne 18. 10. 1995, čj. PÚ 731/92, PÚ 853/92, PÚ 1814/92, PÚ 2345/92, PÚ 260/95, a návrhem na zrušení části ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zák. o půdě a změnu jeho znění, a mimo ústní jednání rozhodl takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 20. 11. 1995 podali navrhovatelé odvolání proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu Plzeň-sever, čj. PÚ 731/92, PÚ 853/92, PÚ 1814/92, PÚ 2345/92, PÚ 260/95, ze dne 18. 10. 1995 o neschválení dohod o vydání nemovitosti podle §9 odst. 2 z. č. 229/1991 Sb. Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 20. 11. 1997, sp. zn. 30 Ca 575/95, rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu Plzeň-sever ze dne 18. 10. 1995, čj. PÚ 73 1/92, PÚ 853/92, PÚ 1814/92, PÚ 2345/92, PÚ 260/95, potvrdil.
Navrhovatelé se neztotožňují se závěrem, že nesplňují podmínky oprávněných osob podle §4 zák. č. 229/1991 Sb. Jsou toho přesvědčení, že napadený rozsudek, ač v souladu s ustanovením §4 odst. 2 písm. a), b), zákona o půdě, diskriminuje je jako potomky závětních dědiců, jimž status oprávněných osob nepřiznává.
Z tohoto důvodu v petitu navrhují, aby Ústavní soud předmětná, výše uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jakož i předcházející rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil, a aby současně část ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, znějící: "děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1" zrušil a nahradil toto znění slovy "děti a manžel osoby uvedené v odstavci t a v odstavci 2 a), b)".
Pravomoci Ústavního soudu ČR jsou taxativně vymezeny v čl. 87 Ústavy. Navrhovatelé se domnívají, že ustanovení §4 odst. 2 písm. c), zákona o půdě, je vůči nim diskriminující a navrhují jeho zrušení a nahrazení jiným zněním. Podle výše citovaného č1. 87 Ústavy však Ústavní soud ČR může pouze zrušit ustanovení zákona, která jsou v rozporu se
II. ÚS 272/98
základními lidskými právy a svobodami, nemůže je však nahradit, ani nikterak doplnit. Plní tudíž v tomto směru "pouze" roli tzv. negativního zákonodárce. Samotný text zákona, který vyjmenovává oprávněné osoby ve smyslu účelu cit. zákona v souladu s jeho preambulí, vyjadřující vůli zákonodárného orgánu, by mohl změnit pouze zákonodárce.
Od právního posouzení věci, totiž, že Ústavní soud nemůže nikterak zasahovat v daném případě do vůle zákonodárného orgánu, se odvíjí i posouzení konkrétní právní věci stěžovatelů. Ústavní soud neshledal v daném případě ani porušení zákona, natož ústavního zákona. Další posouzení věci ústavnímu soudu ČR jako zvláštnímu orgánu ochrany
ústavnosti nepřísluší.
Dle §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud ČR příslušný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci zpravodaji tudíž nezbylo, než návrh odmítnout, aniž by se zabýval dalšími formálními a obsahovými náležitostmi ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 29. června 1998