ECLI:CZ:US:1998:2.US.278.97
sp. zn. II. ÚS 278/97
Usnesení
II. ÚS 278/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Ivy Brožové ve věci stěžovatele ZD H., zastoupeného advokátem JUDr. M.H., proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1997, č. j. 23 Co 191/97-55, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 12. 1996, č.j. 17 C 111/95-36, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. H.K., zastoupené advokátem JUDr. V.K., jako vedlejší účastnice řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 25. 7. 1997, podanou k poštovní přepravě dne 29. 7. 1997, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1997, č. j. 23 Co 191/97-55, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 12. 1996, č.j. 17 C 111/95-36. Předmětem řízení bylo vydání majetkového podílu vedlejší účastnici řízení stěžovatelem na základě §13 odst. 2 č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a o vypořádání majetkových nároků v družstvech. Podle stěžovatelé došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a rovnosti účastníků soudního řízení, když obecné soudy nesprávně posoudily vztah dohody o nájmu majetkového podílu z transformace a dohody o formě vypořádání mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, dále okolnost, zda vedlejší účastnice byla evidována jako samostatně hospodařící rolník a rovněž okolnost, v jakém objemu je potřebně, aby zemědělskou výrobu provozovala a jaká byla výměra pozemků, které vedlejší účastnice užívala v době podání výzvy. Dále poukázal na význam řešené věci a žádal zaujetí zásadního stanoviska Ústavního soudu, neboť věc podstatně přesahuje jeho osobní zájem.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen advokátem na základě plné moci. Ústavní soud si proto vyžádal soudní spis vedený v předmětné věci a vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení. Účastník řízení ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, aniž měl další návrhy ve
II. ÚS 278/97
věci. Vedlejší účastnice se vyjádřila tak, že poukázala na odůvodnění soudních rozhodnutí, se kterými se ztotožnila a navrhla, aby byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.
Z předloženého soudního spisu Ústavní soud zjistil, že v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 12. 1996, č.j. 17 C 111/95-36, bylo ve výroku rozhodnuto, že stěžovatel je povinen vedlejší účastnici zaplatit 549.110,80 Kč se 17% úrokem od 1. 1. 1994 do zaplacení, to vše do 30-ti dnů od právní moci rozhodnutí. Dále bylo ve výroku rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvého stupně tak vyhověl žalobnímu petitu vedlejší účastnice (viz č.l. 8 soudního spisu 17 C 111/95) v plném rozsahu. Dále bylo zjištěno, že k odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27. 5. 1997, č..j. 23 Co 191/97-55, tak, že rozsudek soudu 1. stupně potvrdil s tím, že ve výroku o úrocích z prodlení jej změnil, když v části, kterou byl vedlejší účastnici přiznán úrok z prodlení 17% z částky 549.110.80 Kč od 1. 1. 1994 do 23. 5. 1995, žalobu zamítl. V této části by byla ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky. V daném případě však použití §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nepřicházelo do úvahy, neboť stížnost směřovala proti té části rozsudků obecných soudů, která byla pro stěžovatele nepříznivá, nikoli proti příslušenství pohledávky, kde krajský soud ochranu právům stěžovatele poskytl.
Pokud jde o základ rozhodnutí, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto není příslušný zabývat se konkrétními problémy tzv. transformačního zákona z hlediska jeho aplikace obecnými soudy, pokud tím současně nedochází k porušení základních práv účastníků soudního řízení.
Bylo proto věcí obecných soudů, aby posoudily vztah dohody o nájmu majetkového podílu z transformace a dohody o formě vypořádání mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. V tomto řízení nelze před Ústavním soudem pokračovat. Stejně tak bylo v kompetenci obecných soudil posoudit okolnost, kdy vedlejší účastnice byla evidována jako samostatně hospodařící rolník a rovněž okolnost, v jakém objemu je potřebné, aby zemědělskou výrobu provozovala.
Ústavní soud se proto omezil na možné ústavní aspekty projednávané věci. Posláním jednotlivých právních úprav v době přechodu od minulých forem organizace zemědělské výroby je vytvoření příležitostí k podnikání v oblasti zemědělství. Nutně to předpokládá, že o transformační podíl nebudou žádat pouze takové oprávněné osoby, které již mají zavedenou zemědělskou výrobu ve větším rozsahu. Proto je třeba v této souvislosti uvést, že z platné právní úpravy nevyplývá povinnost Oprávněné osoby prokázat v době podání výzvy k vydání transformačního podílu určitý konkrétní objem zemědělské výroby. Totéž se týká závěrů soudů ohledně výměry pozemků, které vedlejší účastnice užívala v době podání výzvy. Rovněž tento požadavek nelze dovodit z právní úpravy v transformačním zákoně č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a o vypořádání majetkových nároků v družstvech. Současně je třeba konstatovat, že takový stav není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, ani s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. V takovém případě musel zákonodárce určitý objem stanovit, čímž by vzniklo nebezpečí diskriminace oprávněných osob z hlediska čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 278/97
Obecné soudy se tak zabývaly podmínkami, za nichž je třeba vydat majetkový podíl v režimu ti 13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a o vypořádání majetkových nároků v družstvech. Závěry, které učinily, nevybočují z rámce platné právní úpravy, jejíž neústavnost navíc nebyla stěžovatelem namítána, a z tohoto důvodu proto nedošlo ve vztahu ke stěžovateli, který byl povinen majetkový podíl vydat, k porušení jeho práva na soudní ochranu, a tím ani k porušení rovnosti účastníků soudního řícení. Stejně tak Ústavní soud neshledal v jednání obecných soudů vybočení z mezí, která .jsou dány pro soudní řízení ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. senát Ústavního soudu svým usnesením mimo ústní jednání návrh odmítne, je-li poslaný návrh zjevné neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení byly splněny a proto Ústavnímu soudu nezbylo rozhodnout, jak je ve výroku usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. 11. 1998 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu