ECLI:CZ:US:1998:2.US.337.97
sp. zn. II. ÚS 337/97
Usnesení
II. ÚS 337/97
ČESKÁ R E P U B L I K A
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vladimíra Paula v právní věci navrhovatele P., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 23 Co 203/96, ze dne 5. 6. 1997, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem s odvoláním na porušení č1. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, potvrzujícího rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 3 C 763/95, ze dne 15. 2. 1996, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný (nyní stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci částku 15.918,- Kč se 17% úrokem z prodlení a náklady řízení. Tato částka představovala kauci, o jejímž zaplacení se stěžovatel dohodl se svým zaměstnancem při nástupu do funkce, a proti které si při skončení pracovního poměru svého zaměstnance započetl svou pohledávku z titulu náhrady škody. Dle názoru soudu mohou účastníci pracovněprávních vztahů uzavřít jen pracovní
II. ÚS 337/97
smlouvy a dohody, upravené právními předpisy, a není možné se od těchto předpisů odchýlit. Vzhledem k tomu, že skládání kaucí žádné předpisy neumožňují, jedná se v případě dohody o složení kauce o neplatný právní úkon dle §242 odst. la ZP, neboť vázání možnosti výkonu funkce ve firmě na ochotu občana omezit se v nakládání s částí svého majetku ve prospěch svého zaměstnavatele je nutné považovat za zneužití práv zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 ZP.
Stěžovatel s uvedenou argumentací soudu nesouhlasí, je přesvědčen, že smluvní volnost, zaručenou v demokratické společnosti ustanovením č1. 2 odst. 3 Listiny, je nutné aplikovat i v oblasti pracovně právních vztahů, upravených zákoníkem práce, tedy normou zastaralou a nevyhovující změněným společenským poměrům. Dohodu o složení kauce považuje za dohodu o jiných podmínkách ve smyslu §29 odst. 2 ZP a tedy o úkon platný.
Ústavní soud přezkoumal návrh spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 3 C 763/95, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v soustavě obecných soudů a že není oprávněn zasahovat do činnosti těchto soudů, pokud tyto postupují ve shodě s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 3 C 763/95, je zřejmé, že oba soudy postupovaly v souladu s principy, obsaženými v hlavě páté Listiny, a že navrhovatel opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí i vypořádaly v souladu s §132 a 157 odst. 2 o.s.ř. Podstatou ústavní stížnosti je pak nesouhlas s právním názorem, ke kterému soudy po provedeném dokazování dospěly, a který spočíval v tom, že dle ustanovení §246-248,
II. ÚS 337/97
konkrétně §244 odst. 1 zákoníku práce mohou účastníci pracovněprávních vztahů uzavřít jen takové smlouvy či dohody, které jsou upraveny pracovněprávními předpisy, přitom předmětnou možnost skládání kaucí zaměstnancem jako jistiny na náhradu škody neznají, v důsledku čehož je taková smlouva neplatná a nastupuje povinnost dle §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce přijaté plnění vydat. Ze samotného faktu, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatele a dospěly k právnímu závěru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nelze dovozovat opodstatněnost ústavní stížnosti jako krajního prostředku ochrany práv. Navrhovatel se navíc v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, které zakotvují princip primátu občana nad státem, jakožto obecných ustanovení, která však neobsahují žádná samostatná jednotlivá základní práva nebo svobody, což dále znamená, že těchto ustanovení se lze domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny, ústavy ČR nebo mezinárodních smluv dle č1. 10 Ústavy, která obsahují již konkrétní základní právo nebo svobody, k jejichž porušení mělo dle stěžovatele dojít (srov. odůvodnění ve věci Pl. ÚS 12/94). Návrh stěžovatele však žádné takové tvrzení neobsahuje a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ze všech shora uvedených důvodů ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 28. 8. 1998 předseda senátu Ústavního soudu