ECLI:CZ:US:1998:2.US.366.97
sp. zn. II. ÚS 366/97
Usnesení
II.ÚS 366/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti D.O., zastoupené JUDr. J.C., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 1997, č. j. 45 Ca 60/97-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb. v platném znění (dále jen zákon) jako návrh nepřípustný, neboť navrhovatelka nevyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje ( §75 odst.1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Včas podanou ústavní stížností navrhuje stěžovatelka zrušení rozsudku Krajského soudu ze dne 26. června 1997, č. j. 45 Ca 60/97-28, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v B. ze dne 26. 2. 1997, č. j. 201 01-V3,122295/95.
Dne 8. 6. 1995 uzavřela stěžovatelka darovací smlouvu se svojí matkou A.D., kterou tato darovala stěžovatelce nemovitosti, a to jednu ideální polovinu domu č. p. 165 s ideální polovinou stavební p. č. 122/1 se všemi součástmi a příslušenstvím, kteréžto nemovitosti byly zapsány na LV č. 2844 pro k. ú. a obec B., vedeném u Katastrálního úřadu v B.
Ii.úS 366/97
Dříve než podala stěžovatelka návrh na vklad práva vlastnického k darovaným nemovitostem na Katastrální úřad v B., dárkyně - A.D. dne 29. 7. 1995 zemřela.
Stěžovatelka poté podala dne 5. 10. 1995 Katastrálnímu úřadu v B. návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Rozhodnutím Katastrálního úřadu v B., č. j. 201 10-V3,12-2295/95, byl návrh stěžovatelky o povolení vkladu zamítnut.
Proti tomuto rozhodnutí katastrálního úřadu podala stěžovatelka opravný prostředek ke Krajskému soudu v Praze.
Krajský soud v Praze svým rozsudkem, č. j. 25 Ca 366/95-24, ze dne 6. 2. 1996 napadené rozhodnutí Katastrálního úřadu v B. zrušil a věc vrátil tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Z odůvodnění tohoto rozsudku pak vyplývá, že Krajský soud v Praze vycházel z právního názoru, že byla uzavřena darovací smlouva mezi stěžovatelkou jako obdarovanou a dárkyní A.D. Protože dárkyně zemřela dříve než došlo k přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na obdarovanou, a protože z darovací smlouvy vyplývaly pro její účastníky práva a povinnosti, přecházejí tato práva a povinnosti na dědice dárkyně.
Soud v odůvodnění rozsudku pak uvedl, že : " pouze soud v řízení o dědictví může rozhodnout o tom, na koho přešly dnem úmrtí nemovitosti, které jsou předmětem darovací smlouvy a také závazek zůstavitelky s tímto vlastnictvím spojený a založený uzavřením této smlouvy. Tyto otázky nelze řešit jinak než v řízení o dědictví ,,.
II.úS 366/97
Na základě tohoto správného právního názoru pak soud zrušil napadené rozhodnutí správního orgánu s tím, že správní orgán má vyčkat výsledku dědického řízení a poté pokračovat ve správním řízení o povolení vkladu s dědici zemřelé zůstavitelky.
Po zrušení rozhodnutí Katastrálního úřadu v B. se řízení o povolení vkladu vrátilo k tomuto prvoinstančnímu správnímu orgánu, který pak správně v souladu s právním názorem, vyjádřeným v citovaném rozsudku Krajského soudu v Praze, rozhodl o přerušení správního řízení do doby rozhodnutí Okresního soudu v Benešově o projednání dědictví po zemřelé A.D.
Usnesením Okresního soudu v Benešově, č. j. D 918/95-25 (Nd 213/95), ze dne 25. 11. 1996, (právní moc dne 12. 12. 1996) bylo potvrzeno nabytí dědictví pozůstalému synovi zemřelé zůstavitelky - B.D., který nabyl do svého vlastnictví m. j. jednu ideální čtvrtinu nemovitosti, a to domu č. p. 165 v B. se stavebním pozemkem č. 122/1, pozůstalému vnukovi P.O. a pozůstalé vnučce nezl. V.O., kteří nabyli každý jednu ideální osminu výše uvedených nemovitostí.
Tímto pravomocným usnesením Okresního soudu v Benešově v dědickém řízení po zemřelé dárkyni bylo tedy potvrzeno, že výše uvedení dědicové nabyli vlastnictví k příslušným částem nemovitostí, které jsou předmětem darovací smlouvy, uzavřené mezi zemřelou dárkyní a stěžovatelkou.
Poté, co bylo pravomocně skončeno dědické řízení, podala stěžovatelka dne 22. 1. 1997 Katastrálnímu úřadu v B. návrh na pokračování v řízení o povolení vkladu práva vlastnického k nemovitostem, k němuž připojila citované pravomocné dědické usnesení Okresního soudu v Benešově.
Rozhodnutím Katastrálního úřadu v B., č. j. 201 10-V3,12-2295/95 ze dne 26. 2. 1997 byl opět zamítnut návrh na provedení vkladu vlastnických práv stěžovatelky k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí.
II.ÚS 366/97
Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že katastrální úřad má za to, že nemůže provést vklad listiny, neboť v listině je uveden jiný vlastník jako dárce (A.D.) než jsou osoby zapsané jako vlastníci v době provedení vkladu v katastru nemovitostí ( v té době byli již samozřejmě zapsáni do katastru nemovitostí jako vlastníci dědicové - t. j. B.D. 1/4, P.O. 1/8, nezl. V.O. 1/8).
Proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v B. podala stěžovatelka dne 4. 3. 1997 opravný prostředek ke Krajskému soudu v Praze.
Krajský soud v Praze svým rozsudkem č. j. 45 Ca 60/97-28, ze dne 26. 6. 1997 potvrdil napadené rozhodnutí Katastrálního úřadu v B.
Krajský soud v Praze, který přezkoumával rozhodnutí Katastrálního úřadu v B. podle hlavy třetí, části páté občanského soudního řádu, v odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že v posuzované věci jde již o druhé rozhodnutí Katastrálního úřadu v B. V předcházejícím svém rozsudku ze dne 6. 2. 1996, č. j. 25 Ca 366/95-24, pro rozpor se zákonem předchozí rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně v odůvodnění tohoto rozsudku vyslovil závazný právní názor, že pouze soud v řízení o dědictví může rozhodnout o tom, na koho přešly dnem úmrtí zůstavitelky nemovitosti, které jsou předmětem darovací smlouvy. Proto bylo nutné vyčkat dědického řízení, neboť závazek zůstavitelky s tímto vlastnictvím spojený a založený darovací smlouvou nebylo možno řešit jinak než v řízení o dědictví.
Protože katastrální úřad v novém řízení o povolení vkladu opět zamítl návrh stěžovatelky, přezkumný soud se zaměřil na otázku povolení vkladu do katastru nemovitostí, která byla také výlučně předmětem druhého odvolání stěžovatelky. Krajský soud nezjistil žádné pochybení ze strany katastrálního úřadu, který podmínky vkladu zkoumá podle ustanovení §5 odst.1 písm. a) až g) zák. č. 265/1992 Sb. Katastrální úřad v řízení o povolení vkladu, jak vyplývá z citovaného ustanovení,
II.ÚS 366/97
nezkoumá platnost předložené listiny. Tato pravomoc nepřísluší ani soudu v rámci přezkumného řízení.
Krajský soud shledal, že z usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 11. 1996, č. j. D 918/95-25, Nd 213/95, v řízení o dědictví po A.D. vyplynulo, že ideální polovinu nemovitostí, které jsou předmětem darovací smlouvy, nabyli dědici B.D. z 1/4, P.O. a V.O., každý 1/8 a že do pasiv dědictví nebyl zařazen závazek zůstavitelky o darování nemovitostí darovací smlouvou ze dne 8. 6. 1995, a to vzhledem k tomu, že dědic B.D. namítal neplatnost této smlouvy, takže tato skutečnost zůstala mezi dědici sporná.
Protože dárkyně A.D. zemřela před podáním návrhu na vklad práva a dosud nebylo soudem rozhodnuto, na koho dnem úmrtí dárkyně přešel závazek odevzdat nemovitost obdarované, dospěl přezkumný soud k závěru, že navrhovaný vklad práva do katastru nemovitostí není odůvodněn obsahem předložených listin a není tudíž splněna podmínka vkladu podle §5 odst.1 písm.b) zák. č. 265/1992 Sb., v platném znění.
Přezkumným soudem bylo shledáno, že katastrální úřad postupoval v souladu se zákonem, a proto jeho rozhodnutí podle §250q odst.2 o. s. ř. potvrdil. Tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze vytýká stěžovatelka porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a článku 90 Ústavy, neboť, jak uvádí ve své stížnosti, považuje výše uvedené závěry přezkumného soudu za absurdní. Stěžovatelka vychází z názoru, že je-li darovací smlouva platná, když zkoumání její platnosti nenáleží do pravomoci ani katastrálního úřadu ani krajského soudu, pak je nepochybné, že závazky z ní vyplývající přešly na dědice zemřelé dárkyně.
Stěžovatelka dále uvádí, že nelze připustit, aby byla stěžovatelka zbavena možnosti domoci se zápisu vlastnického práva k nemovitostem, které nabyla darovací smlouvou jen proto, že v dědickém řízení nebylo rozhodnuto a ani nemohlo být rozhodnuto o tom, že dědicové přejímají závazek k převodu vlastnictví k nabytým
nemovitostem na ně. Takové rozhodnutí v dědickém řízení si nelze podle stěžovatelky ani dobře představit.
Ústavní soud však dospěl ke stejným závěrům jako přezkumný soud.
Podle ustanovení §5 odst. 1- in fine zák. č. 265/1992 Sb. zkoumá katastrální úřad náležitosti povolení vkladu ke dni podání návrhu na zápis. Darovací smlouva mezi dárkyní a stěžovatelkou byla uzavřena dne 8. 6. 1995. Dárkyně zemřela dne 29. 7. 1995 a návrh na povolení vkladu byl podán teprve dne 5. 10. 1995, t. j. téměř 4 měsíce od uzavření darovací smlouvy a 67 dnů po úmrtí dárkyně. Lze tedy vycházet z toho, že k situaci v neprospěch obdarované došlo její vlastní nečinností.
Stěžovatelka dále ve své ústavní stížnosti směšuje navzájem dva právní instituty - a) platnost darovací smlouvy, b) zápis vkladu do katastrálních operátů. V proběhlém soudním řízení se zaměřovala jenom na zamítnutí povolení vkladu práva vlastnického katastrálním úřadem.
Vzhledem k datu úmrtí dárkyně i datu podání návrhu na zápis bylo nutné, aby soud v řízení o dědictví rozhodl, zda a na koho přešel event. závazek odevzdat nemovitosti obdarované a vůbec, aby rozhodl o vzniku takového pasiva dědictví.
Z výše citovaného usnesení Okresního soudu v Benešově o projednání tohoto dědictví vyplývá, že stěžovatelka dědictví odmítla, takže v rámci dědické posloupnosti vstoupili do řízení její děti P.O. a V.O. Odmítnutí dědictví dle §467 o. z. je neodvolatelné.
Syn zemřelé B.D. však v dědickém řízení namítl neplatnost předmětné darovací smlouvy a tím se toto pasivum stalo mezi účastníky sporné.
Podle ustanovení §175 k odst.3 o. s. ř. jsou-li aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti, při výpočtu čistého majetku se
II.ÚS 366/97
k nim nepřihlíží. Ustanovení odst.2 téhož paragrafu však dává účastníkovi dědického řízení možnost, aby byl soudem odkázán po marném pokusu o smír k podání žaloby pro uplatnění jeho práva.
Být účastníkem dědického řízení se stěžovatelka vzdala odmítnutím dědictví, takže nedošlo z její strany k uplatnění. Ustanovení §175y odst.1 o. s. ř., kdy účastník řízení při nezařazení majetku do pasiv dědictví v důsledku postupu podle §175k odst.3 o. s. ř. se mohl domáhat svého práva žalobou mimo řízení o dědictví. Podle ustanovení §175 y) odst.2 o. s. ř. nebrání však usnesení dědického soudu tomu, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, z něhož usnesení vzešlo, aby se domáhal svého práva žalobou.
Správně proto přezkumný soud vyslovil právní názor, že otázku platnosti darovací smlouvy, jako nezbytný předpoklad vkladu schopné listiny, nelze řešit v řízení o povolení vkladu, nýbrž v samostatném řízení. Nedošlo tedy ze strany správního orgánu ani ze strany přezkumného soudu k porušení ústavnosti. Ústavní soud rovněž konstatuje, že stěžovatelka v petitu své stížnosti uvedla špatně číslo rozsudku.
Protože stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst.1 zákona) je podaná ústavní stížnost nepřípustná a bylo nutno ji odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 9. června 1998