ECLI:CZ:US:1998:2.US.385.98
sp. zn. II. ÚS 385/98
Usnesení
II. ÚS 385/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla v právní věci navrhovatelky JUDr. J.L., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 1998, čj. 11 Co 175/98-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý a nestranný proces domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta její žaloba na určení neplatnosti nájemní smlouvy k nebytovým prostorám, uzavřená na období od 1. 4. 1994 do 1. 4. 1995. Ve stížnosti navrhovatelka uvádí, že neplatnost nastala proto, že výše nájemného nebyla stanovena v maximální možné výši 190,- Kč/m2 dle vyhlášky FMF č. 585/1990 Sb., a nájemní smlouva v části, kde je stanoveno nájemné ve výši, přesahující toto maximální možné nájemné, je proto neplatná pro rozpor se zákonem. Konkrétní výše nájemného byla pro potřeby nájemní smlouvy stanovena podle vyhlášky města P., č. 3/93, která však byla v období od 5. 6. 1993 do
II. ÚS 385/98
11. 10. 1994, tedy i v době uzavírání nájemní smlouvy, neúčinná, neboť její účinnost byla prokurátorem města P. pozastavena. Soudy naopak dospěly k závěru, že nebylo zjištěno, že by tato vyhláška byla neplatná, nebo že by došlo k pozastavení jejího výkonu, a to pouze na základě stanoviska Ministerstva financí ČR, aniž by se věcí zabývaly a samy řádně zjistily skutečný stav věci, např. i podle podkladů prokuratury. Stanovisko Ministerstva financí ČR je přitom zcela jasně tendenčně účelové, neboť v opačném případě, tj. v případě uznání neplatnosti vyhlášky, bylo by nutné vrátit neoprávněně vybrané nájemné, čímž by se snížily příjmy, tím i daňový základ a Ministerstvo financí ČR by muselo vracet neoprávněně vybrané daně.
Konkrétní porušení práva na spravedlivý proces pak spatřuje navrhovatelka v tom, že tentýž soud rozhodl ve skutkově stejné věci pokaždé jinak. Poukazuje na případ, vedený pod sp. zn. 28 Ca 77/93, ve kterém byla vyhláška města P. o výši nájemného hodnocena jako neúčinná, neboť dosud neexistovalo stanovisko Ministerstva financí ČR k této věci. V případě stěžovatelky se však soud ztotožnil se stanoviskem Ministerstva financí ČR a zcela ignoroval právní názor, k němuž již v této věci jednou dříve došel.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozsudkem, čj. 11 Co 175/98-47, ze dne 8. 7. 1998, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací
II. ÚS 385/98
pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již v řadě předchozích případů konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními závěry městského soudu, ke kterým tento soud dospěl na základě předložených důkazů, a nesouhlas s tím, že soud se ve svém názoru přiklonil k argumentaci žalované strany. Poslední námitkou je nejednotnost rozhodování téhož soudu ve skutkově stejné věci.
Z odůvodnění napadeného rozsudku však Ústavní soud zjistil, že soud se námitkami, které stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti, řádně zabýval a své rozhodnutí také v souladu s ustanovení §157 o.s.ř. odůvodnil, přičemž na základě provedeného dokazování dle §132 o.s.ř. dospěl k závěru, že nebyla zjištěna neplatnost nebo pozastavení výkonu vyhlášky města P. č. 3/93, která umožňovala sjednat nájemné bez omezení, tak jak u obcí předpokládala právě vyhl. č. 585/1990 Sb., v důsledku čehož shledal námitku sjednaného nájemného v rozporu s vyhl. č. 585/1990 Sb., za lichou, a rovněž konstatoval, že dle §40a OZ, pokud je právní úkon neplatný pro rozpor s obecně závazným předpisem o cenách, je neplatný jen v tom rozsahu, v němž odporuje tomuto předpisu, a jestliže ten, kdo je takovým předpisem dotčen, se neplatnosti dovolá. Dále uvedl, že se jedná o relativní neplatnost, již se nemůže
II. ÚS 385/98
dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, což je v tomto případě jak pronajímatel, tak i nájemce (nyní navrhovatelka).
Vzhledem k tomu, že pouhý nesouhlas s rozhodnutím soudu není důvodem k ústavní stížnosti, považuje ji Ústavní soud za neopodstatněnou.
Pokud jde o námitku na rozdílnost rozhodování soudu ve skutkově stejných věcech, Ústavní soud poukazuje na ustanovení §28 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, dle kterého sjednocování rozhodnutí obecných soudů spadá do pravomoci Nejvyššího soudu a nikoliv Ústavního soudu.
Z důvodů shora uvedených nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 14. 10. 1998 předseda senátu Ústavního soudu