ECLI:CZ:US:1998:2.US.405.97
sp. zn. II. ÚS 405/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 405/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Senát Ústavního soudu ve složení JUDr. Iva Brožová, JUDr.Vojtěch Cepl, JUDr. Antonín Procházka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M.T., zastoupeného JUDr. J.T., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. srpna 1997, č. j. 10 Ca 194/97-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., v platném znění, protože jde o návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatel zaslal dne 27.10.1997 faxem a dne 30.10. 1997 písemným podáním k Ústavnímu soudu stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.srpna 1997, č.j. 10 Ca 194/9729, ve věci žaloby na přezkoumání správního rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 30.4.1997, č.j. 2432/110/1997 a dodatečného platebního výměru č. 119, č. j. 9647/031/1996 ze dne 4. 4.1996 vydaného Finančním úřadem v P.
Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba a potvrzeno rozhodnutí o odvolání Finančního ředitelství v Českých Budějovicích.
II.ÚS 405197
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8.1997 bylo porušeno jeho ústavní právo na právní ochranu, když soud připustil nezákonný postup správního orgánu. Ani stěžovatel se neztotožňuje s výkladem, že každý občan, který komukoli doporučí služby určitého podnikatele, činí takovému podnikateli reklamu s nárokem na odměnu, ale, že nárok na odměnu vzniká teprve tehdy, byla-li taková odměna sjednána. Vůli stran k vyplacení a přijetí takové odměny, v tomto případě svědčí i smlouva o sdružení, která byla a je u správce daně uložena.
Odvolací soud tak porušil podle stěžovatele ustanovení §132 o. s. ř., když nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, zvláště k důkazům předloženým navrhovatelem.
Ze spisového materiálu soud zjistil, že dne 4. 4.1996 byl Finančním úřadem v P. vydán dodatečný platební výměr, č. j. 9647/031/1996, na daň z příjmů fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb. za kalendářní rok 1993.
Na základě odvolání stěžovatele ze dne 13.5.1996 bylo dne 6.6.1996 vydáno Rozhodnutí Finančního úřadu v P., kdy bylo odvolání částečně vyhověno a dodatečný platební výměr byl změněn v části " základ daně" a " daňová povinnost" na základě dodatečně předložených dokladů. Proti tomuto rozhodnutí bylo stěžovatelem podáno dne 12.7.1996 odvolání, které bylo doplněno dne 2.9.1996.
Dne 30. 4.1997 bylo vydáno rozhodnutí o odvolání příslušným Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích, č.j. 2432/110/1997, kdy bylo odvolání zamítnuto. Proti tomuto rozhodnutí o odvolání byl dne 7. 5.1997 podán návrh na zahájení řízení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích na přezkoumání správního rozhodnutí proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích.
II.ÚS 405/97
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 8.1997, č.j. 10 Ca 194/97-29, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Českých Budějovicích.
Stěžovatel navrhuje přezkoumání správního rozhodnutí vydaného Finančním úřadem v P. na základě kontroly daně z příjmu fyzických osob, kdy nebyl uznán výdaj poplatníka - stěžovatele za zprostředkovatelskou činnost a pomoc ve výši 100.000 Kč vyplacenou panu J.T., který" je bratrem stěžovatele a byla uznána pouze cena obvyklá, to je částka pouze 18.787 Kč a zbylá část ve výši 81.213 Kč byla vyloučena jako daňově neuznatelná. Stěžovatel spatřuje nezákonnost postupu v tom, že nebylo rozhodnuto o všech námitkách, které podal a dále nebylo správcem daně postupováno dle ust. §2, odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v pozdějším znění. Dále namítá, že činnost J.T. byla svědecky doložena, kdy pro něj vykonával i jiné činnosti, což je možno nazvat souhrnně jako reklama, a to tím způsobem, že s ním byl sepsán správcem daně protokol o ústním jednání dne 17.1.1996 a opakovaně dne 22.4.1997.
Předmětem ústavní stížnosti je nezákonný postup správního orgánu a porušení §132 o. s. ř. odvolacím soudem.
Jednou ze základních zásad daňového řízení je dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ust. §2 odst. 2 zásada vzájemné součinnosti, kdy v daňovém řízení je správcem daně postupováno v úzké součinnosti s daňovými subjekty a dále zásada dokazování v souladu s ust. §2 odst.3 cit. zákona, kdy při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Při tomto volném hodnocení důkazů jsou brány v potaz veřejné listiny, které jsou vydávány státními orgány v daňovém řízení v
II.ÚS 405/97
souladu s ust. §134 o. s. ř. a dále s ust. §12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v pozdějším znění, u kterých je presumpce pravdivosti.
Listiny vydané československými soudy nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal a není-li dokázán opak i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Soud na základě posouzení spisového materiálu ve svém rozhodování hodnotil předložené důkazy podle své úvahy a přihlížel ke všemu, co uvedl stěžovatel v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
K dokazování provedeném správcem daně bylo použito protokolu o ústním jednání v souladu s ust. §12, zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který" je důkazním prostředkem ve správním řízení, dále bylo postupováno v souladu s ust. §31 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, kdy správce daně zjišťoval a objasňoval skutkový základ pro rozhodnutí, který potvrzoval skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Stěžovatel - daňový subjekt pak prokazoval všechny skutečnosti, které uváděl ve svém účetnictví a k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván ( §31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb.)
Dále bylo v daňovém řízení postupováno v souladu s ust. §23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, kdy byla pro daňové účely posuzována výše poskytnuté odměny za zprostředkování za použití ceny obvyklé, neboť sjednaná odměna se lišila od sjednaných cen obvyklých na trhu a nebyla daňovým subjektem uspokojivě doložena.
Liší-li se ceny sjednané mezi osobami ekonomicky či personálně spojenými od cen obvyklých a rozdíl není spolehlivě doložen, upraví správce daně o tento rozdíl základ daně u daňového subjektu. Protože tato problematika je velmi složitá,
II.ÚS 405/97
zejména tam, kde se jedná o smluvní ceny, které se mohou velmi odlišovat, zákon stanovuje způsob, jak by se měla cena pro daňové účely stanovit.
Ekonomicky nebo personálně spojenými osobami se podle tohoto zákona rozumí případ, jestliže se osoba přímo nebo nepřímo podílí na vedení, kontrole nebo jmění druhé osoby, nebo jestliže shodné právnické nebo fyzické osoby přímo nebo nepřímo se podílí na vedení, kontrole nebo na jmění osob, anebo fyzické osoby blízké. Zákon definuje pro potřeby stanovení daňové povinnosti pojem osob ekonomicky nebo personálně spojených, ale i osob blízkých, které jsou velmi významnou skupinou a účelem je zajistit, aby zúčastněné osoby měly jednoznačně vymezená pravidla posuzování těchto vztahů. Osobami blízkými jsou nejen příbuzní v řadě přímé, ale i osoby v poměru rodinném, což je vymezeno v ust. §116 o. z.
Správce daně použil v daňovém řízení při stanovení daňové povinnosti nejen všech důkazních prostředků, jimiž ověřoval skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nebyly získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, což je procesní stránkou věci, ale i důkazy v souladu s hmotně právním předpisem, kterým je zákon č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud na základě prozkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, nedošlo k porušení ústavnosti a ani k porušení zákonnosti, když v řízení před soudem byly dodrženy principy řádného procesu a bylo postupováno v souladu s obecně závaznými hmotněprávními předpisy.
Navíc bylo zjištěno, že ústavní stížnosti je zmatečná, jsou uvedena rozdílná data vydání rozsudku Krajským soudem v Českých Budějovicích, kdy na straně 1 v soupise příloh je uveden rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
II.ÚS 405/97
20.srpna 1997 a na straně 2 v části V. je uveden odkaz na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.července 1997, kdy byla podaná žaloba zamítnuta a dále na straně 3 část VI. je opět citován rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.srpna 1997 bez uvedení č.j.
V části VII. stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález "Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.srpna 1997 ve věci žaloby na přezkoumání správního rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ..." opět bez čísla jednacího tohoto rozsudku. Vzhledem k uvedeným skutečnostem rozhodl proto Ústavní soud tak, jak ve výroku uvedeno, a to podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., v platném znění, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. JUDr. Iva Brožová předsedkyně senátu ÚS
V Brně dne 9. června 1998