ECLI:CZ:US:1998:2.US.414.97
sp. zn. II. ÚS 414/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS414/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů N.K. a J.H., oba zastoupeni JUDr. V.U., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 1997, č. j. 22 Ca 643196-16, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 11. 1997 podali navrhovatelé ústavní stížnost, v níž se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 643/96, ze dne 25.7.1997 s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva.
Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 643/96, Ústavní soud zjistil, že Okresní úřad v B., okresní pozemkový úřad dne 18. 9. 1996 vydal rozhodnutí, č. 601/1, č.j. PÚ/1063/93-96/Št, kterým neschválil dohodu o vydání nemovitostí, uzavřenou dne 26. 1. 1993 mezi Lesy ČR s. p., jako osobou povinnou a navrhovateli, jako osobami oprávněnými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Své rozhodnutí pozemkový úřad zdůvodnil tím, že předmětné nemovitosti nebyly převzaty státem v důsledku politické perzekuce či postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva
i
II. ÚS 414/97 - 77
a svobody, nebylo porušeno právo původních vlastníků (přídělců) vlastnit majetek a příděl byl odňat v souladu s platným právním řádem.
Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé opravný prostředek, v němž namítají, že pozemkový úřad se nevypořádal s některými skutkovými nejasnostmi a nesprávně zhodnotil celou věc.
Krajský soud v Ostravě, po provedeném jednání za přítomnosti navrhovatelů, dne 25. 7. 1997 rozsudkem, čj. 22 Ca 643/96-16, rozhodnutí Okresního úřadu v B., okresního pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil se závěry pozemkového úřadu, že k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo výměrem o odnětí ze dne 8. 8. 1951. Rozhodnutí bylo vydáno kompetentním orgánem státní správy. Toto rozhodnutí nebylo v důsledku žádného opravného prostředku zrušeno či změněno (opravný prostředek nebyl ani podán). Nelze je zkoumat ani podle současné úpravy správního soudnictví obsažené v páté hlavě občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Předmětný správní akt je proto nadále platným a závazným právním aktem. Krajský soud se ztotožnil i se závěry pozemkového úřadu o tom, že z provedeného řízení nevyplynulo, že by vůči původním vlastníkům byl uplatňován postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody, či že by byli politicky perzekvováni. Původní vlastníci odešli z přídělu koncem roku 1949 a svůj odchod zdůvodňovali tím, že se jim jednalo o řeznictví a hostinec a že se zemědělství ani moc nevěnovali. Za této situace nelze vyčítat státu, že přikročil k odnětí přídělu.
Tento rozsudek napadli navrhovatelé včas ústavní stížností, v niž namítají, že krajský soud porušil svým postupem §6 o.s.ř. a zejména pak čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K porušení zmíněných ustanovení ústavy a Listiny mělo dojít tím, že soud pominul skutečnost, že rozhodnutí o odnětí přídělu nebylo nikdy původním vlastníkům doručeno, tudíž nemohlo nabýt právní noci a proto ani předmětné nemovitosti nemohly přejít na stát v souladu s právem. Dále namítají, že původní vlastník, otec navrhovatelů, byl v roce 1949 odvolán z národní správy firmy V.G., a hospodářství mimo jiné i pro nehospodárnost a proto, že neprojevil kladný postoj k lidově demokratickému zřízení, čímž je naplněn znak, uvedený v ust. §6 odst. 1 písmeno r) zákona č. 229/1991 Sb. V
II.ÚS 414197 í
tomto odvolání národní správy je třeba podle navrhovatelů spatřovat politické důvody, jako podstatu odchodu původních vlastníků z M.
Ze spisu Ústavního soudu. sp. zn. III.ÚS 414/97 bylo zjištěno, že Ústavní soud již řešil meritorně stejnou stížnost stěžovatelů, vedenou pouze proti jiným subjektům. Vzhledem k dvojí žalobě Krajský soud rozhodoval věc dvojím rozsudkem, jehož zdůvodnění je naprosto stejné, liší se pouze v žalovaných účastnících a čísle rozhodnutí Okresního úřadu v B.- okresního pozemkového úřadu.
Také podaná ústavní stížnost je textově i obsahově plně shodná s ústavní stížností, řešenou pod sp. zn. III.ÚS 414/97, jenom s rozdílem povinných osob, čísel rozhodnutí správního orgánu a čísly rozsudků.
Proto ze spisu Okresního úřadu B., okresního pozemkového úřadu, čj. OPÚ/3688/98-Št, který si opětovně vyžádal, ústavní soud zjistil, že pozemkový úřad vydal rozhodnutí po rozsáhlém dokazování sporných skutečností. Dokazování prováděl jak listinami, tak výslechem svědků. V odvolání proti tomuto rozhodnutí navrhovatelé v převážné míře argumentují logikou věci, nesprávným hodnocením důkazů a vlastními úvahami. Žádné nové důkazy nepředložili, ani nenavrhli. Krajský soud pak rozhodnutí okresního pozemkového úřadu po provedeném jednání potvrdil.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Navrhovatelé ve své stížnosti namítají, že Krajský soud v Ostravě svým postupem
porušil čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 90
Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným
způsobem poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud neshledal v tomto směru žádné
porušení práv navrhovatelů. Krajský soud se odvoláním navrhovatelů proti rozhodnutí
okresního pozemkového úřadu řádně zabýval a neporušil při svém rozhodování žádný
II.ÚS 414/97
z principů řízení, zakotvených v občanském soudním řádu. Čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného nezávislého orgánu. Ani toto právo navrhovatelů nebylo postupem krajského soudu porušeno. Soud řádně o věci jednal za přítomnosti účastníků, dal jim možnost se vyjádřit ke všem důkazům a pak řádně rozhodl. Za porušení základních práv navrhovatelů není možné považovat skutečnost, že pozemkový úřad a následně i soud hodnotily provedené důkazy tak, jak je hodnotily. Navrhovatelé především namítají, že se soud řádně nevypořádal s problematikou doručení rozhodnutí bývalého KNV v O. ze dne 8. 8. 1951, jímž se odnímal původním vlastníkům příděl. Tuto námitku však nevznesli při jednání před pozemkovým úřadem, ani ve svém odvolání proti jeho rozhodnutí; námitka se objevuje až v ústavní stížnosti a staví tak ústavní soud do role, která mu zjevně nepřísluší, tudíž do role soudu I. stupně, navíc ve výše uvedeném spise Okresního úřadu B., okresního pozemkového úřadu, skutečně není založena doručenka, která by osvědčovala doručení zmíněného rozhodnutí. Avšak z řady dokladů vyplývá, že tato otázka nebyla nikdy sporná a původní vlastníci vždy jednali tak, že z jejich jednání bylo zřejmé, že jim příslušné rozhodnutí bylo řádně doručeno. Proti rozhodnutí o odnětí přídělu se nikdy neodvolali.
Pokud jde o namítanou politickou perzekuci, jejímž důsledkem mělo odnětí přídělu být, důkazy předložené navrhovateli v řízení jak pozemkový úřad, tak krajský soud zhodnotily a své hodnocení řádně odůvodnily. Ani tu Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému porušení základních práv navrhovatelů.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb.jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu ÚS
V Brně dne 10. června 1998