ECLI:CZ:US:1998:2.US.428.97
sp. zn. II. ÚS 428/97
Usnesení
Sp. zn. II. ÚS 428/97
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 24. 11. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vojtěchem Ceplem v právní věci navrhovatele R.M., právně zastoupeného advokátem JUDr. J.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 1997, čj. 8 To 66/97-817, takto:
Ustavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 11. 11. 1997 byla Ústavnímu soudu podána ústavní stížnost navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 1997, čj. 8 To 66/97-817. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem pro podání ústavní stížnosti.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze, čj. 8 To 66/97-817, ze dne 17. 9. 1997 byl částečně zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 1997, čj. 2 T 58/96-736. Podle §259 odst. 3 trestního řádu byl obžalovaný R.M. odsouzen dle §219 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 let.
Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že ve vztahu k významným skutkovým okolnostem případu krajský soud respektoval ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů náležitě zhodnotil všechny provedené důkazy a důsledně se vypořádal i s obhajobou obžalovaného.
S tímto závěrem nesouhlasí navrhovatel, zejména pokud jde o způsob vypořádání se soudu I. stupně s obhajobou v otázce uplatnění práva obžalovaného přednést soudu svůj pohyb před okamžikem poranění poškozeného, v kontextu pohybu poškozeného a přednést úplným způsobem svůj pohyb vcelku, plynule a ve všech jeho fázích.
Dále navrhovatel nesouhlasí se způsobem hodnocení své obhajoby po předvedení pohybu jím - obžalovaným - znalci u hlavního líčení, což mělo dle jeho mínění rozhodný význam, zejména z hlediska způsobu hodnocení věrohodnosti jeho jako obviněného.
Sp. zn. II. ÚS 428/97
Navrhovatel vytýká rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, že se ztotožnilo se závěry Krajského soudu v Praze, ačkoliv závěry a hodnocení důkazů Krajským soudem v Praze byly při způsobu hodnocení významu doby, kdy obžalovaný předvedl pohyb ruky s nožem u hlavního líčení Krajským soudem v Praze, předem určeny tak, že vyzněly v neprospěch obžalovaného. To proto, že Krajský soud v Praze nejprve stanovil, kdy bude obžalovaný moci demonstrovat svůj pohyb před soudem a tak uplatnit svoji obhajobu a poté tuto obhajobu prohlásil za účelovou a nehodnověrnou právě jen proto, že byla uplatněna v době, kdy ji obžalovaný uplatnil. Takto Krajský soud v Praze postupoval přesto, že s ohledem k průběhu procesu řízeného soudem uvedenou obhajobu obžalovaný dříve uplatnit nemohl, protože soud určoval pořadí procesních úkonů.
Důsledkem uvedené kombinace řízení procesu soudem a jeho hodnocení důkazů je dle navrhovatele to, že soud předem z dokazování eliminoval věcnou stránku argumentace obhajoby a v rozporu s principy objektivní pravdy a oficiality argumenty obhajoby potlačil, aniž by se s nimi věcně vypořádal.
Dále Vrchní soud v Praze odmítl dle navrhovatele vyslechnout jako svědka A. Š., ačkoliv z jeho výpovědi v jiné trestní věci vyplynulo, že svědek B. a poškozený M. na panu Š. požadovali, aby proti obžalovanému M., ve věci poškození zdraví M.M. svědčil nepravdivě v jeho neprospěch. Obdobně byly Krajským soudem v Praze a Vrchním soudem v Praze odmítnuty výslechy dalších svědků, kteří by mohli svědčit ve prospěch obžalovaného.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem se navrhovatel domnívá, že výše popsaným postupem soudů byly porušeny ústavní principy a zásady spravedlivého procesu v jeho neprospěch, zejména možnost domáhat se svého práva na obhajobu u nestranného soudu ve
smyslu čl. 36 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu zaručenou čl. 90 Ústavy ČR.
K ústavní stížnosti se vyjádřil za Vrchní soud v Praze JUDr. M.Z., předseda senátu:
"Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že Vrchní soud v Praze dle stěžovatele svým postupem porušil ústavní principy a zásady spravedlivého procesu v neprospěch odsouzeného, zejména možnost domáhat se práva na obhajobu u nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 4 Listiny a práva na soudní ochranu zaručenou čl. 90 Ústavy ČR, a to v podstatě tím, že 1) neumožnil a nesprávně posoudil obhajobu odsouzeného stran jím předváděného "nabodnutí se" poškozeného, 2) nezabýval se vadami znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví soudního lékařství a 3) odmítl výslech dalších odsouzeným navrhovaných svědků.
K uvedeným námitkám považuji za nutné uvést, že způsob hodnocení důkazů (ad 1, 2) stejně jako důvody, pro které byly zamítnuty návrhy na doplnění dokazování (ad 3) jsou podrobně obsaženy v odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně i soudu odvolacího, přičemž argumenty uváděné v ústavní stížnosti jsou stejné jako obhajoba odsouzeného v průběhu trestního řízení a neobsahují žádná nová tvrzení, kterými by se oba soudy nezabývaly. Pro úplnost považuji za potřebné sdělit, že Vrchní soud v Praze rozhodoval v meritu věci celkem
třikrát, což je konečně patrno i z odůvodnění napadeného rozhodnutí, a což svědčí o tom, že celé trestní věci byla věnována náležitá pozornost.
Sp. zn. II. ÚS 428/97
V postupu senátu Vrchního soudu v Praze neshledávám zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto navrhuji, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. zamítl".
Na základě předloženého spisového materiálu sp. zn. 2 T 58/96 Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána nejdříve Krajským soudem v Praze (rozsudek ze dne 13. 2. 1997, sp. zn. 2 T 58/96), dále pak na základě odvolání krajského státního zástupce a navrhovatele (v řízení před soudem obžalovaného) Vrchním soudem v Praze (usnesení ze dne 12. 5. 1997, sp. zn. 8 To 39/97) byla věc vrácena k novému projednání. Na tomto základě jednal Krajský soud v Praze znovu a rozsudkem ze dne 24. 6. 1997, sp. zn. 2 T 58/96, rozhodl o vině stěžovatele a odsoudil jej podle §219 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků do věznice s ostrahou. Na základě odvolání obžalovaného (u Ústavního soudu navrhovatele) projednal Vrchní soud v Praze věc podruhé a rozsudkem ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 8 To 66/97, rozhodl tak, že se obžalovaný R.M. odsuzuje podle §219 odst. 1 tr. zákona za použití §40 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let; do věznice s ostrahou. Následně poslední rozhodnutí stěžovatel napadl svou včas podanou ústavní stížností.
Ústavní soud je nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR) není další soudní instancí. Proto není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, i kdyby s ním nesouhlasil, a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v projednávané věci. Ústavní soud by mohl, vzhledem k zásadě přímosti dokazování, provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tornu však v souzené věci nebyl důvod. Jak bylo zjištěno, soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Provedly dokazování v souladu s ustanoveními trestního řádu. Pokud se nyní stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy (včetně hodnocení závěrů znalců, aniž byla porušena základní práva stěžovatele, není z výše uvedených důvodů dána Ústavnímu soudu možnost ve věci dále pokračovat.
Ústavní soud nemůže nahrazovat činnost soudů rozhodujících v trestní věci. Důvody, pro něž byl navrhovatel zbaven svobody, vyplývají přesvědčivě z řízení před obecnými soudy. Stěžovatel byl zbaven svobody na základě řádně proběhnuvšího řízení před obecnými soudy, kde i uplatnil všechny námitky, směřující pouze a výlučně do hodnocení důkazů v jeho trestní věci. Soudy se těmito námitkami zabývaly a zákonným způsobem se s nimi vypořádaly.
Sp. zn. II. ÚS 428/97
Ústavní soud konstatuje, že navrhovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem. Další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. V daném případě Ústavní soud konstatuje, že takové porušení ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal.
Dle §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není ústavní soud příslušný. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 1998
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu