ECLI:CZ:US:1998:2.US.432.97
sp. zn. II. ÚS 432/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 432/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti M., zastoupeného JUDr. J.T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 1997, č. j. 38 Ca 425/96-23, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení §250j odst.4 zák. č. 99/1963 Sb, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát ústavního soudu podle §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění zák. č. 77/1998 Sb., návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel M., zastoupený jednatelem J.H., zaslal dne 10.11.1997 ( poštovní přepravě podáno dne 14.11.1997) k ústavnímu soudu stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.září 1997, č.j. 38 Ca 425/96 - 23, který nabyl právní moci dne 19.9.1997 ve věci žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 25.9.1996, č.j. 1721 /130/96.
Stěžovatel se domnívá, že uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem, právo na soudní ochranu dle čl. 4 a čl. 90 zák. ČNR č. 1/1993 Sb. Ústavy a č1.36 Listiny
II.ÚS 432/97
základních práv a svobod, a proto navrhuje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 38 Ca 425/96 - 23, ze dne 2. září 1997.
Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl nálezem o zrušení ustanovení §250j odst.4 zák.č. 99/1963 Sb., o. s. ř., neboť skutečnost, jež je předmětem ústavní stížnosti nastala zejména uplatněním tohoto ustanovení.
Ze spisového materiálu soud zjistil, že dne 9.12.1996 byla podána žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí ze dne 25.9.1996, č.j.1721/130/96, vydaného Finančním ředitelstvím v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty, vydané Finančním úřadem ve S. dne 18.5.1995, č.j. 6130/42/1995 a dne 19.9.1996, č.j. 100038/920/1995. Jednalo se o doměření daně ve výši Kč 19.860, které dle tvrzení stěžovatele bylo neoprávněné. Dne 9.4.1997 byla podána žaloba k Městskému soudu v Praze teprve doplněna návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí, s odkazem na nesprávný postup správce daně.
Protože žaloba byla podána k soudu opožděně až po uplynutí dvouměsíční lhůty a navíc neobsahovala náležitosti dle ust. §249 odst.2 o.s.ř., byla zamítnuta a rozsudek, č.j. 38 Ca 425/96 - 23, nabyl právní moci dne 19.9.1997. Předmětem ústavní stížnosti je přezkum rozhodnutí správních orgánů a dále nepřípustnost dalších opravných prostředků ( §250 j odst.4 o.s.ř.) proti rozhodnutí správního soudu.
Právo v uvedeném případě nebylo porušeno, protože zákon upravuje správní žaloby jako další opravný prostředek a tím je prolomena zásada dvojinstančnosti. Nezávislý správní soud tedy rozhoduje jako další instance správního řízení po vyčerpání řádných opravných prostředků dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění. V tomto případě se jedná o přezkum rozhodnutí
II.ÚS 432/97
příslušných správních orgánů, proti kterým zákon umožňuje dostatek opravných prostředků.
Pro podání žaloby je v ust. §250b odst.1 o.s.ř. stanovena dvouměsíční lhůta od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, přičemž zmeškání lhůty nelze prominout. K námitce stěžovatele stran dokazování je třeba upozornit, že pro správní soud je při přezkoumávání rozhodující skutkový stav, který byl v době vydání napadeného rozhodnutí, a proto nemůže provádět dokazování. Soud zde není správní instancí, nerozhoduje ve věci nýbrž jen přezkoumává zákonnost správního rozhodnutí.
Soud proto může žalobě nevyhovět a tím napadené rozhodnutí potvrdit, anebo žalobě může vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit, ale zásadně nemůže nahrazovat rozhodování správního orgánu a měnit jeho rozhodnutí, a to v obou stupních.
Návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §250j odst.4 zákona č. 99/1963 Sb. není spojen s předmětem řízení a výrokem orgánu, který rozhodl. Jedná se proto o návrh účelový.
Stěžovatel podal ústavní stížnost v souladu s ust. §72 odst. 1, písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., v platném znění, kterou lze v souladu s ust. §72 odst.2 téhož zákona podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( §75 odst. 1) a není-li takového prostředku dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že stížnost nesplňuje ust. §74 cit. zákona, kdy spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je
II.ÚS 432/97
předmětem ústavní stížnosti, nemůže se stěžovatel domáhat ani zrušení ustanovení §250j odst.4 o.s.ř.
Ústavní soud na základě prozkoumání předloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, neboť nedošlo k porušení ústavnosti a zákonnosti. V předmětné věci soud postupoval v souladu s platnými obecně závaznými právními předpisy.
Vzhledem k výše uvedenému rozhodl proto Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
II f
V Brně dne 26. srpna 1998