ECLI:CZ:US:1998:2.US.452.97
sp. zn. II. ÚS 452/97
Usnesení
II. ÚS 452/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I.K., zastoupené prolil. práv. V.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 1997, č.j. 5 Co 1384/97-56, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19.3. 1997, č. j. 4 C 753/96-37, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a F.V., zastoupeného advokátem JUDr. K.H., jako vedlejším účastníkem řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 25. 11. 1997, podanou k poštovní přepravě dne 29. 11. 1997, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 1997, č.j. 5 Co 1384/97-56, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 3. 1997, č. j. 4 C 753/96-37, kterým bylo určeno, že vedlejší účastník je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků v k.ú. H. Rozsudek krajského soudu napadá z toho důvodu, že jím bylo porušeno její právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. V rámci restitučního řízení byly Okresním úřadem Strakonice - okresní pozemkový úřad, vydány pozemky, které byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Mad'arů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, otci stěžovatelky. Protože stěžovatelka splňovala podmínky zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byly jí tyto pozemky vydány rozhodnutími ze dne 11. 8. 1994, č.j. OPÚ/1966/92/9Vch, a ze dne 12.8.1994, č.j. OPÚ/1966/92/lOVch, která nabyla právní moci dne 17. 9. 1994. Obě rozhodnutí
ii. iJS 452/97
se výslovně opírají o právní názor, že podle tehdy platného stavu byla nutná intabulace a vydání přídělové listiny. Určovací žalobou ze dne 23. 10. 1996 se vedlejší účastník domáhal určení, že část takto vydaných pozemků je v jeho vlastnictví, neboť je nabyl dědictvím po svých rodičích, kteří je získali na základě přídělu v roce 1946 a do JZD H. je sdružili v roce 1956. Naléhavý právní zájem na určení odůvodnil tím, že na základě rozhodnutí okresního pozemkového úřadu by měl být proveden zápis vlastnického práva na stěžovatelku.
Okresní soud určovací žalobě vyhověl a k odvolání stěžovatelky byl jeho rozsudek potvrzen krajským soudem. Proti oběma rozsudkům podala ústavní stížnost stěžovatelka z toho důvodu, že nesouhlasí s jejich právním názorem, vyjádřeným v odůvodnění rozsudků a navrhla oba rozsudky zrušit. Obecným soudům vytýká, že určovací žalobě vyhověly z toho důvodu, že uznaly, že vlastnictví přešlo na právní předchůdce vedlejšího účastníka pouze na základě vydání listiny v podobě "výkazu přídělu" č. 565-7/11-49-IX-4 d ze dne 12. 11. 1949 bývalým KNV v Českých Budějovicích. Podle stěžovatelky však toto vlastnictví mohlo vzniknout pouze na základě "rozhodnutí o přídělu" pozemků podle ustanovení §5 odst. 1 dekretu č. 28/1945 Sb., které by se týkalo výlučně konkrétních osob přídělců a kterým by bylo završeno přídělové řízení jako samostatné správní řízení ukončené rozhodnutím o přídělu. Výkaz přídělu nemohl rozhodnutí o přídělu nahradit. Tímto názorem soudů bylo porušeno její vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, měla stanovené náležitosti, Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný a stěžovatelka byla zastoupena advokátem s plnou mocí. Proto bylo možno posoudit
opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Vedlejší účastník řízení F.V. se ztotožnil s právními závěry obou obecných soudů. Vlastnictví k předmětným pozemkům nabyl dědictvím po svých rodičích, kteří je vlastnili na základě skutečností, které potvrdily oba soudy. Kromě toho uvedl, že je mohli též nabýt vydržením, jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku okresní soud. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zcela zamítnuta. Za účastníka řízení se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. M.B., která odkázala na obsah odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností a navrhla j i jako nedůvodnou zamítnout.
I.
Základ rozhodnutí spočívá v tvrzeném zásahu do práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zásah měl spočívat v nesprávném právním názoru obecných soudů, jak byl výše uveden. Na rozdíl od stížností proti
rozhodnutím v restitučních věcech stěžovatelka není zjevně neoprávněným navrhovatelem. Ústavní předpisy umožňují dovolávat se zásahu do vlastnického práva i k věci, kde právní stav evidence vlastnictví svědčí někomu jinému. Stěžovatelka netvrdila, že vlastnictví nabýt měla a nenabyla, jak je typické pro restituční spory, nýbrž že vlastníkem je, neboť obecné soudy v rozhodnutí o určovací žalobě vedlejšího účastníka posoudily věc na základně právně nesprávného názoru a určily, že mu patří pozemky, které však na základě rozhodnutí
Okresního úřadu ve S. - okresní pozemkový úřad, patří stěžovatelce.
Samotný jiný právní názor nezakládá možnost zásahu Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. K uplatnění jiného právního názoru slouží
II. ÚS 452/97
institut dovolání, jak je vyjádřen v ustanoveních §239 odst. 1 a 2 a §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Jestliže stěžovatelka této možnosti nevyužila, neznamená to jistě eo ipso nepřípustnost ústavní stížnosti. Stěžovatelka však nese riziko, že nesprávné právní posouzení věci nedosáhne takové míry, aby mohlo být hodnoceno jako porušení jejích ústavně zaručených práv. Tak tomu bylo v daném případě.
Jestliže okresní i odvolací soud došly k závěru, že předmětné pozemky jsou nadále ve vlastnictví vedlejšího účastníka, neznačí to samo o sobě zásah do vlastnického práva stěžovatelky. V řízení bylo prokázáno, že rozhodnutím Státního notářství ve S. ze dne 22. 2. 1972, č.j. D 701/63, a na základě dalších skutečností, ze kterých měly soudy za prokázané, že právní předchůdci vedlejšího účastníka nabyli přídělu ujmutím se držby. V soudním řízení tak bylo prokázáno, že rodiče vedlejšího účastníka se držby ujali v roce 1946 a na půdě hospodařili až do jejího sdružení do JZD v roce 1956. Jejich pozemky byly zahrnuty do výkazu přídělu pro k.ú. H. č. 565-7/11-49-IX-4 d, ze dne 12. 11. 1949. Soudům bylo předloženo potvrzení o přídělu vydané ONV ve S. ze dne 1. 11. 1963 (č. 1. 25 a 30 soudního spisu), návrh přídělu, potvrzení odborů vodního hospodářství, energetiky a pro věci zem-les ONV S. ze dne 1. 7. 1969, zn. zem./213/1934-1969, že rodiče vedlejšího účastníka obdrželi podle dekretu č. 12/1945 Sb. přesně vymezené pozemky určené parc. čísly. Pro soudy to byl dostatečný důkaz v této části žaloby a Ústavní soud však není další soudní instancí, která by měla možnost přezkoumat hodnocení důkazů, pokud extrémně nevybočuje ze "stanoveného postupu", jak jej požaduje čl. 36 odst. 1 Listiny.
To však neznamená, že tento typ sporů je pro toho, kdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem a žádá vydání své tvrzené věci, uzavřena možnost dovolávat se ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny a že soudy nejsou povinny ochranu takovému nároku poskytnout. Pokud však zjistí ústavně konformním způsobem a při dodržení ústavních principů soudního řízení, že vlastnické právo zde v době vyhlášení rozsudku není (§154 odst. 1 o.s.ř.), není to porušením čl. 11 odst. 1 Listiny, jak tvrdí stěžovatelka. Z tohoto hlediska by výtka porušení čl. 11 odst. 1 Listiny měla význam jen tehdy, kdyby bylo vlastnické právo stěžovatelky popřeno, popř. stěžovatelka byla vůči jiným vlastníkům nějak diskriminována. To se jí však nepodařilo vůbec prokázat, neboť v soudním řízení neuspěla s prokázáním svého vlastnického titulu. V tomto bodě shledal Ústavní soud stížnost zjevně neopodstatněnou.
II.
Dále se Ústavní soud zaměřil na zachování procesních pravidel řízení podle hlavy páté Listiny, neboť právě jejich porušení ve skutečnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká.
V tomto směru je stížnost rovněž zjevně neopodstatněná, neboť z ní v žádném ohledu neplyne, že by byl stěžovatelce odepřen přístup k soudu a neposkytnuta soudní ochrana. Skutečnost, že okresní a odvolací soud poskytly ochranu vlastnickým právům vedlejšího účastníka, ještě neznamená sama o sobě, že byla porušena ústavní práva navrhovatele v této oblasti.
Vedlejší účastník prokázal naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví, neboť jinak by nebyl nadále, vzhledem k výše uvedeným rozhodnutím pozemkového úřadu, veden jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí. Protože soud není v této věci vázán rozhodnutím pozemkového úřadu, byl plně oprávněn
II. ÚS 452/97
posoudit věc samostatně a určit, komu předmětné pozemky patří. V tomto ohledu k žádnému zásahu do práva na soudní ochranu proto nedošlo a samotná argumentace tím, že pozemkový úřad rozhodl jinak, je bezpodstatná.
Ústavní soud proto dále přezkoumal ústavnost postupu obecných soudů při hodnocení povahy ustanovení §5 dekretu č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Mad'arů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Toto ustanovení stanoví v odstavci 1, že "přídělce je povinen ujmouti se držby toho dne, který bude stanoven v rozhodnutí o přídělu půdy". Z toho stěžovatelka dovozuje, že toto vlastnictví mohlo vzniknout pouze na základě "rozhodnutí o přídělu" pozemků podle ustanovení §5 odst. 1 dekretu č. 28/1945 Sb., které by se týkalo výlučně konkrétních osob přídělců a kterým by bylo završeno přídělové řízení jako samostatné správní řízení ukončené rozhodnutím o přídělu.
Soudy však opřely své rozhodnutí o ustanovení §5 odst. 2, podle kterého přidělená půda přechází "dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce". Soudy zde došly k závěru, že právní předchůdci vedlejšího účastníka vlastnictví nabyli dnem převzetí držby a nebylo proto třeba, aby jim byla předtím vydána přídělová listina (obdobně viz nález Ústavního soudu I. ÚS 299/96), když pro převzetí přídělu provedly potřebné důkazy (viz též právní názor vyslovený v nálezu ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 92/97). Tento závěr odpovídá právnímu stavu a judikatuře Ústavního soudu stejně jako soudů obecných a názorům právní teorie. V případě dekretu č. 28/1945 Sb. se jednalo o jeden z případů výjimky z tehdy panujícího principu intabulace, takže se vlastnictví mohlo nabývat právě způsobem, který je uveden v ustanovení §5 odst. 2 tohoto dekretu. Den uvedený v rozhodnutí o přídělu tak bylo nutno chápat jako den, kterým je přídělce povinen ujmout se držby, kdežto přechod vlastnictví byl určen dnem, kdy se přídělce držby ujal, přičemž tento den časově předcházel.
Podle ustanovení §10 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb. zápisy v pozemkové knize, nutné k uskutečnění přídělu a popřípadě k odevzdání půdy [§2, odst. 1, písm. b)], obstará Národní pozemkový fond a podle §13 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. zápis přídělu do pozemkových knih obstará Národní pozemkový fond na vlastní útraty. Toto ustanovení sice není zcela adekvátně formulováno (přesto nevedlo ke konstitutivnosti zápisu do pozemkových knih), nicméně na deklaratorních účincích intabulace s ohledem na ustanovení §5 odst. 2 citovaného dekretu nic neměnilo.
Jestliže správní orgán nesplnil dekretem uloženou povinnost zajistit zápis v pozemkové knize nemůže to jít k tíži přídělce, který je již vlastníkem (též nález Ústavního soudu III. ÚS 355/96). Jen mimochodem ústavní soud poznamenává, že
ani v opačném případě by se však na výsledku řízení nic nezměnilo, neboť obecné soudy se s touto námitkou se soudy vypořádaly s poukazem na to, že dnem 1. 1. 1951 nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který opustil intabulační princip. Tímto okamžikem byl proto zhojen nedostatek intabulace a právním předchůdcům vedlejšího účastníka tak vzniklo vlastnické právo okamžikem převzetí držby. V daném případě však bylo rozhodující, že před obecnými soudy bylo prokázáno, že se právní předchůdci vedlejšího účastníka ujali držby. Tuto
skutečnost ani stěžovatelka nezpochybňuje.
Stěžovatelka tak pouze pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení před obecnými soudy, přičemž obecné soudy aplikovaly
II. ÚS 452/97
judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v těchto otázkách. Jak však bylo poznamenáno výše, k výtkám nesprávného právního zhodnocení je určen institut dovolání. Namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny se stěžovatelce nepodařilo prokázat. Rovněž se nepodařilo prokázat, že by obecné soudy v řízení o nárocích stěžovatelky zasáhly do jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces způsobem, který by ústavní soud musel hodnotit jako extrémní a neústavní. Obecné soudy dospěly k závěru, že došlo k převzetí držby a že zde jsou další důkazy, které příděl potvrzují. Jestliže zde nebyla předložena přídělová listina, kterou by bylo třeba hodnotit podle ustanovení §134 o.s.ř. jako veřejnou listinu, zhodnotily obecné soudy předložené dokumenty podle §132 o.s.ř. jako jiný důkaz. Ústavní soud není další instancí, která by mohla v tomto dokazování pokračovat. Protože byla v řízení respektována stanovená pravidla pro jednání a dokazování (a stěžovatelka konečně ani nenamítá, že by v nich byla zkrácena), došel Ústavní soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 11. 1998 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu