ECLI:CZ:US:1998:2.US.46.97
sp. zn. II. ÚS 46/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
II.ÚS 46/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti M.L., zastoupené JUDr. K.K., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Českých Budějovicích a vedl. účastníků 1) Okresního úřadu-pozemkového úřadu v Č.K., 2) Statku K., 3) Obce K., 4) Povodí Vltavy, a.s., zastoupeného JUDr. Z.S., 5) Lesů ČR, lesní správy K. a 6) Pozemkového fondu ČR, územní pracoviště v Č.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.11. 1996, č. j. 10 Ca 451/96-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst.1 písm. c) zák.č. 18211993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka se obrátila k Ústavnímu soudu se stížností proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.11 . 1996, č.j. 10 Ca 451196-29, a tvrdí, že napadeným rozsudkem a řízením, které mu předcházelo, došlo k porušeni základních práv a svobod, zejména pak práva na soudní ochranu, zaručeným v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst.1., čl. 37 odst.3 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
II.ÚS 46/97
tím, že právo stěžovatelky na spravedlivé, veřejné a v přiměřené lhůtě provedené projednání její záležitostí nezávislým a nestranným soudem bylo porušeno.
Stěžovatelka odůvodňuje svůj návrh poukazem na skutečnost, že Okresní úřadpozemkový úřad v Č.K., který o restitučním návrhu stěžovatelky rozhodoval ve správním řízení, zamítl návrh navrhovatelky na vydání požadovaných nemovitostí, v k. ú. K. s odůvodněním, že předmětný nemovitý majetek byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (dále jen dekretu č. 12/1945) a je proto nutné na danou věc vztáhnout režim zák. č. 243/1992 Sb. Vydání majetku však brání nesplnění podmínek ustanoveni §2 zák. č. 243/1993 Sb. jak právními předchůdci stěžovatelky, tak i v návaznosti na tato ustanovení i stěžovatelkou samotnou.
Ke skutkové podstatě sporu navrhovatelka uvedla, že vlastníky předmětného zemědělského majetku byli její rodiče, L. a A.M. až do jeho konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Oba jmenovaní byli dne 6. 10. 1965 propuštěni z československého státního svazku, vystěhovali se do SRN, kde otec stěžovatelky zemřel v roce 1978. Matka navrhovatelky sice v r. 1992 požádala o udělení státního občanství ČR, ale z důvodu svého zdravotního stavu a nemožnosti splněni podmínky trvalého pobytu v ČR státní občanství nepřevzala a v roce 1995 v SRN zemřela.
Z těchto důvodů stěžovatelka nemohla být uznána oprávněnou osobou, ve smyslu §2 odst.2 písm.c) zák. č. 243/1992 Sb., když její právní předchůdci nesplňovali podmínky ustanovení §2 citovaného zákona. Stěžovatelka dále tvrdí, že oba rodiče si zachovalí čsl. občanství podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., neboť se proti čsl. státu neprovinili a o této skutečnosti oba obdrželi ve smyslu citovaného dekretu osvědčení, nebylo proto důvodu ke konfiskaci jejich majetku.
II.ÚS 46/97
Na základě podaného opravného prostředku stěžovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích, který přezkoumával napadené rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelka namítá, že obecný soud návrh stěžovatelky na vydání pozemků posuzoval podle zák. č. 243/1992 Sb., ač jí uplatněný restituční nárok byl vypracován ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť, jak navrhovatelka tvrdí, k přechodu sporných nemovitostí na stát došlo nejdříve k datu 1. 5. 1948.
Krajský soud ve svém rozhodování přistoupil na formální posouzení provedených důkazů, když přijal za prokázaná tvrzení, že předmětný majetek byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. ke dni 21. 6. 1945 a konfiskace byla provedena na podkladě vyhlášky Okresního národního výboru v Č.K. ze dne 11. 10. 1945, ze které vyplývá, že za osobu německé národnosti v obci K. je označen i L.M. a jeho zemědělský majetek v téže obci byl konfiskován pro účely pozemkové reformy podle §1 odst.1 citovaného dekretu.
Stěžovatelka rovněž vytýká obecnému soudu i nedostatečné dokazování v oblasti prokazování skutečných právních důvodů přechodu předmětných nemovitostí na stát. V tomto směru navrhovatelka poukazuje i na existenci osvědčení ministerstva vnitra "o prozatímním zachování čsl. státního občanství", vydaného pro manžele M. v r. 1946, když oba manželé dne 9. 2. 1946 podali podle ustanovení §2 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. řádnou žádost o navrácení čsl. státního občanství, která byla vyřízena kladně a právní předchůdci stěžovatelky byli tedy i vyjmuti z konfiskačních opatření.
Navrhovatelka na základě těchto skutečností dovozuje, že bylo vyloučeno, aby původním vlastníkům byl zemědělský majetek konfiskován podle §1 odst.1 dekretu č. 12/1945 Sb.
II.ÚS 46/97
Dovozuje dále, že v případě, kdy splnění podmínek konfiskace bylo jinak posuzováno v r. 1946 a jinak po únoru 1948, jde o změnu právního názoru, který ve své podstatě nese znaky politické perzekuce ve smyslu §6 odst.1 písm.r) zák.č. 22911991 Sb., když použití dekretů prezidenta republiky po 25. únoru 1948 bylo mocenským nástrojem politického boje proti osobám nepohodlným novému režimu.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.11. 1996, č.j. 10 Ca 451/96-29, soudce zpravodaj zjistil, že tento soud rozhodoval o podaném opravném prostředku proti rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu v Č.K. ze dne 4. 9. 1996, č.j. PÚ 30619196 tak, že správní rozhodnutí, kterým bylo vysloveno, že stěžovatelka není vlastnicí předmětných nemovitostí, krajský soud potvrdil.
V odůvodnění rozsudku se obecný soud ztotožnil s důvody rozhodnutí místně a věcně příslušného pozemkového úřadu a doplnil dokazování v tom směru, že se zabýval problémem, zda předmětné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dále vyloučil možnost, že právní předchůdci stěžovatelky by mohli být oprávněnými osobami ve smyslu zák. č. 243/1992 Sb. K těmto skutkovým zjištěním si vyžádal další listinné důkazy ze kterých vyplývá, že původní vlastnící, manželé M., byli národnosti německé, čsl. občanství jim bylo zachováno podle ústavního dekretu č. 3311945 Sb. a o této skutečnosti jim bylo vydáno i příslušné osvědčení.
Z vyhlášky Okresního národního výboru v Č.K. ze dne 11.10. 1945, č.j. 7282/45, vyplývá, že manželům M. byla podle §1 odst.1 dekretu č. 12/1945 Sb. ke dni vyhlášení konfiskována zemědělská usedlost č.p. 3 v D. Tato usedlost se dále nachází na seznamu majetkových podstat, konfiskovaných podle citovaného dekretu a byla znovu přidělena novým přidělcům. Konfiskace majetku právních předchůdců stěžovatelky je podle názoru krajského soudu nepochybně prokázána nejen citovanou konfiskační vyhláškou k datu 23. 6.
II.ÚS 46/97
1945, ale zároveň skutečností, že o vyjmutí věcí z konfiskace by musel následně rozhodnout příslušný okresní národní výbor postupem podle §1 odst.3 dekretu č. 12/1945 Sb.
Z těchto důvodů, jak krajský soud konstatoval, nelze na projednávanou věc aplikovat zák. č. 229/1991 Sb., ale pouze zák. č. 243/1992 Sb. Zároveň tento soud v odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč pouhé osvědčení o zachování státního občanství, vydané na základě dekretu č. 33/1945 Sb., není schopno nahradit rozhodnutí o udělení výjimky z konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Závěrem krajský soud zdůraznil, že předmětné nemovitosti nelze vydat, protože právní předchůdci stěžovatelky nesplňovali předpoklady uvedené v §2 odst.2 písm.c) zák. č. 243/1992 Sb.
Soudce zpravodaj si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 451/96, vyjádření účastníka řízení i vedlejších účastníků.
Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že obecný soud v průběhu řízení velmi podrobně zkoumal zejména sporné skutečnosti namítané stěžovatelkou v průběhu řízení, a sice zda nemovitý majetek, na který uplatnila stěžovatelka restituční nárok, byl skutečně konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. a zda právní předchůdci stěžovatelky mohli splňovat podmínky ustanovení §2 odst.1 ve vztahu k ustanovení §2 odst.3 zák č. 243/1992 Sb.
V prvém případě správně dovodil, že projednávaná věc spadá pod právní režim zák.č. 243/1992 Sb., který je ve vztahu k zákonu o půdě lex specialis a zároveň prolamuje zákonnou hranici restitučního období pod 25. únor 1948.
II.ÚS 46/97
O této skutečnosti provedl krajský soud poměrně rozsáhlé dokazování, jednak výpisy z pozemkové knihy kn.vl. č. 3 pro k.ú. K., identifikací parcel zak. č. 022 950/334 a dalšími listinami dokládající konfiskaci zemědělské usedlosti podle §1 odst.1 dekretu č. 12/1945 Sb., jako byl např. seznam konfiskovaných knihovních vložek, seznam majetkových podstat pro rozlišení konfiskace a následně provedené přehledy přidělených pozemků v k.ú. K.
Ze všech shora uvedených listinných dokladů je zřejmé, že o důvodu, způsobu i data přechodu nemovitého majetku na stát nelze mít pochybnosti, neboť podle §1 odst.1 písma) dekretu č. 12/1945 Sb. se konfiskoval bez náhrady zemědělský majetek, který byl ve vlastnictví všech osob německé a mad'arské národnosti, bez ohledu na jejich státní příslušnost. Z citace zákonného ustanovení je tedy nepochybné, že právní předchůdci stěžovatelky splňovali tím, že byli německé národnosti podmínky konfiskace ex lege k datu účinnosti zákona.
Výjimku z tohoto ustanovení bylo nutno v té době prokázat a mohl o ni rozhodovat pouze příslušný okresní národní výbor, v případě pochybností příslušelo konečné rozhodnutí ministerstvu zemědělství po dohodě s ministrem vnitra (§1 odst.3 dekretu č. 12/1945 Sb.).
Státní příslušnost takto postižených osob tedy nebyla určující podmínkou uplatnění konfiskace, neboť k té se vázal již citovaný dekret č. 33/1945 Sb.
Ve druhé části důkazního řízení se Krajský soud v Českých Budějovicích již zcela zaměřil na ověření naplnění podmínek zák.č. 243/1992 Sb., a to zejména ve vztahu k právním předchůdcům stěžovatelky.
Také v tomto případě bylo nadevší pochybnost prokázáno, že oba rodiče stěžovatelky nesplňovali podmínku státního občanství podle §2 odst. 3 zák.č. 243/1992 Sb., a to ve lhůtě stanovené právě tímto ustanovením, když oba byli v roce
II.ÚS 46/97
1965 propuštěni z čsl. státního svazku a nikdy již čsl. státní občanství (příp. občanství ČSFR nebo ČR) nezískali.
Soudce zpravodaj proto považuje jak výrok napadeného rozsudku v Českých Budějovicích, tak i jeho odůvodnění za zcela odpovídající skutkovým zjištěním, provedeným v průběhu řízení a rovněž právní závěry z nich vyvozené jsou ve shodě se zák. č. 243/1992 Sb. a procesních předpisů o. s. ř.
Jak napadený rozsudek, tak i řízení jemu předcházející poskytlo plnou právní ochranu stěžovatelce a nelze proto přisvědčit k tvrzením navrhovatelky, že právě tímto rozsudkem bylo zasaženo do jejich chráněných základních práv a svobod.
Na závěr je třeba konstatovat, že oba právní předchůdci stěžovatelky by v případě neopuštění republiky byli subjekty restitučního nároku v plném rozsahu.
Z výše uvedených důvodů proto soudce zpravodaj podaný návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný, když neshledal žádný důvod pro vyhovění stížnosti navrhovatelky.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 15. dubna 1998