ECLI:CZ:US:1998:2.US.47.98
sp. zn. II. ÚS 47/98
Usnesení
II.ÚS 47/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. E. L., zastoupeného JUDr. P. T., advokátem, proti příkazu Krajského státního zástupce v Hradci Králové ze dne 12. 5. 1997 k registraci pozastavení práva nakládat se zaknihovanými cennými papíry , stěžovatele na jeho účtu u Střediska cenných papírů číslo 100201035443, a to 384.971 kusů akcií společnosti Kotva, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně zrušit příkaz Krajského státního zástupce v Hradci Králové ze dne 12. 5. 1997 k registraci pozastavení práva nakládat se zaknihovanými cennými papíry stěžovatele na jeho účtě u Střediska cenných papírů číslo..., a to 384.971 ks akcií společnosti K. a.s., a dále aby přikázal Středisku cenných papírů zrušit registraci pozastavení práva stěžovatele nakládat s 384.971 ks akcií společnosti K., a.s. zaknihovanými na účtu stěžovatele u Střediska cenných papírů číslo....
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda byla zachována lhůta k podání ústavní stížnosti dle §72 odst. 2 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platném v době podání návrhu na zahájení řízení u Ústavního soudu, tedy ke dni 2. 2. 1998. Citované ustanovení zákona č.182/1993 Sb. v tehdy platném znění stanovilo, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst.1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (§72 odst. 2).
II. ÚS 47/98
V případě podaného návrhu je skutečností, která, je předmětem ústavní stížnosti, vydání příkazu Krajského státního zástupce -v Hradci Králové ze dne 12.5.1997, sp. zn. KZv 323/97, k registraci pozastavení práva nakládat se zaknihovanými, shora specifikovanými cennými papíry stěžovatele. Uvedený příkaz krajského státního zástupce byl vydán na základě ustanovení §79 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění
pozdějších předpisů a podle §27 odst. 3 písm. d) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů. Uvedeným příkazem byla nařízena registrace pozastavení výkonu práv majitele výše specifikovaných zaknihovaných cenných papírů, a to až do doby pravomocného skončení trestního řízení. Příkaz krajského státního zástupce-byl Střediskem cenných papírů v souladu se shora uvedeným ustanovením zákona o cenných papírech realizován ke dni 15. 5. 1997, jak vyplývá z vyjádření Střediska cenných papírů vyžádaného Ústavním soudem.
Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů v ust. §141 odst. 1 stanoví, že opravným prostředkem proti usnesení je stížnost. V odstavci druhém téhož ustanovení se pak m.j. uvádí, že usnesení státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni. Proti rozhodnutím přijímaným podle §79, nemajícím formu usnesení (v daném případě mělo rozhodnutí formu příkazu), trestní řád podání opravného prostředku (stížnosti) nepřipouští. Tato rozhodnutí, upravující jeden z tzv. zajišťovacích institutů, náleží do skupiny tzv. rozhodnutí svého druhu, kterými jsou operativně řešeny některé otázky, v nichž je sice nezbytné rozhodnout, ale obecná forma rozsudku ani usnesení není vyhovující vzhledem k povaze těchto rozhodnutí a dále nemožnosti uplatnění opravných prostředků proti nim. Uplatňují se zpravidla tam, kde jde o zásahy do základních práv a svobod, kdy je tak nutno učinit bez zbytečného prodlení, nebot' jinak by byl ohrožen účel trestního řízení. S ohledem na tuto jejich povahu nepřichází v úvahu, v zájmu dosažení účelu trestního řízení, podání opravných prostředků a předpokládá se vykonatelnost ihned po jejich vydání ( Šámal P., Král V., Baxa J., Púry F.: Trestní řád, Komentář, C.H. Beck, Praha 1997, str. 590-591).
Po vydání předmětného příkazu krajského státního zástupce, který se stal ihned po vydání vykonatelným, se stěžovatel obracel s podáními označenými jako stížnost na Vrchní státní zastupitelství a poté na Nejvyšší státní zastupitelství. V podstatě se jimi domáhal, aby uvedené orgány vykonaly dohled nad činností nižších státních zastupitelství v konkrétní jeho věci, a to ve smyslu §9 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a dále aby
výsledkem tohoto dohledu bylo vydání pokynu podle §10 cit. zákona, a to se zcela konkrétním obsahem, kterým mělo být zrušení příkazu Krajského státního zástupce v Hradci Králové. Předmětem úpravy citovaných ustanovení zákona o státním zastupitelství je soustava a působnost orgánů státního zastupitelství. Tato ustanovení v žádném případě neobsahují úpravu procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele v rámci vedených trestních řízení.
Za procesní prostředky k ochraně práva ústavní soud pokládá výlučně jen ty, které zákon poskytuje přímo stěžovateli a nikoliv, byt' i třeba z jeho podnětu, jinému orgánu. Z tohoto důvodu nelze uvedené pozdější stížnosti navrhovatele, které podle ust. §141 odst. 2 trestního řádu nebyly přípustné, považovat za uplatnění procesního prostředku, který' zákon k ochraně práva poskytuje
ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usn. III. ÚS 112/97).
II. ÚS 47/98
Dopisy Vrchního státního zastupitelství ze dne 8.8.1997, č j. II VZt 196/97, a Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 20.11.1997, čj.3 NZt 7/97, kterými bylo reagováno na uvedené stížnosti navrhovatele, nejsou proto způsobilé naplňovat znaky rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva.
Z uvedených skutečností mimo jakoukoliv pochybnost vyplývá, že skutečností, která je předmětem ústavní stížnosti, bylo vydání příkazu Krajského státního zástupce v Hradci Králové, sp.zn. KZv 323/97, dne 12.5.1997. Tímto dnem počala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti. Návrh byl Ústavnímu soudu doručen dne 2. 2. 1998, po uplynutí doby delší než šest měsíců, tedy po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.
Této skutečnosti si zřejmě do určité míry byl navrhovatel vědom, když v úvodu svého návrhu rozporně na jedné straně uvádí, že k vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, došlo teprve
doručením dopisu Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 3. 12. 1997, a na druhé straně se domáhá přípustnosti ústavní stížnosti z důvodu, že svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
V tomto ohledu nezbývá, než připomenout, že lhůta jednoho roku obsažená v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. se vztahuje pouze k otázce eventuálního posuzování přípustnosti ústavní stížnosti pro případ možného nenaplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje, jak je předvídá odst. 1 citovaného ustanovení. Uvedené ustanovení zákona o ústavním soudu nelze aplikovat pro daný případ, kdy nebyla
dodržena lhůta k podání ústavní stížnosti, stanovená v §72 odst. 2 citovaného zákona, a z toho důvodu otázka, zda stížnost. svým významem eventuálně podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, se nestala předmětem zkoumání Ústavního soudu.
Podle §43 odst. 1 písm. b) zák.č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 1998
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu