ECLI:CZ:US:1998:2.US.480.97
sp. zn. II. ÚS 480/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 480/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Senát Ústavního soudu ve složení JUDr. Iva Brožová, JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Antonín Procházka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V.L., zastoupeného JUDr. J.X., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. 1 Tvno 262/97, rozhodl takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění zák. č. 77/1998 Sb., protože se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 19. 12. 1997, se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. 1 Tvno 262/97. Tímto usnesením z podnětu stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 2 Ntv 51/97, v trestní věci proti obviněnému stěžovateli, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 23/97. Nejvyšší soud ČR zrušil napadené usnesení a znovu rozhodl tak, že vazba stěžovatele se prodlužuje do 28. února 1998.
II.ÚS 480/97
Stěžovatel je stíhán pro závažnou úmyslnou trestnou činnost majetkového charakteru, kterou měla být způsobena škoda přesahující částku 30 mil. Kč. Podezření ze spáchání této trestné činnosti vůči stěžovateli v době rozhodování Nejvyššího soudu ČR stále trvalo.
Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 1997, č. j. 2 Ntv 51/97, proti kterému směřoval podnět stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vyplývá, že při hodnocení v té době stávající fáze řízení, dospěl i tento soud k závěru, že u obviněného stěžovatele nadále trvají důvody vazby podle §67 písm. a), písm. b), písm. c) tr. ř., pro které byl vzat do vazby. Vrchní soud v odůvodnění citovaného rozhodnutí dále konstatoval, že vzhledem k hrozícímu vysokému trestu odnětí svobody je zcela konkrétními skutečnostmi odůvodněna obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu (vazební důvod dle §67 písm. a) tr. ř. a s ohledem na četnost majetkových útoků, jichž se měl dopustit, je tu stejně odůvodněná obava, že bude pokračovat v trestné činnosti, pro níž je stíhán. Výpověď obviněného je v rozporu s některými důležitými důkazy, přičemž dosud nebyli vyslechnuti klíčoví svědci. Byla proto i oprávněná obava, že v případě propuštění na svobodu bude obviněný na dosud nevyslechnuté svědky působit (vazební důvod podle §67 písm. b) tr. ř.).
Při hodnocení těchto skutečností vrchní soud poté vyvodil splnění jedné ze základních podmínek pro prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. F., t. j. , že propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně stíženo dosažení účelu trestního řízení.
Současně však tento soud konstatoval, že nebyla splněna další nutná podmínka spočívající v tom, že nemohlo být trestní stíhání ve dvouleté vazební lhůtě ukončeno pro obtížnost věci. Pro nesplnění jedné ze základních podmínek §71 odst.3 tr. ř. vrchní soud citovaným usnesením prodloužení vazby obviněného zamítl.
II.ÚS 480/97
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého usnesení se neztotožnil se závěrem vrchního soudu, pokud se týká nesplnění podmínky, spočívající podle §71 odst.3 tr.ř. v tom, že trestní stíhání mohlo být skončeno ve dvouleté lhůtě. Obtížnost věci spatřuje Nejvyšší soud ČR v nutnosti provedení rozsáhlého a složitého dokazování, zvláště při potížích v pátrání po osobách, které nutno znovu vyslechnout. Nejvyšší soud ČR rovněž neshledal závažné průtahy v průběhu řízení, které by bránily dalšímu prodloužení vazby. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem s přihlédnutím ke složitosti věci a kumulaci všech důvodů vazby u obviněného prodloužil vazbu obviněnému do 28. 2. 1998.
Stěžovatel však popírá nutnost vazebních důvodů podle §67 písm. a) - c) tr. ř. a poukazuje na skutečnost, že byl již jednou omylem okresním soudem z vazby propuštěn a sám dobrovolně se do ní vrátil. Pro opodstatnění své ústavní stížnosti cituje dále tři zahraniční rozsudky (bez uvedení soudního orgánu) a v usnesení Nejvyššího soudu ČR spatřuje porušení jeho lidského práva podle čl. 6 odst.1 Úmluvy.
Ústavní soud v řízení obecných soudů žádné porušení ústavnosti základního lidského práva a svobody ve vztahu vůči stěžovateli neshledal. Zákonnost jednání je garantována vzájemnou kontrolou tripartice orgánů činných v trestním řízení, t. j. policie, státního zastupitelství a soudu. Do jejich hodnotící činnosti Ústavní soud zasahovat nemůže, navíc, když žádný z těchto orgánů nepřekročil zákonem stanovené meze svých kompetencí.
Pokud se týká ustanovení cit. článku 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, nutno konstatovat, že ve věci stěžovatele nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
II.ÚS 480/97
V neposlední řadě má stěžovatel možnost podle ustanovení §145 odst.1 a
zvláště odst. 2 tr. ř. vznést novou stížnost okamžitě, jakmile ji bude moci opřít o nové skutečnosti a důkazy.
Ústavní soud byl proto nucen podle ustanovení §43 odst.2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., v platném znění, ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová předsedkyně II. senátu ÚS
V Brně dne 16. června 1998