ECLI:CZ:US:1998:2.US.492.97
sp. zn. II. ÚS 492/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti navrhovatele M. S., zastoupeného JUDr. Z. M., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Hradci Králové a vedl. účastníků 1) Ing. V. Š., 2) Ing. D. Š., 3) Okresního soudu v Jičíně, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 1997, č. j. 19 Co 222/97-380, takto:
I. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 14. 10. 1997, č. j. 19 Co 222/97-380, ve
spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 2. 1997,
č. j. 4 C 199/91-349, proti výroku, označeném I., se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.10.
1997, č. j. 19 Co 222/97-380, ve spojení s rozsudkem Okresního
soudu v Jičíně ze dne 14. 2. 1997, č. j. 4 C 199/91-349, ve
výroku, označeném II., se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti uvádí, že
rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 2. 1997, č.
j . 4 C 199/91-349, bylo jednak určeno, že vlastnické právo
k nemovitostem - stavbám, náležející k usedlosti čp. 2 v Bílsku,
zapsané na LV č. 163 pro obec Kopidlno, k. ú. Bílsko, okres Jičín,
přechází z vedl. účastníků na stěžovatele a dále byla tímto
rozsudkem zamítnuta žaloba stěžovatele ohledně přechodu
vlastnického práva ke stavební p. č. 39/1 a p. č. 199/2 - zahrada,
zapsané na stejném výpise z LV č. 163 z vedl. účastníků na
stěžovatele.
Zamítavý výrok ohledně přechodu vlastnického práva k pozemkům
odůvodnil soud prvého stupně tím, že stěžovatel v řízení
neprokázal, že vedl. účastníci (dříve žalovaní) byli při zřízení
práva osobního užívání pozemků p. č. 39/1 a 199/2 k. ú. Bílsko
protiprávně zvýhodněni ve smyslu §8 odst.1 zák. č. 229/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů.
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že oba
obecné soudy sice správně zjistily všechna skutková zjištění
projednávané věci, vyvodily z nich však nesprávné právní závěry.
Ve vztahu k vedl. účastníkům stěžovatel zejména poukazuje na
skutečnost, že v pravomocně skončeném řízení bylo prokázáno, že
první vedl. účastník byl předsedou JZD v Bílsku, od kterého si
v r. 1978 předmětné nemovitosti koupil. Po odchodu z funkce
předsedy JZD zastával v družstvu funkci hlavního agronoma, krátkou
dobu působil jako předseda MNV v Bílsku, byl jako i vedl.
účastnice č. 2 členem KSČ. Právě z této pozice významného
funkcionáře obce získal koupí v r. 1978, resp. v r. 1984 dům č. p.
2 v Bílsku a další přilehlé nemovitosti k této zemědělské
usedlosti náležející, a to za cenu téměř o 50 % nižší, než
odpovídala ceně nemovitostí podle tehdy platných cenových
předpisů. Tuto skutečnost ostatně prokázal i znalecký posudek VÚT
v Brně - Ústavu soudního inženýrství.
Při koupi staveb vedl. účastníky bylo podle názoru
stěžovatele postupováno protiprávním způsobem, když při oceňování
nemovitostí nebyly některé stavby v kupní smlouvě uvedené oceněny
a jiné byly vadně zatříděny do zcela jiných kategorií, než
odpovídalo platným předpisům.
Ke zvýhodnění vedl. účastníků před realizací prodeje došlo
rovněž postupem prodávajícího-JZD 9. květen v Bílsku, který
nákladem přes 100 000 Kčs provedl před odprodejem rekonstrukci
obytného domu, i když převáděné nemovitosti byly vedl. účastníkům
prodány za kupní cenu 83 000 Kčs.
Stěžovatel se domnívá, že protiprávní zvýhodnění existovalo
i v případě zřizování práva osobního užívání k předmětných
pozemkům vedl. účastníkům, neboť nebýt jejich významných
hospodářských a politických funkcí v obci, nebyly by jim tyto
pozemky předány do osobního užívání v takovém rozsahu, jak se tomu
stalo právě v jejich případě. Z výše uvedeného navrhovatel
dovozuje, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu se
smyslem a účelem ustanovení §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. a ve
své podstatě znamenají i porušení čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Z tohoto důvodu navrhuje, aby Ústavní
soud nálezem zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jičíně.
Ve smyslu ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. zaslal
Ústavní soud stížnost k vyjádření účastníkům řízení. K podané
ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Krajský soud
v Hradci Králové, který uvedl, že obsah ústavní stížnosti
koresponduje s důvody odvolání stěžovatele do rozsudku Okresního
soudu v Jičíně. Odvolací soud zároveň upozornil, že při vyhotovení
rozsudku krajského soudu došlo na straně 3 v prvém odstavci
k písařské chybě v označení rozhodnutí, na jehož právní závěry je
odkazováno. Správně se jedná o stanovisko občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. 16/1996, sešit čtvrtý Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. V ostatním pak odkazuje krajský
soud na odůvodnění rozsudků obou soudů a navrhuje, aby Ústavní
soud nálezem stížnost zamítl.
V případě nařízeného jednání omlouvá účastník řízení svoji
neúčast z důvodu velkého pracovního zatížení.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
14. 10. 1997, č. j. 19 Co 222/97-380, se zjišťuje, že ve věci
stěžovatele (dříve žalobce) proti vedl. účastníkům (dříve
žalovaným) o určení, že vlastnické právo k nemovitostem -stavbám,
tvořícím dřívější zemědělskou usedlost čp. 2 v Bílsku dle zák. č.
195/1993 Sb. přechází na stěžovatele tak, jak bylo v rozsudku
okresního soudu stanoveno a dále rozsudek Okresního soudu
v Jičíně, pokud se týká zamítnutí žaloby stěžovatele na určení, že
vlastnické právo přechází rovněž k dotčeným pozemkům, byl
zamítnut.
Krajský soud konstatoval, že soud prvého stupně v prvém
případě vyhověl žalobě stěžovatele, neboť dovodil, že v době
uzavření kupní smlouvy existovaly podmínky ve smyslu ustanovení
§8 odst. 1 věta prvá zák. č. 229/1991 Sb., ve znění zák. č.
195/1993 Sb., avšak v případě druhého nároku okresní soud dospěl
k závěru opačnému, t. j. že předmětné pozemky získané do osobního
užívání nebyly vedl. účastníky nabyty v rozporu s právními
předpisy.
Odvolací soud ve svém rozsudku souhlasí jak se skutkovými
závěry prvostupňového soudu, tak i s jeho závěry právními, pokud
tento soud zdůraznil, že vedl. účastníci získali předmětné pozemky
do osobního užívání a podle ustanovení §871 odst. 1 o. z. do
vlastnictví. Na právních důsledcích ustanovení §11 odst. 1 písm.
a) zák. č. 229/1991 Sb. nic nezměnilo ustanovení §872 odst. 1 o.
z. o tom, že právo osobního užívání pozemku vzniklé podle
dřívějších předpisů a trvající ke dni 1. 1. 1992 se týmž dnem mění
ve vlastnictví fyzické osoby. Krajský soud závěrem zdůraznil, že takto:
do vlastnictví nabyté pozemky nebyly získány způsobem,
předpokládaným v ustanovení zák. č. 229/1991 Sb. ( t. j. zejména
koupí od státu nebo právnických osob, na něž přešly v důsledku
těch úkonů, skutečností a okolností uvedených v ustanovení §6
zák. č. 229/1991 Sb.).
Z tohoto důvodu se podle názoru krajského soudu ohledně
pozemků shora uvedených nelze s úspěchem domáhat vydání
nemovitostí ve smyslu ustanovení §6 cit. zákona. Výjimkou jsou
pozemky, které byly získány do osobního užívání za okolností
uvedených v ustanovení §8 zák. č. 229/1991 Sb., tedy v rozporu
s tehdy platnými předpisy, případně za cenu nižší než odpovídala
tehdy platným cenovým předpisům. K porušení cenových předpisů
a rozporu s platnými právními předpisy, ke kterému by došlo v době
uzavření dohody ke zřízení práva osobního užívání pozemků ve
prospěch vedl. účastníka, podle názoru obecných soudů nedošlo,
neboť důkaz o opačném tvrzení nebyl podán ani v odvolacím řízení.
Ústavní soud si po zjištění, že není důvodu k odmítnutí
ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal spis Okresního
soudu ve Svitavách, sp. zn. 4 C 199/91, ze kterého zjistil
následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 2 T 96/51, byl
otec stěžovatele a původní vlastník nemovitosti odsouzen k trestu
odnětí svobody a propadnutí veškerého jmění, které představovalo
zemědělskou usedlost č. p. 2, včetně veškerých pozemků v obci
Bílsko. Důvodem k vydání shora uvedeného rozsudku bylo údajné
spáchání trestného činu sabotáže, pobuřování proti republice
a šíření poplašné zprávy. Za shora uvedené trestné činy byl p. J.
S. odsouzen k šesti letům nepodmíněně.
Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 4. 1990, sp
zák. č. 119/1990 Sb.
Stěžovatel požádal dopisem ze dne 7. 6. 1991 vedl. účastníka
č. 1 k vydání veškerých nemovitostí, které tvořily zemědělskou
usedlost č. p. 2 v Bílsku a jež dříve vlastnicky náležely J. S.
Vzhledem k tomu, že k dohodě o vydání nemovitostí nedošlo, obrátil
se stěžovatel se žalobou k Okresnímu soudu v Jičíně. Tento soud
usnesením ze dne 6. 9. 1991, č. j. 4 C 199/91-8, nejprve řízení
o podaném návrhu zastavil s tím, že po právní moci rozhodnutí věc
postoupí k dalšímu řízení okresnímu pozemkovému úřadu v Jičíně
z důvodu příslušnosti v řízení o podaném návrhu.
Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové
usnesením ze dne 31. 10. 1991, č. j. Co 528/91-13, napadené
usnesení zrušil a Okresnímu soudu v Jičíně uložil, aby v řízení
dále pokračoval.
Z potvrzení Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 12. 10.
1990, sp. zn. 8 D 945/90, založené na č. listu 18 spisu se
zjišťuje, že rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 8 ze dne
10. 9. 1990, sp. zn. 8 D 945/90, nabyly dědictví po zemřelém J. S.
obě pozůstalé děti, a to M. S. a dcera J. D.
Na č. listu 35 se nachází kupní smlouva uzavřená formou
notářského zápisu ze dne 18. 1. 1978, sp. zn. N 48/78, mezi JZD
9. květen se sídlem v Bystřici jako prodávajícím a vedl.
účastníky. Kupní smlouva byla registrována Státním notářstvím
v Jičíně dne 27. 1. 1978 pod č. j. Reg RI 56/78. Touto smlouvou
byly převedeny do bezpodílového spoluvlastnictví vedl. účastníků
nemovitosti - dům čp. 2, zapsané na LV č. 18 pro obec Údrnice v k.
ú . Bílsko za 77 429 Kčs.
Stavební p. č. 39/1, na níž předmětný domek, který byl
předmětem prodeje stojí, byla v době prodeje ve vlastnictví čs.
státu - správě MNV v Údrnicích. Státní notářství v Jičíně dne 27.
1. 1978 pod č. Reg. RII 42/78 registrovalo dohodu o zřízení
osobního práva užívání k pozemkům p. č. 39/1 o výměřě 1 172 m2
a p. č. 199/2 o výměře 669 m2 v k. ú. Bílsko za finanční náhradu
ve výši 7 364 Kčs. Smlovou o dočasném užívání, uzavřenou MNV
v Údrnicích, byly vedl. účastníkům převedeny do užívání další
pozemky p. č. 39/2 o výměře 91 m2 a p. č. 39/3 o výměře 1218 m2,
za účelem chovu hospodářského zvířectva a zřízení zahrádky.
Kupní smlouvou ze dne 24. 4. 1985 prodalo JZD 9. květen
v Bystřici vedl. účastníkům další stavby, stojící na pozemcích p.
č. 39/2 a p. č. 39/3, které tvořily součást dřívější zemědělské
usedlosti.
Ze spisu Okresního soudu v Jičíně se zjišťuje, že vedl.
účastník č. 1 pracoval po svém příchodu do družstva jako jeho
předseda, vedl. účastnice č. 2 jako agronomka. Později pracoval
v tomto družstvu prvý vedl. účastník jako hlavní agronom
a v letech 1981-1982 zastával funkci předsedy MNV.
O návrhu stěžovatele rozhodoval okresní soud již rozsudkem ze
dne 19. 6. 1992, č. j. 4 C 199/91-76, kdy tento soud dospěl
k závěru, že předmětné nemovitosti nebyly získány vedl. účastníky
ve smyslu podmínek ustanovení §8 zák. č. 229/1991 Sb. a proto
žalobu stěžovatele v plném rozsahu zamítl.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5.
1993, č. j. 10 Co 352/92-98, byl rozsudek soudu prvého stupně
zrušen a celá věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud ve zrušujícím usnesení doporučil vypracování
znaleckého posudku, kterým by byla zjištěna cena nemovitostí
v době jejich převodu na vedl. účastníky.
Okresní soud v Jičíně doplnil dokazování opisem výměru
Finančního odboru rady ONV v Jičíně ze dne 10. 12. 1955,
založeného na č. listu 104-105, ze kterého se podává, že veškeré
konfiskované pozemky, dříve vlastnicky náležející J.S. o celkové
výměře 22 ha 33 a 37 m2 zůstávají ve vlastnictví čsl. státu, když
správa těchto pozemků byla předána ONV v Jičíně a do trvalého
užívání JZD v Bílsku.
Z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. 2. 1995, č. j.
4 C 199/91-198, Ústavní soud zjistil, že vedl. účastníci jsou
podle částečného výpisu z LV č. 163 vlastníky mimo jiné pozemků
staveb. p. č. 39/1, p. č. 199/2 - zahrady v k. ú. Bílsko.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně bylo vyhověno žalobě
stěžovatele, pokud se týká přechodu vlastnického práva
k nemovitostem, tvořící zemědělskou usedlost č. p. 2, t. j.
stavbám zapsaným na LV č. 163 pro obec Kopidlno kat. ú. Bílsko.
Pokud se týkalo části žalobního návrhu, kterým se stěžovatel
domáhal přechodu vlastnického práva k pozemkům, t. j. staveb.
p. č. 39/1 a p. č. 199/2 - zahradě, byla tato žaloba okresním
soudem zamítnuta.
Pravomocným rozhodnutím finančního odboru ONV Jičín z 21.
10. 1977, zn. Fin. 3 os.už. 3717, byly staveb. p. č. 39/1
a zahrada p. č. 199/2 na základě oddělovacího geometrického plánu
č. kat. 761 - 169 - 504 - 75 ze dne 3. 7. 1975 přiděleny do
osobního užívání vedl. účastníkům za finanční úhradu 7 364 Kčs.
Dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků uzavřená mezi MNV
v Údrnicích a vedl. účastníky byla registrována Státním notářstvím
v Jičíně dne 27. 1. 1978 pod č. reg. R II 42/77.
Okresní soud rovněž zjistil, že J. S. dopisem ze dne 2. 4.
1969, adresovaným ONV- zemědělskému odboru oznámil, že tímto dnem
započne s užíváním zemědělského majetku usedlosti čp. 2 v Bílsku.
Prvostupňový soud dovodil, že stěžovatel je osobou oprávněnou
ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zák. č. 195/1993 Sb.
Okresní soud dále konstatoval, že vedl. účastníci mají ve svém
vlastnictví stavby požadované stěžovatelem, z pozemků se nachází
ve vlastnictví vedl. účastníků pouze staveb. p. č. 39/1 a p. č.
199/2 - zahrada.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2.
1996, č. j. 17 Co 438/95-267, byl po podaném odvolání potvrzen
výrok soudu I. stupně v zamítavé části rozhodnutí, ohledně staveb.
p. č. 39/2 a 39/3 v k. ú. Bílsko. V ostatních výrocích ve věci
samé byl napadený rozsudek soudu I. stupně zrušen a v tomto
rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením okresního soudu ze dne 14. 2. 1996, č. j. 4
C 199/91-270, byl pověřen vypracováním revizního znaleckého
posudku k předmětným nemovitostem - stavbám Ústav soudního
inženýrství v Brně při VÚT Brno.
Okresní soud v Jičíně v právní věci stěžovatele rozhodoval
znovu rozsudkem ze dne 14. 2. 1997, č. j. 4 C 199/91-349, tak, že
pod bodem I. výroku vyslovil, že vlastnické právo k nemovitostem
- stavbám, zapsaným na LV č. 163 obec Kopidlno, k. ú. Bílsko
přechází na stěžovatele podle zák. č. 195/1993 Sb., pod bodem II
výroku téhož rozsudku zamítl stěžovatelův návrh, aby na něj bylo
převedeno rovněž vlastnické právo ke staveb. p. č. 39/1 a p. č.
199/2 - zahrada, zapsaných na témže výpisu z LV, dosud ve
vlastnictví vedl. účastníků.
Po podaném odvolání účastníků řízení rozhodoval ve druhém
stupni Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 14.
10. 1997, č. j. 19 Co 222/97-380, potvrdil rozhodnutí
prvoinstančního soudu. Napadený rozsudek odvolacího soudu nabyl
právní moci dne 3. 11. 1997. V odůvodnění odvolání soud zdůraznil,
že v případě pozemků dospěl k závěru shodnému s okresním soudem,
t. j. že je vedl. účastníci získali do osobního užívání a později
podle ustanovení §871 odst.1 o. z. do vlastnictví v souladu
s právními předpisy bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění.
Nejedná se tedy o způsob nabytí vlastnictí ve smyslu ustanovení
§8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. a z tohoto důvodu nebylo možno
žalobě stěžovatele vyhovět.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání.
Usnesením ze dne 25. 3. 1998, č. j. 26 Cdo 187/98-394, Nejvyšší
soud ČR podané dovolání odmítl, když uvedl, že je neshledal ve
smyslu ustanovení §238 odst.1 písm. b) o. s. ř. přípustným
a nezabýval se proto věcnou problematikou sporu.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že není vrcholným
orgánem soustavy obecných soudů v ČR a nemůže si tedy na sebe
atrahovat právo přezkumného dohledu nad rozhodovací činností
těchto soudů. Tato nepřípustnost "přezkumu" pravomocně skončené
právní věci však neplatí v případě, že Ústavní soud v řízení
o podané ústavní stížnosti dospěje k závěru, že v průběhu řízení
byly porušeny cautely dané Listinou základních práv a svobod,
jakož i předpisů procesních, které jsou všechny obecné soudy ve
své činnosti povinny respektovat.
V projednávané právní věci oba obecné soudy dospěly po
dlouhém a opakujícím se řízení k závěru, že v případě návrhu
stěžovatele na určení, že vlastnické právo k nemovitostem, tvořící
dřívější zemědělskou usedlost č. p. 2 v Bílsku, přechází z vedl.
účastníků na stěžovatele, lze vyhovět jen částečně, a to pouze
v případě předmětných staveb. Pokud se týkalo pozemků konstatovaly
obecné soudy, že návrhu nebylo možno vyhovět, neboť nebyly
naplněny podmínky ustanovení §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., t.
j. nebylo zjištěno protiprávní zvýhodnění ani nabytí za cenu nižší
než odpovídalo tehdy platným právním předpisům či porušení
právních předpisů v případě zřizování práva osobního, resp.
společného užívání pozemků staveb. p. č. 39/1 a p. č. 199/2
v k. ú. Bílsko ve prospěch vedl. účastníků.
Z obsáhle provedeného dokazování vyplývá, že otec
stěžovatele, označený v trestním rozsudku jako "venkovský
zbohatlík", byl odsouzen na základě udání a pro neplnění povinných
dodávek k 6 letům nepodmíněně a k zabavení veškerého majetku. Jeho
rodina ze strachu před represemi odešla ještě před konfiskací
usedlosti ke svým příbuzným. Veškeré nemovitosti byly svěřeny do
správy místního JZD, kde stavby chátraly a sloužily pouze pro
krátkodobé ubytování členů družstva. Původnímu majiteli však ani
v r. 1969 nebylo umožněno obhospodařovat konfiskovanou půdu.
Vydané rozhodnutí o zabrání více než 22 ha zemědělské půdy je tedy
prokazatelným aktem politické perzekuce a likvidace tehdy
nepohodlné vrstvy středních a velkých zemědělců.
V průběhu řízení bylo rovněž prokázáno, že JZD 9. květen
provedlo rozsáhlou rekonstrukci obytné části usedlosti č. p. 2
v hodnotě více než 100 000 Kčs teprve v souvislosti s rozhodnutím
vedení družstva odprodat ji vedl. účastníkům, neboť tito
představovali "perspektivní nomenklaturní kádry" a podle vyjádření
JZD i vedl.účastníků samotných odprodej usedlosti představoval
možnost jejich stabilizace.
Výsledkem tohoto úsilí pak byla realizace prodeje nemovitostí
(staveb) za kupní cenu, která ve smyslu provedených znaleckých
posudků nerespektovala jak vlastní předmět ocenění, tak ani
příslušné tehdy platné cenové předpisy.
Zatímco v případě naplnění podmínek ustanovení §8 odst. 1
zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu
k restituovaným stavbám byly tyto podmínky prokazovány velmi
důkladně (viz připojené znalecké posudky znalců V. D., K. O.
a Katedry soudního inženýrství), v případě dotčených pozemků bylo
soudy pouze konstatováno, že cena zřízeného práva osobního užívání
odpovídá ceně dle tehdy platných právních předpisů, t. j. 4 Kčs za
1 m2 pozemků a při jejich převodu nebyly zjištěny podmínky §8
odst. 1 zákona o půdě.
Podle názoru Ústavního soudu (v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu ČR, viz rozsudek sp. zn. 2 Cdon 854/96 ze dne
27. 11. 1996) je sice pozemek zastavěný stavbou a splňující
podmínky §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., samostatnou věcí a jako
o takové je o ní nutno samostatně rozhodovat, je však třeba vždy
přihlédnout k tomu, že původní zemědělská usedlost tvořila
s pozemky zastavěnými nejen obytnou budovou, ale i dalšími
stavbami, sloužícími zemědělské výrobě, jeden funkčně
neoddělitelný celek. Tuto skutečnost ostatně nepopírala ani tehdy
platná judikatura, která např. v rozhodnutí uveřejněném pod č.
R 35/73 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvádí, co tvoří
zemědělskou usedlost ve vztahu k výkladu ustanovení §128 odst.
2 o. z.
K této pevné vazbě staveb na pozemky jimi zastavěnými,
případně sloužícími k provozu jak obytných, tak i hospodářských
budov přihlédl zákonodárce, pokud přímo v ustanovení §1 odst. 1
písm. b) zák. č. 229/1991 Sb. deklaroval, že zákon o půdě se
vztahuje na zemědělskou a lesní půdu, obytné budovy, hospodářské
budovy a jiné stavby, patřící a sloužící původní zemědělské
usedlosti, a to včetně pozemků těmito stavbami zastavěnými.
Pokud tedy, a to je nepochybné, ze znění citovaného
ustanovení zákona o půdě, bylo úmyslem zákonodárce při naplnění
podmínek ustanovení §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. spojit právní
režim restituovaných budov s pozemky jimi zastavěnými, pak není
možné rozhodovat o přechodu vlastnictví k těmto nemovitostem
v mezích oběma soudy vysloveného restriktivního výkladu, a to tím
spíše, že tento výklad by v budoucnu zapříčinil vznik dalších,
zcela zbytečných sporů, plynoucích z různého vlastnictví budov
a pozemků a s tím spojených užívacích vztahů.
V daném případě je navíc zřejmé, že vedl. účastníkům bylo
zřízeno právo společného užívání pozemků k celé staveb. p. č.
39/1 o výměře 1 176 m2, která nejen překračuje nejvyšší přípustnou
výměru, uvedenou v ustanovení §200 odst.1 o. z. (ve znění platném
do 31. 12. 1991), ale dohoda o zřízení práva osobního užívání
pozemků ani neobsahovala příslušné odůvodnění překročení této
maximální výměry ve smyslu ustanovení §200 odst.2 o. z. Bylo věcí
tehdejšího Státního notářství v Jičíně (ve smyslu Stanoviska
Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 1967 a 12. 12. 1974, sp. zn. Cpj
36/74,) požádat příslušný odbor ONV, který pozemek vedl.
účastníkům do společného užívání přiděloval, o náležité zdůvodnění
tohoto postupu, který v případě bezdůvodného překročení nejvyšší
přípustné výměry 800 m2 (§200 odst.2 o. z.) by znamenal dle tehdy
platného právního předpisu obcházení smyslu a účelu zřizování
práva osobního užívání pozemku.
Důslednější postup obecných soudů v přístupu k přezkoumávání
možného naplnění podmínek ustanovení §8 odst.1 zák. č. 229/1991
Sb. byl na místě i z toho důvodu, že z listinných dokladů
v průběhu řízení předložených soudy konstatovaly, že vedl.
účastníkům byly ke zřízení zahrady a chovu domácího zvířectva
přenechány další dva pozemky a to do "dočasného užívání na dobu
neurčitou".
V daném případě je navíc nutné konstatovat, že ke konfiskaci
zemědělské usedlosti došlo v důsledku nepochybné politické
perzekuce původního vlastníka. Možnosti k nápravě majetkových
křivd způsobených politicky motivovanými rozsudky v 50 letech jsou
dány v zák. č. 229/1991 Sb. jen částečně, neboť nelze beze zbytku
odstranit veškeré křivdy, způsobené jak na majetku, tak i na
ostatních právech dotčených subjektů.
Z těchto důvodů považuje Ústavní soud stížnost napadající
rozsudek odvolacího soudu v části výroku, kterým byla zamítnuta
žaloba na vyslovení převodu vlastnictví k dotčených pozemkům
z vedl. účastníků na stěžovatele za důvodnou.
Další část ústavní stížnosti však Ústavní soud zamítl, neboť
se domnívá, že bylo vyhověno žalobnímu návrhu stěžovatele a oba
soudy při rozhodování vycházely zcela ze znění příslušných
ustanovení zák. č. 229/1991 Sb. a procesních předpisů, takže
nebyla porušena jak ústavnost, tak i chráněné zájmy a práva
účastníků řízení. Ústavní soud rozhodl o zrušení části napadeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ve spojení s rozsudkem
Okresního soudu v Jičíně, neboť zamítavý výrok představuje
porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy (§82 odst. 1, odst. 3 písm.a)
zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. prosince 1998