ECLI:CZ:US:1998:2.US.50.97
sp. zn. II. ÚS 50/97
Usnesení
II. ÚS 50/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti V.L. a M.K., zastoupenými advokátkou JUDr. I.H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 7 Co 2050/96116, ze dne 26. 11. 1996, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, a A.N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé napadli ústavní stížností pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), č.j. 7 Co 2050/96-116, ze dne 26. 11. 1996, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově, č.j. 4 C 105/93-74, ze dne 5. 4. 1994 a řízení ve věci zastaveno. Ústavní stížnost byla podána včas, když se na ústavní soud obrátili 12. 2. 1997 a předmětné usnesení nabylo právní moci 21. 12. 1996. Navrhovatelé byli řádně zastoupeni advokátem se zvláštní plnou mocí. Proto Ústavní soud mohl přezkoumat další podmínky pro projednání ústavní stížnosti.
K řízení ve věci došlo z toho důvodu, že matka navrhovatelů M.L. darovala určitou nemovitost svému synovi P.L. Později se pro jeho chování vůči ní domáhala vrácení tohoto daru, což bylo zamítnuto rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27.4. 1993, č. j. 4 C 105/93-34.. K jejímu odvolání byl tento rozsudek zrušen a po doplnění dokazování jí bylo rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. 4. 1994, č. j. 4 C 105/93-74, zčásti vyhověno. O odvolání P.L. krajský soud dne 20. 2. 1996 rozhodl tak, že řízení zastavil.
Toto usnesení bylo na základě dovolání Nejvyšším soudem zrušeno pro zmatečnost. Proto byl krajský soud nucen věc posoudit znovu a usnesením, které je napadeno ústavní stížností, rozhodl tak, že se rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. 4. 1994, č. j. 4 C 105/93-74, zrušuje a řízení se zastavuje. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že v průběhu
II. ÚS 50/97
odvolacího řízení matka navrhovatelů M.L. zemřela. Na její místo v řízení proto na základě procesního nástupnictví nastoupily všechny její děti, tedy i P.L., který by tak v řízení vystupoval na straně nástupců původní žalobkyně jako žalobce a současně jako ten, proti kterému směřovala její žaloba, tedy jako žalovaný. Protože taková situace je procesně nepřípustná s ohledem na definici účastníků v §90 o.s.ř., došel krajský soud k závěru, že nejsou splněny podmínky pro to, aby mohl ve věci dále jednat a rozhodnout. Z důvodu nedostatku podmínek řízení proto zrušil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5.4. 1994, č. j. 4 C 105/93-74, podle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil.
Učinil tak i s ohledem na ustanovení §216 o.s.ř., které pro odvolací řízení vylučuje použití §92 o.s.ř. o přistoupení, popř. záměně účastníka. K aplikaci těchto ustanovení došlo z toho důvodu, že P.L. v průběhu řízení převedl předmětné nemovitosti na svou manželku. Protože se tak stalo v průběhu odvolacího řízení, nebylo možné provést záměnu účastníků řízení právě vzhledem k výše uvedeným ustanovením občanského soudního řádu.
Ústavní soud si vyžádal spisy vedené ve sporné věci spolu s vyjádřením účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení. Podle předsedy senátu krajského soudu JUDr. V.V. krajský soud nezasáhl do ústavně chráněného vlastnického nebo dědického práva, neboť jeho rozhodnutí se vůbec netýká hmotněprávních otázek. Kromě toho namítl, že navrhovatelé nevyčerpali plně opravné prostředky.
Z vedlejších účastníků na výzvu soudu odpověděli pouze P.L., který vyjádřil souhlas se závěry krajského soudu a dále P.Č., která uvedla, že o vlastním sporu není blíže informována. Oba dva se svého postavení vedlejšího účastníka vzdali.
Na základě takto shromážděných podkladů došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nesplňuje podmínky pro její projednání před Ústavním soudem a odmítl ji z následujících důvodů.
Navrhovatelé vytýkají krajskému soudu, že porušil jejich ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 3 ve spojení s čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR. Porušení těchto práv mělo spočívat v tom, že krajský soud v řízení o vrácení daru porušil procesní předpisy a zásady spravedlivého procesu.
Ústavní soud neshledal porušení žádného z uvedených ustanovení. Pokud jde o ustanovení čl. 4, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, představují především institucionální záruky právního státu. Bezprostředně z nich proto pro navrhovatele jejich subjektivní práva neplynou, nýbrž upravují vztahy a kompetence státních orgánů. +
Pokud jde o zbývající ustanovení, je třeba je rozdělit do dvou skupin. Co se týče porušení čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny, je nutno konstatovat, že nemohlo dojít k zásahu do vlastnického práva stěžovatelů, neboť to pojmově v daném případě nepřichází do úvahy, když jako vlastník (nemovitosti mezitím daroval své ženě) naopak v řízení před krajským soudem vystupoval vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti P.L. Bude proto věcí obecného soudu posoudit, zda nastaly podmínky, se kterými počítá ustanovení §630 o.z. Z toho důvodu je proto zjevně neopodstatněnou i námitka porušení ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny. K řešení takového sporu není ústavní soud příslušný.
II. ÚS 50/97
V případě zaručení dědění podle čl. 11 odst. 1 Listiny je třeba konstatovat, že toto ustanovení je rovněž institucionální zárukou existence dědického práva. Jeho konkrétní podoba je věcí zákona (zejména §460n. o.z.), který musí respektovat ustanovení Listiny týkající se rovnosti a dispoziční svobody. Stát je povinen zajistit ochranu dědických práv, k čemuž slouží soustava jeho orgánů a dále úprava jejich postupu a postupu notářů při vyřizování dědických věcí. Rovněž pokud zde právní úprava (zejména §175a až §175zd o.s.ř.) není v rozporu s ústavními předpisy, a navrhovatelé to ani nenamítají, nepřichází otázka porušení těchto ústavně zaručených práv a
svobod v daném případě do úvahy.
Zbývá tedy vypořádat se se základní námitkou stěžovatelů, která spočívá v tom, že krajský soud v řízení o vrácení daru porušil procesní předpisy a zásady spravedlivého procesu. Zde je třeba předně uvést, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Požadavek nezávislosti a nestrannosti soudu navrhovateli zpochybněn nebyl. Navrhovatelé pouze uvádějí, že tím, že nebylo o jejich věci rozhodnuto, bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu. Toto právo je ovšem podmíněno tím, že každý se svého práva může (v dané souvislosti musí) domáhat "stanoveným způsobem." Podmínky a podrobnosti způsobu, jak se svého práva domáhat, proto Listina svěřuje v čl. 36 odst. 4 obyčejnému zákonu, kterým je v tomto případě občanský soudní řád. Navrhovatelé ovšem nenamítají neústavnost jeho ustanovení, která byla vůči nim aplikována. Namítají pouze nesprávný postup a aplikaci, která ve svém důsledku dosáhla intenzity neústavního zásahu, tudíž porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a rovnost účastníků před soudem.
V této souvislosti je třeba uvést, že z čl. 36 odst. 1 v žádném případě neplyne možnost domáhat se svého práva proti sobě samému. Tato situace by nastala, pokud by probíhalo řízení, ve kterém by žalovaný P.L. současně vystupoval na straně navrhovatelů. S tímto závěrem nejsou ustanovení občanského soudního řádu, která byla krajským soudem aplikována, v rozporu. Jedná se o řešení konkrétní situace. Žádné ustanovení občanského soudního řádu (§175k odst. 3, §175x o.s.ř., popř. §630 o.z.) proto dědicům M.L. nebrání, aby se u soudu domáhali svých nároků v podobě žaloby, že jejich matka byla v době své smrti vlastnicí nemovitostí, o které byl veden spor. O tom byli podle textu ústavní stížnosti konečně navrhovatelé v řízení o vypořádání dědictví ústně notářkou upozorněni. Jejich matka se domáhala vrácení daru ještě za svého života, proto nárok na vydání věci její smrtí nezanikl. V daném případě však měl soud rozhodnout v jiné záležitosti s jiným žalovaným a občanský soudní řád provádějící ustanovení čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny mu to neumožňoval. Proto Ústavní soud neshledal zásah do základních práv a svobod navrhovatelů, popř. zjistil, že se jednalo o zásah, který je ústavně přípustný, a Listina s ním v čl. 11 odst. 1, popř. v čl. 36 odst. 1 a 4 výslovně počítá.
Kromě toho v důsledku převedení sporných nemovitostí na manželku původně žalovaného P.L. vznikla nová situace, kterou právní předpisy umožňují řešit. Netrvá již proto situace, o které tvrdí navrhovatelé, že je neústavní. Úkolem ústavního soudu je řešit
zásahy do základních práv, které postihují navrhovatele přímo, bezprostředně a jsou aktuální, tzn. že se nevyřešily jiným způsobem (tzv. mootness), jako v daném případě.
Konečně je třeba uvést, že podle §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jestliže jím bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno. Takovýto návrh proto shledal ústavní soud jako nepřípustný podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o ústavním soudu, když z výše uvedených důvodů neshledal podmínky pro
výjimečné použití ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o ústavním soudu. To by přicházelo
II. ÚS 50/97
do úvahy pouze v případě, kdy by návrh nebyl současně shledán zjevně neopodstatněným, což jak bylo výše odůvodněno, není v tomto případě naplněno.
Proto nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a jako nepřípustný podle písm. f) téhož ustanovení zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 1998 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu
l