ECLI:CZ:US:1998:2.US.51.98
sp. zn. II. ÚS 51/98
Usnesení
II. ÚS 51/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti E.K. a H.J., obou zastoupených advokátem JUDr. P.V., proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 1997, čj. 2 Cdon 255/97 - 82, Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1996, sp. zn. 9 Co 645/96 a Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 10. 7. 1996, čj. 12 C 345/92-50, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelé včas podaným návrhem se domáhají zrušení rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 1997, čj. 2 Cdon 255/97 - 82, Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1996, sp. zn. 9 Co 645/96
II.ÚS 51198
a Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 10. 7. 1996, čj. 12 C 345/92-50, kterými byl zamítnut jejich návrh na určení přechodu vlastnického práva k pozemkům p. č. 103, 104/1, 2564/1 a 101/3, zapsaných na LV 802 pro obec a kat. území K., vlastnicky připsaných F.Ž.
S úplně souhlasnou problematikou, ale pro jiné parcely a jiné vlastníky se obrátili na Ústavní soud ještě v dalších dvou případech, přičemž ve všech případech argumentují stejně a také odkazují na stejné porušení ústavních předpisů.
Vesměs opakují argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, především pokud jde o otázky dokazování a dovozují, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jejich práva podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 1, či. 3 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 24 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhují, aby Ústavní soud nálezem všechny zmíněné rozsudky zrušil.
Ve věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, či. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.ÚS 51/98
Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Pokud jde o namítané porušení čl. 1 Ústavy ČR, je třeba konstatovat, že tento článek je základním ústavním ustanovením, jak ostatně napovídá i název hlavy, které obecně charakterizuje a garantuje Českou republiku jako právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Principy obsažené v tomto článku i v článku 1 Listiny základních práv a svobod se vztahují na všechna základní práva a svobody ústavně garantované a jsou východiskem při jejich výkladu. Záruky právního státu a ochrany základních práv a svobod jsou pak konkretizovány v dalších ustanoveních Ústavy ČR a zejména pak v Listině základních práv a svobod. Ústavní stížnosti či jinému návrhu argumentujícímu porušením čl. 1 Ústavy ČR může být sice vyhověno, ale zpravidla pouze za předpokladu, když je zároveň namítáno porušení jiného základního práva nebo svobody. V daném případě ostatně stěžovatelé konkrétně hovoří např. i o porušení práva na řádný (spravedlivý) proces, garantovaného především ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je k tomu především třeba uvést, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Není ani úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
II.ÚS 51/98
Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjejí stěžovatelé skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (či. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1). Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§132) a především však stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120).
Přezkum činnosti a rozhodování obecných soudů, jak již výše uvedeno, Ústavnímu soudu náleží především, jsou-li v té které věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti, zejména ty, které jsou dány Listinou základních práv a svobod. V tomto případě však Ústavní soud v postupu soudů porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod neshledal.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat - jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu - že čl. 11 citované Listiny chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout nebo jehož povaha je sporná, a např. proto probíhá soudní řízení.
Co se týká tvrzeného porušení principu rovnosti, resp. diskriminace (odkazy na čl. 1, čl. 3 a čl. 24 Listiny základních práv a svobod), stěžovatelé své výtky směřují vůči zákonodárci; jelikož však nepodali spolu s ústavní stížností kvalifikovaný návrh na zrušení konkrétního ustanovení právního předpisu, nemohl se Ústavní soud takovými námitkami zabývat.
II.ÚS 51/98
Pro úplnost nicméně konstatuje, že otázkou rovnosti - nediskriminace se Ústavní soud zabýval již v mnoha případech, konkrétně i v tzv. restitučních věcech (např. v nálezech PI. ÚS 23/96 a PI. ÚS 33/96). K problematice obecně konstatoval, že princip rovnosti nemá absolutní charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. To obzvláště platí pro předpisy restituční, které směřují k nápravě pouze některých křivd. Není totiž fakticky ani právně možné napravit všechny nespravedlivé akty minulého režimu, např. i proto, aby nedošlo ke křivdám dalším.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS
V Brně dne 30. listopadu 1998