ECLI:CZ:US:1998:2.US.72.98
sp. zn. II. ÚS 72/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II. ÚS 72/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného JUDr. V.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 3 To 211/97, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 38 T 21/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností se domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 3 To 211/97, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 38 T 21/96.
II. ÚS 72/98
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin vraždy, kterou spáchal téměř současně na třech osobách a
pro trestný čin nedovoleného ozbrojování k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody
v trvání 21 roků nepodmíněně. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl odsouzen k trestu propadnutí věci - pistole zn. ČZ, bez výrobního čísla.
Do tohoto rozsudku podal stěžovatel odvolání, a to do výroku o trestu. Odvolání podal rovněž státní zástupce. Odvolací soud z podnětu odvolání KSZ, napadený rozsudek podle §259 odst.1 písm.b), d), e) tr. ř. zrušil a podle §258 odst.3 tr. ř. stěžovatele za výše jmenovaný trestný čin odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, a zákazu činnosti, spočívající v zákazu držení a nošení střelné zbraně na dobu 8 roků a konečně k trestu zabrání věci - výše uvedené pistole. Odvolání stěžovatele zamítl.
Již v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně do výroku o trestu, stěžovatel uváděl, že nejsou dány podmínky pro uložení výjimečného trestu podle ustanovení §29 tr. zák. Dovolává se zpracovaného znaleckého posudku PC, ze dne 15. října 1996, podle kterého k otázce jeho resocializace znalci odpověděli tak, že tato resocializace je u stěžovatele v rámci jeho osobnostních rysů možná a pravděpodobná a že nelze jeho pobyt na svobodě označit z psychiatrických důvodů za nebezpečný pro společnost.
Z toho stěžovatel dovozuje, že nebyla splněna jedna z podmínek pro uložení výjimečného trestu podle ustanovení §29 odst.2 tr. ř. a sice, že "možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena", své odvolání stěžovatel dále podpořil poukazem na svou občanskou bezúhonnost a na svou spolupráci při objasňování věci.
Odvolací soud, při zvážení uvedených polehčujících okolností se hlavně zaměřil na hodnocení zákonného znaku - "že možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena". Dospěl k závěru, že stěžovatel se i nadále staví ke svému činu zcela nekriticky, kdy právě kritický pohled na vlastní čin je jedním ze základních předpokladů nápravy pachatele a v případě
I I . Ú S 72/98
pachatele - stěžovatele přesto, že následek činu je obzvláště tragický, takovýto kritický náhled chybí. Dovozuje v závěru tohoto hodnocení, že stěžovatel v důsledku psychopatické skladby své osobnosti se dopustil extrémně závažného trestného činu a jeho postoj k němu vykazuje možnost opakování obdobné trestné činnosti a proto bylo nutno uložit trest do značné míry preferující ochranu společnosti.
V rozsudcích obou soudů spatřuje stěžovatel porušení čl. 39 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť bylo nezbytné verifikovat důkazy a zajistit tak právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud opakovaně ve svých nálezech a usneseních zdůrazňuje, že není součástí obecných soudů a že jeho ingerence do rozsudků obecných soudů je možná jen v případě, že došlo v řízení u těchto soudů k porušení ústavnosti.
V tomto případě žádné takové porušení ústavnosti neshledal, neboť čl. 39 Listiny, který vychází z čl. 6 Úmluvy pouze uvádí, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Dikce stěžovatele, že bylo nezbytné verifikovat důkaz a zajistit tak právo stěžovatele na spravedlivý proces, postrádá obsahovou náplň a nutnou konkretizaci. Zřejmě zde měl stěžovatel na mysli rozpor v provedených důkazech, které spatřuje s odvoláním se na znalecký posudek v nenaplnění podmínky §29 odst.2 tr. zák. v části o možnosti resocializace pachatele.
Zde nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že hodnocení možností nápravy pachatele je výlučnou záležitostí soudu na kterém je, aby komplexně hodnotil osobnost pachatele, včetně jeho chování v minulosti, jeho současnou charakteristiku a především prognózu jeho dalšího vývoje. Závěry znalců vytvářejí pro takovéto hodnocení významný podklad, ovšem i ony musí být podrobeny hodnocení důkazů podle §2 odst.6 tr. ř., kdy musí být zhodnoceny v kontextu dalších provedených důkazů, vztahujících se k této skutečnosti.
II. ÚS 72/98
Jiný postup by byl v rozporu s úlohou soudu, který" je jako jediný příslušný rozhodovat o vině a trestu a tuto svou odpovědnost nemůže soud přenášet na znalce, nebot' se jedná o hodnocení právní otázky. Soudy hodnotí tyto důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Do této hodnotící činnosti soudů Ústavní soud nezasahuje. Jedná se o jednu ze zásad trestního řízení, pro kterou nemá ani nemůže mít potřebné podklady, kdy navíc se jedná o vážné otázky zákonnosti a nikoli o otázky ústavnosti. V případě stěžovatele nedošlo proto ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a proto bylo nutno jeho stížnost odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 4. listopadu 1998