ECLI:CZ:US:1998:2.US.79.97
sp. zn. II. ÚS 79/97
Usnesení
II. ÚS 79/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.Š., důchodkyně, zastoupené advokátem JUDr. P.M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 7. 1996, sp. zn. 15 Ca 542/96, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, potvrzujícímu rozhodnutí Okresního úřadu Č.L. ze dne 11. 9. 1996, sp. zn. PÚ-636-3723/96-203, kterým bylo určeno, že stěžovatelka není vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných v rozhodnutí, stěžovatelka namítala porušení základního práva, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to proto, že soud dospěl k závěru, že není dán restituční titul podle §6
II. ÚS 79/97
odst. 1 písm. r) zákona o půdě, aniž se zabýval restitučním titulem uvedeným v témže ustanovení pod písmenem h).
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže tato zásada je respektována, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení provedených důkazů.
Obsah spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 542/96, jakož i spisu Okresního pozemkového úřadu Č.L., PÚ-636/97-šr, včetně vyžádaných spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 286/93, 15 Ca 180/94, 15 Ca 438/95, nasvědčuje tomu, že nejen uvedený správní orgán, ale i Krajský soud v Ústí nad Labem se velmi zevrubně zabývaly základní otázkou, o jejíž posouzení v projednávané věci jde, zda totiž jde o zemědělský majetek, na který se vztahuje zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a v tomto směru již ve svém rozhodnutí ze dne 19. 4. 1994, c3. 15 Ca 180/1994-13, k odvolání stěžovatelky, v němž tato výslovně specifikovala, resp. omezila restituční titul na ustanovení §6 odst. 1 písm. r) uvedeného zákona, krajský soud dospěl k závěru, že v dané věci se nejedná o restituční titul ve smyslu §6 odst. 1 písm. h), a zrušil rozhodnutí správního orgánu za účelem doplnění dokazování s cílem zkoumat naplnění restitučního titulu právě tak, jak byl samotnou stěžovatelkou teprve v jejím odvolání specifikován,
II. ÚS 79/97
tj. restitučního titulu dle písm. r) zákona o půdě. Rovněž tak následující rozhodnutí krajského soudu ve věci restitučních nároků stěžovatelky ze dne 26. 9. 1995, sp. zn. 15 Ca 438/95, sledovalo doplnění dokazování za účelem prověření naplnění skutkové podstaty restitučního titulu, uvedeného v §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. V tomto směru pak správní orgán doplnil dokazování výslechem celé řady svědků J.L., J.V., M.Š., V.Z., V.V., ing. B.T., M.H., V.L. a čestnými prohlášeními stěžovatelky ze dne 2. 9. 1994 a svědkyň J.V. ze dne 3. 4. 1995 a J.L. ze dne 30. 3. 1995 a dospěl k závěru, že v dané věci není dán restituční titul dle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, který tvrdila stěžovatelka. Krajský soud pak v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že nemá důvodu se od tohoto hodnocení odchýlit, neboť podstata přezkumného řízení spočívala v posouzení existence restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. r), když správní orgán k závěru o jeho neexistenci dospěl po vyčerpávajícím dokazování a po hodnocení důkazů postupem odpovídajícím zák. č. 71/1967 Sb., a proto bylo rozhodnutí správního orgánu dle §250q odst. 2 o.s.ř. potvrzeno. Protože Ústavní soud v projednávané věci z obsahu spisu krajského soudu nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení principů hlavy páté Listiny základních práv a svobod při současném respektování pravidel představovaných zásadou volného hodnocení důkazů,
nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky dle ustanovení §43
odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně
neopodstatněnou odmítnout, neboť jinak by porušil ústavní
princip soudcovské nezávislosti s tím, že jde o ústavní
stížnost zjevně neopodstatněnou i z pohledu tvrzeného porušení
čl. 11 odst. 1 Listiny, když Ústavní soud opakovaně
II. ÚS 79/97
konstatoval, že č1. 11 odst. 1 Listiny je chráněno vlastnické právo již konstituované a nikoliv tvrzený nárok na ně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 21. 4. 1998 soudce zpravodaj