ECLI:CZ:US:1998:2.US.87.97
sp. zn. II. ÚS 87/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 87/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti V.S., zastoupeného JUDr. K.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 1996, č. j. 17 Co 501/96-90 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 1996, č. j.. 32 C 183/92-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel ústavní stížností, která byla faxem doručena Ústavnímu soudu dne 12. 3. 1997 a v písemném vyhotovení doručena dne 17. 3. 1997, se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 1996, č. j. 17 Co 501/96-90 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 1996, č. j.. 32 C 183/92-74. Oběma rozsudkům stěžovatel vytýká, že jimi byla zamítnuta jeho žaloba na uzavření dohody o vydání nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb., když Obvodní soud dovodil a odvolací soud potvrdil, že žalovaní nebyli shledáni osobami, na které by se vztahovalo ustanovení §4 odst.2 zák. č. 87/1991 Sb.
II.ÚS 87/97
V rozhodnutích obou soudů spatřuje stěžovatel porušení čl. 36 odst.1 a 2 a čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Toto porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že pod body stížnosti
V. a) soud pominul kusost důkazů plynoucích m. j. i z výpovědi JUDr. K., která svědčila o prodeji nemovitosti č. p. 1470.
b) zpochybňuje trestní rozsudek ve věci 5 T 30/72 Obvodního soudu pro Prahu 4 v tom smyslu, zda pro nedostatek náležitostí rozsudku vůbec k propadnutí majetku došlo.
c) soud pominul skutečnost, že vlastnictví předmětných nemovitostí bylo stěžovateli již vráceno rozsudkem podle rehabilitačního zákona č. 119/1990 Sb.
d) soud pominul existenci zákonů č. 480/1991 Sb. a zák. č. 198/1993 Sb.
VI. a) - d) konečně namítá vadné ocenění nemovitostí a navíc soudu vytýká, že soud nikterak nevážil fakt, že matka stěžovatele byla vyřazena z uchazečů o koupi těchto nemovitostí.
Z rozsudku soudu prvého stupně ústavní soud zjistil, že byl zamítnut požadavek stěžovatele, aby žalovaným byla uložena podle zák. č. 87/1991 Sb. povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí, a to rodinného domku č. p. 1470 se stavební parcelou nynější č. 970 o rozloze 161 m2 a zahradou nynější č. 971/1 o výměře 545 m2, vše v kat. ú. M. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobce sice splňuje podmínky §19 odst. 1 k, §3 odst.1 zák. č. 87/1991 Sb. (dále jen zákona), protože je občanem ČR, je osobou, která byla podle zák. č. 119/1990 Sb. rehabilitována a má na území republiky trvalé bydliště. Dovodil též, že žalobce podal výzvu k vydání nemovitosti ve lhůtě stanovené §5 odst.2 zákona a žalobu u soudu podal včas ve lhůtě (§5 odst.4 zákona). V řízení se však žalobci nepodařilo prokázat, že žalovaní jsou osobami povinnými ve smyslu ust. §4 odst. 2 zákona, když předmětnou
nemovitost koupili na základě kupní smlouvy od státu. Nebylo totiž prokázáno, že by
II.ÚS 87/97
žalovaní (v té době 1. a 2. žalovaní) předmětnou nemovitost koupili v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Soud prvého stupně na základě provedených důkazů dovodil, že při prodeji nemovitosti ze státu na nové nabyvatele, nedošlo k porušení směrnice Ministerstva financí ze dne 2. 4. 1964 pro prodej rodinných domků
Rovněž tak zdůraznil namítaný zánik věcného břemene, zřízeného pro matku stěžovatele a posléze se zabýval i cenou nemovitostí při jejich prodeji nabyvatelům. V závěru dovodil, že původní nabyvatelé nemohou již býti povinnými osobami, neboť nemovitosti prodali své dceři a vnukovi, které soud připustil jako účastníky řízení na straně žalovaných. Žalobu zamítl proto, že žalovaní nesplňují podmínky §4 odst.2 zák. č. 87/1991 Sb.
V odvolání stěžovatele se odvolací soud zaměřil hlavně na otázku, zda žalovaní jsou osobami, které předmětnou nemovitost nabyli v rozporu s platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele ve smyslu §4 odst.2 cit. zákona. Při tom konstatoval, že soud prvého stupně se řádně zabýval a zhodnotil všechny skutkové okolnosti ze kterých vycházel, že se řádně vypořádal se všemi žalobními tvrzeními.
Znovu podrobně rozebral tvrzení žalobce o protiprávním zvýhodnění žalovaného tím, že nemovitost nebyla odprodána jeho matce. V tomto kontextu odkázal na vyhlášku FMF ze dne 24. 6. 1988 č. 119/1988 Sb., která byla platná v době převodu nemovitosti na žalované.
Rozebral znovu znalecký posudek arch. A.N., sloužící pro odprodej nemovitosti ze státu na žalované a znalecký posudek Ing. F.H., který přezkoumával správnost prvého znaleckého posudku. Konečně konstatoval, že možný rozdíl v ceně 6,24 %, spočívající v odlišném stanovisku o životnosti
II.ÚS 87/97
převáděné nemovitosti, v rámci zákonem povolené tolerance, nelze považovat za zvýhodnění žalovaných.
Ústavní soud při hodnocení podané ústavní stížnosti dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Body sub V. a) - d) a VI. a) - d), které uvádí stěžovatel ve své stížnosti jako skutečnosti, které podle jeho názoru porušují ústavnost a tím i jeho základní práva, jsou jím uváděny obecně a postrádají jakýchkoli konkrétních údajů.
Tyto námitky směřují vesměs k porušení zákonnosti, jejichž hodnocení Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť není orgánem soustavy obecných soudů a ani není jejich přezkumnou instancí. Ostatně s námitkami uvedenými sub sub Va) a VI. a) - d) stížnosti se oba soudy podrobně zabývaly.
Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu kopii rozsudku ze dne 10. 4. 1972, č. j. 5 T 30/72 ve věci odsouzení stěžovatele, který v enunciátu výslovně uvádí, že podle §51 odst.2 tr. zák. se obžalovanému ukládá trest propadnutí majetku, kdy v odůvodnění je přímo uveden předmětný rodinný domek. Tvrzení stěžovatele sub V.b), který vytýká tomuto rozsudku nedostatek náležitostí, které nespecifikuje a klade si otázku, zda k propadnutí majetku skutečně došlo, není věcí nalézání Ústavního soudu.
Pokud se stěžovatel dovolává svého vlastnictví v důsledku toho, že výrok o zabavení majetku byl v jeho případě spolu s rehabilitací podle zák.č. 119/1990 Sb. zrušen a kdy současně vylučuje účinnost ustanovení §23 odst.2 pro existenci ustanovení odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., nelze mu rovněž přisvědčit. Toto tvrzení popírá ve svém důsledku stěžovatel sám, když pro vydání nemovitostí volil postup podle zák. č. 87/1991 Sb. a nikoli prostou reivindikační žalobou.
Rovněž nelze vytýkat oběma soudům, že nepřihlédly k existenci zákona č. 480/1991 Sb. a č. 198/1993 Sb., neboť celé jednání probíhalo v duchu možností nápravy spáchaných křivd dobou totality, ovšem při splnění zákonem stanovených podmínek.
II.ÚS 87/97
Oběma soudům nelze vytýkat porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces, jak to stanoví čl. 36 odst.1 a 2 Listiny a ani porušení čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny ve vztahu na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod o vlastnických právech, když jejich výkon zákonem stěžovateli dosud nebyl svěřen.
Protože nedošlo k porušení ústavních základních práv stěžovatele, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu
V Brně dne 4. listopadu 1998