ECLI:CZ:US:1998:2.US.9.98
sp. zn. II. ÚS 9/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 9/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti V.K., zastoupeného JUDr. P.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1997, sp. zn. 8 To 74/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 9. 1. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1997, sp. zn. 8 To 74/97, s návrhem na jeho zrušení v části, týkající se stěžovatele.
Tomuto rozsudku stěžovatel vytýká, že Vrchní soud nevyhověl jím navrhovaným důkazům a že zejména, pokud se jedná o trestný čin vraždy na poškozeném L.L. a poškozené A.M., vycházel jak soud I. stupně, tak i soud odvolací výlučně z výpovědi obžalovaného K.a K., která stála v protikladu k výpovědi a obhajobě stěžovatele. Tato výpověď' jako jediný přímý důkaz proti stěžovateli vykazovala značné vnitřní rozpory a byla značně zpochybněna osobním nevraživým vztahem vypovídajícího K. vůči stěžovateli a jeho nezákonným motivováním policií v průběhu přípravného řízení.
II.ÚS 9/98
Stěžovatel shrnuje vytýkané vady jejich konfrontací s navrhovaným řešením a dovozuje, že v důsledku porušení ustanovení §2 odst.5 tr. řádu došlo v jeho případě k porušení presumpce neviny stanovené v §2 odst. 2 tr. ř., a to zejména tím, že mu bylo postupem soudu znemožněno prokázat a doložit důvodné pochybnosti o rozhodujícím usvědčujícím důkazu.
Stěžovatel je přesvědčen, že jeho proces nebyl elementárně spravedlivý a tím, že v jeho případě došlo k porušení článku 8 odst.2 věta prvá, čl. 36 odst.1 a čl. 37 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Vzhledem k problematice ústavní stížnosti Ústavní soud opětně zdůrazňuje, že není instancí v soustavě obecných soudů a že jejich činnost ani nenahrazuje a ani nedoplňuje. Jeho ingerence do jejich rozhodnutí nastává teprve v okamžiku, došlo-li současně k porušení ústavnosti.
Zejména Ústavní soud nemůže připustit argumentaci, že porušením práva na spravedlivý proces je každá situace, kdy po provedeném dokazování soudy vyhodnotí důkazy způsobem, se kterým se jedna strana neztotožňuje a na základě těchto vyhodnocení přijmou závěry pro tuto stranu nepříznivé.
Pokud jde o námitku porušení čl. 36 odst.1 Listiny tím, že soudy nepřihlédly k námitkám navrhovatele ohledně výpovědí spoluobžalovaných, je třeba připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada vyjádřená zejména v ustanovení §2 odst.6 tr. ř. respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Tento názor Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůraznil. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů je v rozsudku vyjádřeno přesvědčivě a nesvědčí o žádné libovůli. Jde o logické vyhodnocení důkazů, jejich vzájemných souvislostí a okolností případu.
II.ÚS 9/98
Soud I. stupně vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které úvahy se opřel, jak se vypořádal s obhajobou, a proč nevyhověl případným návrhům na další dokazování (§125 tr. F.). Stejně tak odvolací soud, který konstatoval, že základním problémem dokazování v této trestní věci byla otázka věrohodnosti výpovědi K.K., zaujal stanovisko, že jeho výpověď je v podstatných bodech neměnná, vnitřně logická a odpovídající dalším provedeným důkazům. V tomto postupu obecných soudů nelze spatřovat ani tvrzené porušení čl. 37 odst.3 Listiny, neboť proces jako celek nikterak neporušil procesní práva stěžovatele, zejména ne jeho právo na obhajobu, které především je zárukou rovného postavení v trestním procesu.
Namítané porušení čl. 8 odst. 2 Listiny vzhledem k výše uvedeným skutečnostem na případ stěžovatele také nedopadá.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k namítaným porušením ústavně zaručených práv a svobod, přičemž tato skutečnost se jeví být natolik evidentní a nesporná, že byl nucen ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS
V Brně dne 5. října 1998