ECLI:CZ:US:1998:2.US.91.97
sp. zn. II. ÚS 91/97
Usnesení
II. ÚS 91/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele M.U., zastoupeného advokátem JUDr. J.O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 1997, sp. zn. 7 To 59/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 1996, sp. zn. 9 T 9/94, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2, 3; č1. 38 odst. 2; čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 3, č1. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně
II. ÚS 91/97
lidských práv a základních svobod, ve znění Protokolu č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků a na odůvodnění uvedl, že při veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze dne 21. 1. 1997 nebyl náležitě o všech svých zákonných právech poučen; dále že usnesením ze dne 5. 4. 1996 byl přibrán Kriminalistický ústav, ústředna kriminální policie, Policie ČR, jako expertní pracoviště za účelem podání znaleckého posudku, ačkoliv trestní řád v ustanovení §105 odst. 1 nezná institut expertního pracoviště, ale pouze pojem znalec jako fyzická osoba. V souvislosti se znaleckými posudky navíc namítl neposkytnutí přiměřeného času a možnosti k přípravě obhajoby, neboť s balistickým posudkem, došlým soudu dne 29. 7. 1996, i druhým posudkem, došlým soudu dne 20. 8. 1996, byl seznámen až při hlavním líčení, které proběhlo dne 3. 9. 1996, s tím, že samotné výslechy zpracovatelů znaleckých posudků byly nedostatečné. Dále odmítl odůvodnění odvolacího soudu, v němž se uvádí, že orgán činný v trestním řízení má k vypracování posudku ustanovit především znalecký ústav nebo jiné specializované pracoviště na znaleckou činnost, pokud to přichází v úvahu, a to v tom smyslu, že nemá oporu v trestním řádu. V další části stěžovatel namítal, že nebyl vyslechnut D.S. jako korunní a jediný přímý svědek a nebyl proveden důkaz videozáznamem, ačkoliv provedení těchto důkazů sám odvolací soud v předchozím zrušujícím usnesení uložil. Dále namítl nedostatek, týkající se přípravného řízení, spočívající v tom, že při výslechu obžalovaného dne 4. 7. 1993 došlo k nahrazení zvoleného obhájce obhájcem ustanoveným. Konečně namítal protiústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení, kterým byl zbaven svobody, a zcela na závěr uvedl, že nebyla prokázána zištná pohnutka, která rovněž tak nebyla ani konkrétními důkazy odůvodněna.
II. úS 91/97
Vrchní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření především namítal, že jednotlivé výhrady stěžovatele byly již obsahem jeho podání v rámci řízení před obecnými soudy, které se s jeho námitkami zabývaly, a ve svých rozhodnutích vypořádaly. V podrobnostech pak konstatoval, že žádné ustanovení trestního řádu výslovně neukládá orgánům činným v trestním řízení opakovaně poučovat obviněného, ale naopak tato povinnost je dána při provádění určitých úkonů v trestním řízení. Pokud jde o provedení důkazů znaleckými posudky, vrchní soud uvedl, že s jejich obsahem byl nejen stěžovatel, ale i jeho obhájce obeznámen v předchozích vyhotoveních, s tím, že nebylo shledáno za potřebné je doplňovat. K námitce, týkající se výslechu D.S., vrchní soud namítl, že ve zrušujícím usnesení pouze nevyloučil potřebu vyslechnout tohoto svědka v souvislosti se zkoumáním odborníky v oboru kriminalistické techniky. Ohledně námitky, týkající se závady v přípravném řízení, vrchní soud poukázal na příslušnou část spisu s tím, že stěžovatel s ustanovením obhájkyně souhlasil a neměl původně ani výhrad k její činnosti. Stran postupu orgánů činných v trestním řízení, kterými byl stěžovatel vzat do vazby, vrchní soud uvedl, že tato námitka nesouvisí s meritorním rozhodnutím a byla již předmětem zkoumání Ústavního soudu. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, popř. zamítnout.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení ve smyslu §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
Stěžovatel v návaznosti na vyjádření vrchního soudu jako účastníka řízení zaslal Ústavnímu soudu podání označené jako
II. ÚS 91/97
doplnění ústavní stížnosti stěžovatele a v něm navíc uvedl, že nebyl vyšetřovatelem řádně a včas poučen dle §166 odst. 1 tr. řádu, a ve zbývající části tohoto vyjádření setrvával na názorech, které vyslovil již v samotném návrhu s tím, že názory vyslovené vrchním soudem v jeho vyjádření označil za nesprávné.
Ústavní soud přezkoumal obě podání stěžovatele spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, sp. zn. 9 T 9/94, a spisem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 95/95, včetně vyjádření Vrchního soudu v Praze, jako účastníka razení, a dospěl k závěru, že návrh není opodstatněný.
Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným obecným soudům ani vrcholem jejich soustavy, a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dozoru nad jejich činností, za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v jednotlivých ustanoveních trestního řádu (§2 odst. 6, §125 tr. řádu). Pokud obecné soudy v posuzované věci podmínky stanovené trestním řádem respektují, do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů provedené těmito soudy, a to právě proto, že by zasahoval do již zmíněného principu nezávislosti soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu se závěry obecných soudů, ke kterým tyto dospěly na základě provedeného dokazování, jak pokud jde o hodnocení jednotlivých
II. ÚS 91/97
důkazů, tak jejich souhrnu, námitky, které stěžovatel uvádí ve
své ústavní stížnosti přitom uvedl již v řízení před obecnými
soudy, které se s nimi v podstatě vypořádaly a svá rozhodnutí
také odůvodnily. Ústavní soud z obsahu spisu Krajského soudu v
Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, sp. zn. 9 T 9/94,
nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení shora uvedených
ustanovení tr. řádu a obsah spisu naopak svědčí o tom, že se
obecné soudy určujícími skutkovými okolnostmi řádně zabývaly,
jak ostatně vyplývá i ze zrušujícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 1995, sp. zn. 7 To 20/95. Ohledně nedostatečného poučení v souvislosti s veřejným zasedáním u Vrchního soudu v Praze dne 21. ledna 1997 Ústavní soud uvádí,
že stěžovatel především nespecifikuje, o kterých zákonných právech nebyl poučen, navíc z obsahu spisu jasně plyne, že stěžovatel byl poučován ve všech stadiích trestního řízení a kromě toho z obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 21. 1. 1997 je zřejmé, že svá práva jak prostřednictvím svého zástupce, tak sám, vykonával. Pokud pak jde o ústavní stížnost směřující do usnesení ze dne 5. 4. 1996, kterým byl přibrán Kriminalistický ústav, ústředna kriminální policie, Policie ČR, jako znalec za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky - oboru balistiky, daktyloskopie, kriminalistické chemie a biologie, Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy stěžovatel podal ústavní stížnost na podatelně Ústavního soudu dne 18. 3. 1997, jde o ústavní stížnost proti tomuto usnesení zcela zjevně opožděnou, neboť ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě do 60 dnů od právní moci rozhodnutí. Přesto však Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že námitka stěžovatele, dovolávající se nutnosti znaleckého posudku fyzickou osobou, je zjevně lichou, protože znalecký posudek, vypracovaný právnickou osobou, je větší zárukou zjištění
II. ÚS 91/97
skutečného stavu věci a o ten v trestním řízení jde především, už jenom proto, že ustanovení §110 tr. řádu váže tyto znalecké posudky na zvlášť obtížné případy. K námitce stěžovatele, že se znaleckými posudky byl seznámen a ty mu byly doručeny při hlavním líčení dne 3. 9. 1996, Ústavní soud uvádí, že z protokolu o jednání neplyne, že by výslovně požádal o odročení jednání za účelem prostudování znaleckých posudků, ale že ve věci bylo vydáno usnesení o přerušení hlavního líčení na dobu 30 minut a poté došlo k námitce zástupce stěžovatele k prodloužení doby studia znaleckého posudku do 10.00 hod. téhož dne senátním usnesením. Protože u tohoto jednání nedošlo k vydání konečného rozhodnutí ve věci a naopak v důsledku podaného odvolání došlo k doplňování dokazování odvolacím soudem právě stran znaleckých zjištění, nebyla Ústavním soudem shledána ani námitka, týkající se neposkytnutí přiměřeného času k přípravě obhajoby, resp. k seznámení se se znaleckými posudky, za opodstatněnou. Také námitka, týkající se okolností, že nebyl vyslechnut D.S. jako korunní a jediný přímý svědek, je neopodstatněná a to vzhledem k protokolu o hlavním líčení, který se nachází na č. 1. 845 a násl. spisu a z něhož plyne, že tento byl obsáhle, byt jako obžalovaný vyslechnut, když nedostatek svědeckého výslechu D.S. není s to posunout záležitost do ústavněprávní roviny, neboť je plně v kompetenci odvolacího soudu rozhodnout, zda s ohledem na důkazní situaci potřeba provést určitý důkaz přetrvává či nikoliv. Což jinými slovy znamená, že odvolací soud nebyl vázán vlastním zrušujícím rozhodnutím, týkajícím se rozsahu dokazování. Uvedené platí obdobně i o neprovedení důkazů videozáznamem. Jestliže tedy po doplnění dokazování znaleckými posudky a výslechy znalců dospěl odvolací soud k závěru, že jde o situaci postačující ke spolehlivému rozhodnutí ve věci a současně nedošlo k porušení pravidel platných pro hodnocení
II. ÚS 91/97
důkazů a obsažených v příslušných ustanoveních trestního řádu
(§2 odst. 6 a §125 tr. řádu), nelze ani z tohoto pohledu dovodit protiústavnost napadeného rozhodnutí. Také námitka, týkající se nemožnosti nahradit zvoleného obhájce ustanoveným obhájcem v přípravném řízení, je zcela nepřípadnou, neboť z obsahu protokolu ze dne 4. 7. 1993 jasně plyne, že stěžovatel nevyužil svého práva, aby u tohoto úkonu intervenoval jím zvolený obhájce, ale projevil výslovný souhlas s ustanoveným obhájcem. Nelze totiž přehlédnout, že u tohoto úkonu stěžovatel obhájce měl a bylo projevem jeho svobodné vůle, zda tímto obhájcem bude zvolený či ustanovený obhájce. Pokud jde o následující námitku, týkající se nedoložení konkrétními důkazy zištné pohnutky stěžovatele, je vzhledem k již konstatovanému dodržení principu ovládajících trestní řízení a zásadě nezávislosti soudů zjevně lichou. Také námitka uplatněná v doplnění ústavní stížnosti, týkající se nedostatku upozornění ve smyslu §166 odst. 1 tr. řádu, není s to záležitost posunout do ústavněprávní roviny, jestliže ze spisu jasně plyne, že spisy byly v přípravném řízení zástupcem studovány. Konečně, pokud jde o namítané postupy orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s jeho zajištěním, zadržením a vzetím do vazby, při současném tvrzení, že došlo k překročení zákonných lhůt, ústavní soud ze spisu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 95/95, zjistil, že tyto postupy byly již předmětem přezkoumání Ústavního soudu, a to s tím výsledkem, že ústavní stížnost byla odmítnuta, přičemž Ústavní soud nemá důvodu, proč by se od
II. ÚS 91/97
Z důvodů shora uvedených Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dílem dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. a dílem dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 15. 4. 1998 soudce zpravodaj