ECLI:CZ:US:1998:2.US.99.97
sp. zn. II. ÚS 99/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 99/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti 1) D.T., 2) E.H., 3) F.N., 4) A.M., zastoupených JUDr. J.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 1996, č. j. 22 Ca 120/96-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Ve včas podané ústavní stížnosti se navrhovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 1996, č. j. 22 Ca 120/96-11, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu-pozemkového úřadu N.J. ze dne 17. 1. 1996,
č. j. PÚ/5684/la-92-Va-202.
Důvodem stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že v době podání výzvy v roce 1991 plně splňovali podmínky oprávněných osob pro vydání požadovaných nemovitostí podle §6 odst.2 zák. č. 229/1991 Sb. a tím, že jak správní orgán, tak i Krajský soud jejich restituční nárok podřadily pod režim §5 odst. 2 zák. č. 243/1992 Sb.,
II.ÚS 99/97
znevýhodnily je, coby oprávněné osoby, v nároku na požadované nemovitosti. Tímto postupem došlo podle názoru stěžovatelů k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejdříve pozemkový úřad, později i krajský soud vycházely při hodnocení skutkových závěrů ze skutečnosti, že na vydávanou nemovitost uplatnila nárok před účinností zák. č. 243/1992 Sb. (tj. před 29. květnem 1992) osoba oprávněná podle zvláštních předpisů a právo na vydání nárokované nemovitosti bylo přiřknuto této osobě. Sporným bodem v restitučním řízení je pozemek p. č. 612/3 v k. ú. K., na který vznesli nárok jak stěžovatelé, tak i další oprávněná osoba. Navrhovatelé tvrdí, že rozhodné období uvedené v ustanovení §4 odst.1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze vztáhnout pouze na případy přechodu nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobu, způsoby uvedenými v §6 odst.1 zák. č. 229/1991 Sb., a nikoli tedy na případy, které má na mysli ustanovení §6 odst.2 citovaného zákona o půdě.
Stručně řečeno, stěžovatelé se domnívají, že i jejich restituční nárok měl být posuzován podle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konkrétně podle ustanovení §12 ve spojení s §6 odst.2 cit. zákona. Navrhovatelé dále tvrdí, že konfiskace majetku právních předchůdců stěžovatelů podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byla neoprávněná, neboť jejich rodiče se nehlásili k německé národnosti a nejednalo se ani o kolaboranty či zrádce.
Rozhodnutím ONV v N.J. ze dne 4. 9. 1946, č.j. 3625 byl majetek manželů N., právních předchůdců stěžovatelů, podle §1 odst.1, 2, 3 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 a dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskován, protože byly údajně naplněny podmínky konfiskace tím, že se jednalo o osoby německé národnosti. Odvolání právních předchůdců stěžovatelů bylo výměrem KNV v O. ze dne 24. 6. 1951, č. j. VIII/1-193/1-21/6 1951, zamítnuto. Stížnost
podaná právními předchůdci stěžovatelů ke správnímu soudu v Bratislavě nebyla
II.úS 99/97
vyřízena a spis byl po zrušení tohoto soudu vrácen finančnímu odboru ONV v N.J. Teprve v r. 1952 bylo rodičům stěžovatelů vráceno státní občanství a vydáno osvědčení o národní spolehlivosti, avšak teprve poté co prohlásili, že stížnost u správního soudu v Bratislavě berou zpět a netrvají na jejím projednání.
Stěžovatelé tvrdí, že konfiskace byla pouhým projevem politické perzekuce, která byla navíc provedena v rozporu s platnými předpisy.
Z přiložených listinných dokladů soudce zpravodaj zjistil, že Okresní úřad pozemkový úřad N.J. rozhodl dne 17. 1. 1996 pod č. j. PÚ/5684/la-92-Va-202 o neschválení dohody o vydání nemovitostí, uzavřenou mezi stěžovateli a městem P., ohledně tam blíže označených pozemků z toho důvodu, že podle ustanovení §5 odst.2 zák. č. 243/1992 Sb. v dané věci uplatnila právo na vydání pozemku p.č. 612/3 v k. ú. K. před účinností zák. č. 243/1992 Sb. pí. V.P., která prokázala, že je oprávněnou osobou podle zák. č. 229/1991 Sb. Předmětný pozemek přešel do vlastnictví státu na základě darovacích smluv. Z tohoto důvodu právo na vydání sporného pozemku náleží pí. P. a nikoli stěžovatelům.
Krajský soud v Ostravě se ztotožnil ve svém rozhodování s právními závěry pozemkového úřadu, když rozhodnutí tohoto správního orgánu potvrdil a zároveň podle ustanovení §9 odst.3 zák. č. 229/1991 Sb. krajský soud vrátil věc pozemkovému úřadu k rozhodnutí ve věci vlastnických práv.
Pravomocným rozhodnutím krajského soudu o neschválení dohody o nevydání nemovitostí tak neskončilo restituční řízení ve věci nárokovaných pozemků. Po vrácení předložené právní věci bude pozemkový úřad nucen rozhodnout jak o vlastnictví oprávněných osob k nárokovaným nemovitostem podle §9 odst.4 zák. č. 229/1991 Sb., tak teprve z tohoto "budoucího" rozhodnutí místně příslušného pozemkového úřadu bude postaveno najisto vlastnictví oprávněné osoby či (oprávněných osob) ke spornému pozemku p. č. 612/3 v k. ú . K.
II.ÚS 99/97
Za této situace považuje soudce zpravodaj za předčasné a nepřípustné jakékoli zasahování do rozhodovací činnosti správního orgánu, které navíc je možné napadnout opravným prostředkem k příslušnému krajskému soudu.
Tvrzení stěžovatelů, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny je neopodstatněné, neboť o vlastnictví sporného pozemku nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je možné se dovolávat ochrany pouze vlastnického práva již konstituovaného a nikoli jen tvrzeného nároku na ně.
Soudce zpravodaj proto podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 20. dubna 1998