ECLI:CZ:US:1998:3.US.17.98
sp. zn. III. ÚS 17/98
Usnesení
III. ÚS 17/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 22. 10. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. a J.H., zastoupených advokátem JUDr. A.J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1997, sp. zn. 23 Co 395/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona], brojí stěžovatelé proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1997 (sp. zn. 23 Co 395/97), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 1997 (sp. zn. Nc 1606/96), a jímž byla nařízena ústavní výchova nad nezletilou L.H., dcerou stěžovatelů. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a zásah orgánu veřejné moci do těchto práv spatřují v tom, že obecný soud nařídil ústavní výchovu nad nezletilou, ač k tomu nebyly splněny podmínky ve smyslu ust. §46 odst. 3 zák. o rodině; stěžovatelé dovozují, že mělo být použito jiných výchovných opatření, jakým je kupříkladu dohled orgánu péče o dítě nad výchovou nezletilé. Tvrdí, že závažný zásah soudů do práv rodičů není soudem řádně odůvodněn, zejména když pomíjí zdravotní stav nezletilé, který mohl být příčinou vzniklého úrazu. Dále pak stěžovatelé namítají porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a tvrdí, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, neboť soudy se nezabývaly jimi navrhovanými důkazy a navíc své rozhodnutí založily na důkazu - znaleckém posudku znalce MUDr. H. "který nebyl v průběhu řízení vůbec konstatován, a nebylo s ním nakládáno jako s řádným důkazem ve smyslu ustanovení procesních předpisů". Závěrem své ústavní stížnosti pak stěžovatelé namítají jednostrannost postupu obecných soudů, v důsledku čehož nevyhodnotily důkazy a neprovedly důkazy, které by svědčily ve prospěch stěžovatelů.
III. ÚS 17/98
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své ustálené judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy, kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito soudy (k tomu např. nález III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, vydání 1., Praha, 1995).
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, v této souvislosti je třeba uvést, že Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů (II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání l., č. 5, Praha, 1995), a to ani tam, kde tvrzená "nezákonnost" má spočívat výhradně v tom, že obecné soudy aplikovaly oprávnění daná mu zákonem (tj. zákona o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a nařídily ústavní výchovu nezletilé v situaci, kdy s nařízením této ústavní výchovy nesouhlasili rodiče nezletilé. Ve vztahu k již shora uvedenému Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat důkazy a hodnocení důkazů obecných soudů, pak nelze než konstatovat, že nejde o porušení citovaného článku Listiny základních práv a svobod tam, kde obecné soudy své rozhodnutí zakládají na příslušném ustanovení zákona a při aplikaci z něho vycházejí.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ani této námitce stěžovatelů nelze přisvědčit, neboť Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byli stěžovatelé zkráceni na svém právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jestliže totiž stěžovatelé ve své ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy, jako orgány veřejné moci, zkrátily na jejich právech tím, že jim neposkytly ochranu spočívající v tom, že se nezabývaly důkazy navrhovanými rodiči v průběhu celého řízení a vycházely z důkazů znaleckého posudku soudního znalce MUDr. H., který nebyl v průběhu řízení vůbec konstatován "a nebylo s ním nakládáno jako s řádným důkazem ve smyslu ustanovení procesních předpisů", pak Ústavní soud musí konstatovat, že se tvrzení stěžovatelů, obsažená v ústavní stížnosti v tomto směru nejeví jako odpovídající stavu věci. Ústavní soud si totiž vyžádal (§42 odst. 3 zákona) spis Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. - Nc 1606/96, ze kterého mimo jiné zjistil, že na č. l. 31 až 35 spisu je založen znalecký posudek znalce MUDr. R.H., na č. l. 40 spisu je pak výslovné prohlášení matky v původním řízení, tedy stěžovatelky v řízení o ústavní stížnosti, ze kterého se podává, že předmětný znalecký posudek má k dispozici a tento má k dispozici rovněž její právní zástupce. Nelze proto akceptovat vytýkané pochybení obecného soudu, které má spočívat v hodnocení důkazu, který nebyl v řízení před obecným soudem proveden. Z protokolu o jednání dne 28. 4. 1997, na č. 1. 95, pak Ústavní soud zjistil, že žalobci neměli při tomto jednání další návrhy na doplnění dokazování s tím, že bylo rozhodnuto o návrhu rodičů na vyžádání dalších zpráv k doplnění dokazování s náležitým odůvodněním.
V situaci, kdy Ústavní soud zjistil, že tvrzení stěžovatelů uváděná v jejich ústavní stížnosti nemají oporu ve spisovém materiálu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. Nc 1606/96, nezbylo než konstatovat, že námitka stěžovatelů stran porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod není důvodná, neboť nemá opory v proběhlém řízení tak, jak se podává z obsahu spisu, a proto nelze dovodit, že by obecné soudy svým postupem porušily ustanovení označeného článku a zkrátily tak stěžovatele na jejich právech na spravedlivý proces.
III. ÚS 17/98
Ústavní stížnost stěžovatelů je proto zjevně neopodstatněná a zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy námitek, jak shora byly naznačeny. Proto bylo rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení je zřejmé [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. října 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu