ECLI:CZ:US:1998:3.US.170.98
sp. zn. III. ÚS 170/98
Usnesení
III. ÚS 170/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 12. 11. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D.S., zastoupené advokátkou JUDr. K.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.1. 1998, sp. zn. 22 Ca 224/97, rozhodnutí FŘ ze dne 18. 3. 1997, čj. FŘ 1488/140/97, a rozhodnutí F.ú. ze dne 4. 10. 1996, čj. FÚ/33/463/963/1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 1998 (sp. zn. 22 Ca 224/97), kterým byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 18. 3. 1997 (čj. FŘ 1488/140/97), a jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí F.ú. ze dne 4. 10. 1996 (čj. FÚ/33/463/963/l996), a jímž byla vyměřena stěžovatelce daň z převodu nemovitosti ve výši 37.800,- Kč; stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci byl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 11 Listiny. Zásah orgánu veřejné moci pak spatřuje v tom, že F.ú.,
III. ÚS 170/98
jako věcně a místně příslušný správce daně, vyměřil jí daň z převodu nemovitosti [§10 odst. 1 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb.] ve vyšší částce než vyměřit skutečně měl, neboť vyměřil daň z ceny zjištěné dle zvláštního předpisu, totiž ze znaleckého posudku a tato cena byla odlišná (vyšší) než skutečná cena, za niž nemovitosti byly prodány. Stěžovatelka pak ve své ústavní stížnosti tvrdí, že uvedeným postupem, byt' ten je v souladu s citovaným zákonem, došlo orgány veřejné moci k porušení jejího vlastnického práva zaručeného zejména čl. 11 Listiny, neboť je "povinna hradit daň z částky, kterou ve skutečnosti nikdy nepřijala".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata předložené ústavní stížnosti spočívá v právní polemice stěžovatelky se závěry finančních orgánů a Krajského soudu v Ostravě a v nesouhlasu s postupem těchto orgánů veřejné moci. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito orgány, a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito orgány, a to i v souvislosti s rozhodováním obecných soudů o přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů (kupř. nález III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, vydání 1., Praha, 1995), a že mu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí označených orgánů, pokud v řízení, které předcházelo jejich vydání, soudy a jiné orgány veřejné moci postupovaly v souladu s procesními pravidly, která jsou pro to které řízení dány.
Obdobně, pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 Listiny, sluší stěžovatelku odkázat na to, co Ústavní soud ve své dnes již rovněž ustálené judikatuře opakovaně vyložil, totiž že se nemůže jednat o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod tam, kde orgány veřejné moci své rozhodnutí vydávají na základě zákona [§10 odst. 1 písm. a) zák. č. 35711992 Sb.].
V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů a finančních úřadů, jako orgánů veřejné moci, došlo k porušení ustanovení hlavy páté Listiny a z té skutečnosti, že orgány veřejné moci rozhodly v rámci svých oprávnění daných
III. ÚS 170/98
jim zákonem o vyměření daně z převodu nemovitosti z ceny stanovené dle zvláštního předpisu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tak, jak tato ve své ústavní stížnosti tvrdí.
V této souvislosti považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že ústavní stížnost stěžovatelky nesplňovala ani formální náležitosti předepsané zákonem (§31 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), neboť zástupce účastníka řízení není oprávněn v řízení před Ústavním soudem nechat se zastoupit dalším zástupcem. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla shledána jako zjevně neopodstatněná, nejevilo se však účelné vést stěžovatelku k odstranění vad ve vykázané plné moci.
Na základě těchto důvodů byla ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná; zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uvedených stěžovatelkou v ústavní stížnosti, v níž jde o pouhou polemiku s právními závěry krajského soudu a finančních úřadů a v nesouhlasu s platnou právní úpravou, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na níž bylo příkladmo odkázáno. Nezbylo proto, než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu