ECLI:CZ:US:1998:3.US.21.98
sp. zn. III. ÚS 21/98
Usnesení
III.ÚS 21/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele L., zastoupené advokátem JUDr. V.Ř., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 28 Ca 338/96, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 16. 1. 1998 ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.11.1997, sp. zn. 28 Ca 338/96, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 338/96 a z něj zjistil, že F.ú. vydal dne 28.2.1996 platební výměr, čj. 8589/2.2/96/1748, jímž vyměřil navrhovateli daň z obratu ve výši 4 416 000,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí F.ú. uvedl, že kontrolou provedenou dne 16.1.1996 zjistil, že fakturou ze dne 18.2.1992 byla fakturována navrhovatelem společnosti K., částka 3 072 000,- Kč, bez daně z obratu, za dodání cca 480 000
III. ÚS 21/98
krabiček cigaret. Společnost K., však nebyla pro F.ú. registrována k dani z obratu, což znamená, že navrhovatel byl považován pro účely této daně za konečného spotřebitele a byl povinen odvést příslušnou daň z obratu ve stanovené výši.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel dne 7. 3. 1996 odvolání, v němž namítal, že firma K. je řádně požádala o dodání zboží a o fakturaci ceny bez daně z obratu, neboť zboží je určeno pro export. Zástupce firmy předložil fotokopii výpisu z podnikového rejstříku a navrhovatel dále postupoval podle platných předpisů. Daň z obratu by tedy měla zaplatit firma K., popř. firma S., která prodala zmíněné zboží navrhovateli.
FŘ dne 13.8.1996, pod čj. FŘ4859/3/96, odvolání zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že dali byla dodatečně vyměřena správně. Plátcem daně z obratu je obchodní společnost. Aby však obchodní společnost mohla uzavírat právní vztahy, musí být podle ust. §107 hospodářského zákoníku zapsána do podnikového rejstříku. Z šetření provedeného F.ú., bylo zjištěno, že Krajský obchodní soud v Praze neregistroval subjekt K., a rovněž ČSÚ F.ú. dne 25. ledna 1996 sdělil, že uvedené IČO je neplatné. Z toho vyplývá, že nebyla splněna podmínka stanovená odst. 13 společných ustanovení Sazebníku, který je přílohou vyhlášky č. 560/1990 Sb., kterou se provádí zákon o dani z obratu. Tím došlo k tomu, že odpovědnost za správnou fakturaci nese společnost L., a daň jí byla správně doměřena.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel žalobu o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu k Městskému soudu v Praze. V žalobě v podstatě opakoval námitky uvedené v odvolání proti rozhodnutí F.ú.
Městský soud v Praze dne 26.11.1997 rozsudkem, čj. 28 Ca 338/96-25, žalobu
zamítl. V odůvodnění uvedl, že z věcného hlediska je předmětem sporu otázka, kontu měla být daň z obratu vyměřena. V předmětné věci je třeba především vycházet z toho, že zboží bylo určeno na vývoz. Odběratel zboží, prezentující se pod názvem K., nebyl zapsán v obchodním rejstříku, šlo tedy o neexistující subjekt. Na uvedeného odběratele se tedy nevztahoval Sazebník daně z obratu. Fakticky tedy
III. ÚS 21!98
uskutečnil prodej výrobků tomu, na koho se ustanovení Sazebníku daně z obratu nevztahovalo. K prodeji proto mělo dojít za cenu s daní z obratu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1997, čj. 28 Ca 338/96-25, podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž namítal, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a to zejména čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 1 1 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve stížnosti nejprve uvádí skutečnosti tak, jak je uvedl již v žalobě podané Městskému soudu v Praze. Polemizuje s právními závěry jak FŘ, tak Městského soudu v Praze a to v duchu svých námitek, podaných již těmto orgánům.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 10. 2. 1998 odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Uvedl, že daň byla podle jeho názoru vyměřena v souladu se zákonem a nedošlo tedy k porušení ústavních práv a základních svobod, jak namítal navrhovatel.
Podstata navrhovatelovy ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry finančních orgánů a soudu, a to ve stejném smyslu i rozsahu. To plyne také z odvolání navrhovatele v řízení před FŘ. Těmito námitkami se Městský soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, postupoval ve shodě s ust. §132 o.s.ř. Ústavní soud však vážil i to, zda v navrhovatelově věci postupem obecných soudů nedošlo k porušení zmíněných ústavních principů. Pochybení však ani tu neshledal. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) plyne také zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují (jak se i stalo) kautely dané ustanoveními §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 338/96, plyne, že soud respektoval zásadu rovnosti účastníků v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i další zásady, plynoucí z čl. 37 Listiny. Soud totiž věc na základě žaloby a za přítomností stran, řádně projednal a dodržel přitom všechny zásady spravedlivého procesu, uvedené v příslušných ustanoveních o.s.ř. Proto ani z těchto hledisek nelze jeho rozhodnutí nic zásadního vytknout. Nutno proto konstatovat, že v daném případě
lll. ÚS 21/98
v řízení před Městským soudem nedošlo k porušení základních práv či svobod, zamčených ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou bodle čl. 10 Ústavy.
V této souvislosti je třeba konstatoval i skutečnost, že podle sdělení MZ, byla na ing. M.S., jednatele Firmy L., spol. s r.o. (tedy jednatele navrhovatele) v souvislosti s věcí, která je předmětem ústavní stížnosti, v roce 1996 podána obžaloba pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 trestního zákona, sp. zn. 46T21/96. Věc dosud nebyla pravomocně skončena.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 18211993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu