ECLI:CZ:US:1998:3.US.229.98
sp. zn. III. ÚS 229/98
Usnesení
III. ÚS 229/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl v neveřejném jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti ing. M.N., zastoupeného advokátem JUDr. T.P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 5 A 83/97-18 ze dne 24. 2. 1998, o návrhu na zrušení §250a zákona č. 99/1963 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 14. 5. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 18. 5. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 5 A 83/97-18, ze dne 24.2. 1998, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě navrhovatele proti rozhodnutí předsedy ÚV, čj. 0-79725-93, ze dne 5. 6. 1997. Uvedeným rozhodnutím bylo podle názoru navrhovatele porušeno ust. čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Současně navrhovatel podal i návrh na zrušení ustanovení §250a občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Doplněním ze dne 18. 6. 1998, doručeným
III. ÚS 229/98
Ústavnímu soudu dne 19. 6. 1998 rozšířil navrhovatel svůj návrh znovu o návrh na zrušení §250a o.s.ř. s tím, aby Ústavní soud tyto návrhy považoval za samostatné návrhy. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 5 A 83/97, vedený u Vrchního soudu v Praze. Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatel dne 11. 8. 1997 (doručeno Vrchnímu soudu dne 13. 8. 1997) podal podle ust. §247 o.s.ř. správní žalobu proti pravomocnému rozhodnutí předsedy Ú., čj. 0-79725-93, ze dne 5. 6. 1997, jímž byl zamítnut rozklad navrhovatele proti rozhodnutí Ú., o zamítnutí přihlášky ochranné známky. Navrhovatel nebyl při podání návrhu zastoupen advokátem ve smyslu §250a o.s.ř. a v žalobě výslovně uvedl, že plná moc bude zaslána dodatečně. Vrchní soud v Praze nejdříve odstranil nedostatek podání spočívající v nezaplacení soudních poplatků. Ze spisu Ústavní soud dále zjistil, že Vrchní soud v Praze usnesením, čj. 5 A 83/97-8, ze dne 20. 11. 1997, vyzval navrhovatele, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení odstranil nedostatky žaloby, spočívající v nedostatku právního
zastoupení. Současně byl navrhovatel uvedeným usnesením upozorněn na následky neodstranění vad, tj. na zastavení řízení podle §250d odst. 3 o.s.ř. ve spojení s §43 odst. 2 o.s.ř. Ze spisu také Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze ještě jednou, a to přípisem ze dne 6. 1. 1998, doručeným navrhovateli dne 13. 1. 1998, vyzval navrhovatele k odstranění vad podání (znovu doručeno usnesení, čj. 5 A 83/97-8, ze dne 20. 11. 1997) a zaslal mu i vyjádření žalovaného k žalobě. I při této druhé výzvě byla navrhovateli stanovena lhůta jednoho měsíce od doručení usnesení k odstranění vad a navrhovatel byl upozorněn na následky jejich neodstranění. Vzhledem k tomu, že navrhovatel ani v opakovaně stanovené lhůtě vady podání neodstranil, Vrchní soud v Praze usnesením, čj. 5 A 83/97-18, ze dne 24. 2. 1998, řízení zastavil. V odůvodnění se Vrchní soud v Praze opřel o ustanovení §250a a §43 odst. 1 o.s.ř. Podle §250a o.s.ř. musí být žalobce, který nemá sám právnické vzdělání, zastoupen advokátem. Absence zastoupení je odstranitelnou vadou podání, a proto se ji soud pokusil odstranit postupem podle §43 odst. l o.s.ř. Protože však žalobce na výzvy soudu nereagoval a pro nedostatek zastoupení nelze v řízení pokračovat, soud podle §43 odst. 2 o.s.ř. řízení zastavil.
III. ÚS 229/98
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru bylo rozhodnutím soudu porušeno ust. čl. 1 Ústavy ČR, které zakotvuje rovnost lidí v právech. Porušení uvedeného ustanovení spatřoval navrhovatel v tom, že ust. §250a o.s.ř. požaduje povinné právní zastoupení advokátem pro podání žaloby ve správním soudnictví s výjimkou žalobců, kteří sami mají právnické vzdělání nebo toto vzdělání mají jejich zaměstnanci. Rozpor s čl. 1 Ústavy spočívá, podle názoru žalobce, především v tom, že institut povinného zastoupení nerespektuje odborné znalosti žalobce, které v předmětu sporu mohou být daleko hlubší a podrobnější než znalosti právního zástupce. Dokladem tohoto tvrzení je i případ, který je předmětem ústavní stížnosti, kdy navrhovatel jako odborný znalec v oblasti patentového práva nemůže sám vystupovat před správním soudem, i když jednoznačně znalosti právního zástupce (advokáta) v oblasti patentového práva jsou daleko nižší. Ust. §250a o.s.ř. způsobuje podle názoru navrhovatele nejen nerovnost mezi lidmi, ale i nerovnost mezi profesemi, protože právník, který je žalobcem ve správním soudnictví nemusí být zastoupen. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 5 A 83/97-18, ze dne 24. 2. 1998, a uložil tomuto soudu pokračovat v řízení o správní žalobě i bez právního zastoupení navrhovatele. Vzhledem k tomu, že namítaná nerovnost v právech byla způsobena aplikací ust. §250a o.s.ř. podal navrhovatel podle §74 zák. C. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu i návrh na zrušení cit. ustanovení.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva nebo svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatel dovolával ochrany základního lidského práva na rovnost v právech, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející.
Jádrem ústavní stížnosti je posouzení ust. §250a o.s.ř. a jeho aplikace v předmětné věci. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel si byl
III. ÚS 229/98
zcela vědom nezbytnosti právního zastoupení při podání správní žaloby a Vrchnímu soudu ve svém podání rovněž sdělil, že plná noc pro právní zastoupení bude zaslána dodatečně. Přes toto sdělení soud při přípravě jednání žalobce usnesením vyzval k odstranění nedostatku právního zastoupení v přiměřené lhůtě. Současně však soud činil i další úkony při přípravě jednání. Vzhledem k tomu, že žalobce soudu nesdělil právního zástupce ani jinak na výzvu soudu nereagoval, vyzval Vrchní soud žalobce ještě jednou k odstranění vad podání, vždy s poučením o zastavení řízení v případě neodstranění vady. Ani na tuto výzvu navrhovatel nereagoval a soud proto rozhodl usnesením tak, jak je výše uvedeno. Námitka nerovného postavení jednotlivých žalobců vzhledem k požadavku povinného zastoupení, požadovaného v §250a o.s.ř., je žalobcem poprvé vyslovena až v ústavní stížnosti, i když měl dostatek prostoru pro vyjádření této námitky i v podání učiněném vůči obecnému soudu. Ústavní soud se však neztotožňuje s názorem navrhovatele o tom, že ust. §250a o.s.ř. znamená nerovnost v právech žalobců ve správním soudnictví. Podle názoru Ústavního soudu nelze srovnávat odborné znalosti v meritu věci rozhodované ve správním řízení se znalostmi potřebnými k podání žaloby ve správním soudnictví a účastí na soudním přezkumu správního rozhodnutí. Napadené ustanovení o.s.ř. má naopak zajistit rovnost účastníků tohoto řízení v tom, aby některý z nich neutrpěl na svých právech právě v důsledku neznalosti zejména procesních ustanovení. Nelze ani srovnávat postavení účastníka řízení ve správním soudnictví s postavením účastníka v obecném soudním řízení, kde nedostatek právního vzdělání není účastníkovi na újmu a v případě, že se necítí sám schopen k jednání, může si vybrat právního zástupce. Postavení účastníka řízení ve správním soudnictví, zejména podání žaloby, která má své specifické náležitosti, není určováno jeho odbornými znalostmi, ale právě především jeho právními znalostmi. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nebylo porušeno ust. čl. 1 Ústavy ČR, a proto je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
III. US 229/98
Spolu s ústavní stížností podal navrhovatel i návrh na zrušení §250a o.s.ř. Vzhledem k §74 zák. č. 182/1993 Sb., však fyzická osoba může podal návrh na zrušení zákona nebo jeho části pouze spolu s ústavní stížností. Protože však Ústavní soud poslanou ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítl, nemá dále mužnost zabývat se návrhem na zrušení částí zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 3. prosince 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu