ECLI:CZ:US:1998:3.US.256.98
sp. zn. III. ÚS 256/98
Usnesení
III. ÚS 256/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele S.S., zastoupeného JUDr. D.P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 1998, č.j. 4 To 176/98-174, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 1. 1998, čj. 2 T 83/97-158, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 2. 6. 1998 brojí navrhovatel proti usnesení Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 1998, č.j. 4 To 176/98-174 viz shora s tím, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces obsažené v čl. 6
odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).
Ze spisu Okresního soudu v Teplících, který si Ústavní soud vyžádal, následně zjistil, že navrhovatel byl jako obžalovaný rozsudkem Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 2 T 83/97, ze dne 21. 1. 1998, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců a také trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou. To proto, že nejméně od počátku roku 1995 do 25. 3. 1997 na různých místech v T. prodával drogovým dealerům a osobám
III. ÚS 256/98
požívajícím omamné a psychotropní látky, označeným ve spise jako K.N., P.N. a Z.M., heroin. Obžalovaný toto jednání, kladené mu za vinu popřel, byl však usvědčen výpověďmi uvedených svědků (N., N., M.), jejichž podoba byla utajena ve smyslu ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu (dále tr. ř.). Tito svědci totiž shodně uvedli, že s ohledem na to, že jde o velmi nebezpečnou činnost, totiž prodej drog, se velmi bojí o svůj život, když svědek označený jako M. také uvedl, že mu obžalovaný (navrhovatel) vyhrožoval ublížením na zdraví, pokud by o prodeji drog mluvil před policií. Tito svědci byli slyšeni i v rámci hlavního líčení konaného přeci soudem (za splnění podmínek stanovených §209 odst. 1 tr. ř.) a zde dva z nich svou usvědčující výpověď z přípravného řízení odvolali (změnili), jeden z nich (označený jako M.) na ní setrval. Za těchto okolností soud vyslechl příslušníky policie, kteří v přípravném řízení tyto výslechy provedli (případně byli u nich přítomni). Ti potom formou svědecké výpovědi potvrdili pravost a pravdivost (správnost) výpovědí všech tří svědků tak jak byly učiněny a zachyceny do jednotlivých protokolů o jejich výpovědích. Za této situace soud 1. stupně dovodil správnost a pravdivost výpovědí svědků označených jako N. a N. z přípravného řízení, když o výpovědi svědka označeného jako M. nebylo pochyb, a následně rozhodl jak již uvedeno.
Ve svém odvolání, které navrhovatel proti rozsudku soudu I. stupně směroval ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem poukázal na to, že je usvědčován pouze tajnými svědky a celé trestní stíhání vůči sobě pokládá za uměle vyvolané. Poukazoval na odvolání výpovědí dvou z těchto svědků při hlavním líčení i na postup vyšetřovatele, který fakticky znemožnil účast jeho obhájce při konané domovní prohlídce a prvních výslechů tajných svědků s tím, že při jeho účasti mohly být svědecké výpovědi jiné.
O podaném odvolání rozhodoval Krajský soud Ústí nad Labem, který zrušil usnesením ze dne 6. 4. 1998, č.j. 4 To 176/98-174, výrok, jímž byl obžalovanému uložen trest vyhoštění z území ČR, když jinak ponechal napadený rozsudek beze zněny. V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem v podstatě odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí soudu 1. stupně s tím, že námitky uplatněné v odvolání byly součástí řízení před okresním soudem a ten se s nimi dostatečně a odpovídajícím způsobem vypořádal. Uzavírá, že se závěry soudu 1. stupně stran skutkových zjištění, ale i právního posouzení souhlasí a v podrobnostech na ně odkazuje.
III. ÚS 256/98
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 4 To 176/98, brojí navrhovatel ústavní stížností s tím, že naznačeným rozhodnutím (ale i rozsudkem OS Teplice, sp. zn. 2 T 83/97) bylo porušeno jeho právo na spravedlivé projednání trestní věci tak, jak to předpokládá ustanovení čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení navrhovatele spočívající v tom, že bylo nekriticky uvěřeno třem tajným svědkům a dostatečně nepřihlédnuto k výpovědím svědků dalších. Poukazuje také na nekorektní přístup vyšetřovatele, kterým byla prakticky znemožněna účast jeho obhájce na výslechu oněch tajných svědků v přípravném řízení. Upozorňuje na zněnu ve výpovědi dvou z těchto svědků při hlavním líčení s tím, že soud "z neznámých důvodů" uvěřil jejich výpovědím z přípravného řízení, polemizuje i s věrohodností výpovědi třetího tajného svědka (stejně jako v uplatněném odvolání v rámci rozhodování věci obecnými soudy). Takto navrhovatel dospěl k závěru, že nelze učinit rozhodnutí soudu jen na základě výpovědi utajených svědků, které jsou podle názoru nevěrohodné stejně jako svědci samotní. Uzavírá, že postupem obecných soudů byla výrazně omezena jeho práva na obhajobu a došlo tak k hrubém zásahu do jeho práv a svobod zaručených již uvedenými ustanoveními Úmluvy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Především je na místě znovu opakovat a zdůraznit, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a takto nemůže na sebe vztahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To samozřejmě tehdy, pokud soudy ve svém konání postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a také pokud nebylo porušeno základní právo či svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Takovou je i Úmluva, na kterou, jak již řečeno shora, navrhovatel poukazuje, a to v zásadě v souvislosti s pojmem spravedlivý proces. V trestní věci navrhovatele je v těchto souvislostech nutno připomenout, že byl uznán vinným a potrestán na základě výpovědí anonymních svědků. Lze na tomto místě souhlasit s tvrzením navrhovatele, že jejich výpovědi v přípravném řízení byly učiněny bez přítomnosti jeho obhájce, když citlivějším a korektnějším přístupem vyšetřovacích orgánů mohla být jeho účast zajištěna (provedená domovní prohlídka bez jeho účasti, vzhledem k jejímu výsledku, ke které nebylo přihlédnuto, je takto bezvýznamná). Nelze ovšem přehlédnout, že anonymní svědci byli v souladu s procesními předpisy slyšeni před soudem v rámci Hlavního líčení, kde také obhajoba mohla uplatnit své námitky a také je uplatnila. Jeden z těchto svědků jednoznačně setrval na svých výpovědích, které navrhovatele usvědčovaly, dva svou výpověď oproti přípravnému řízení změnily - soud ovšem výpověďmi
III. ÚS 256/98
dalších svědků tuto skutečnost vysvětlil a také odůvodnil. To, že uvedení svědci i v této fázi byli slyšeni jako anonymní, není z uvedených hledisek rozhodující. I podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nebyl takto navrhovatel zbaven práva na spravedlivý proces zejména v Jednání před soudem, a to přesto, že při potlačování nelegálního obchodu s drogami mají státní orgány značné problémy zejména v oblasti opatřování důkazů. V těchto souvislostech nelze zlehčovat či dokonce odmítnout tvrzení anonymních svědků o jejich obavách o své zdraví a život (právě v souvislosti s obecně známou atmosférou související s nákupem, prodejem a distribucí drog), když Jeden z nich uvedl, že mu byla navrhovatele v naznačených souvislostech v minulosti vyhrožováno. Namítaná ustanovení Úmluvy tak ve věci navrhovatele porušena nebyla, závěry obecných soudů i jejich postup z uvedených hledisek nelze označit za postup porušující principy spravedlivého procesu.
Proto také Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2, písm. a) zákona, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu