ECLI:CZ:US:1998:3.US.259.98
sp. zn. III. ÚS 259/98
Usnesení
III. ÚS 259/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatelky B.Ch., zastoupené advokátem JUDr. M.H., proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 1998, čj. 30 Ca 101197-19, ve spojení s rozhodnutími O.Ú., ze dne 18. 4. 1997, čj. Poz. 4416/10149/97/203,
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 3. 6. 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Stížnost byla dne 14. 8. 1998 doplněna. V návrhu se domáhala zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 1998, čj. 30 Ca 101/97-19, ve spojení s rozhodnutím O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 18. 4. 1997, čj. Poz. 4416/10149/97/203, s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva.
I
III. ÚS 259/98
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 101/97 a spisu O.Ú., pozemkového úřadu, sp. zn. Poz. 4416/10149, které si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že O.Ú., okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") dne 18. 4. 1997 vydal rozhodnutí, čj. Poz. 4416/10149/97/203Je, kterým rozhodl, že navrhovatelka není vlastnicí jedné poloviny p.č. 1598 o výměře 2258 m2 v k.ú. Ž. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatelka byla vlastnicí jedné poloviny předmětných nemovitostí a je proto oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Pod nátlakem pak prodala tyto předmětné nemovitosti státu. K prodeji tedy došla ve stavu tísně. Navrhovatelka avšak neprokázala, že k prodeji došlo za nápadně nevýhodných podmínek. Cena pozemku podle tehdy platných předpisů činila 1.091,60 Kčs, skutečná cena, která je uvedena v kupní smlouvě, však činí 4.931,60 Kčs, je tedy 4,5 krát vyšší. Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka odvolání. V něm uvedla, že za obdobných podmínek se kupní smlouvy neuzavíraly, šlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Nápadně nevýhodné podmínky lze spatřovat i v tom, že odmítla převzít kupní cenu.
O odvolání rozhodl dne 31. 3. 1998 Krajský soud v Hradci Králové tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že v řízení byly prokázány takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že smlouva byla uzavřena v tísni. Cena pozemku však byla určena vyšší částkou, než vyplývala z tehdy platných cenových předpisů. Za nápadně nevýhodné podmínky by bylo možné považovat pouze situaci, kdyby cena za pozemky byla stanovena pod hranicí danou tehdy platnými předpisy. Pokud navrhovatelka nepřijala obnos rovnající se svou výší kupní ceně dle smlouvy, šlo o jednání, pro které se sama o vlastní vůli rozhodla a nelze z něj vyvozovat existenci nápadně nevýhodných podmínek.
Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka včas ústavní stížnost, v níž namítala, že nápadně nevýhodné podmínky není možno, posuzovat jen z hlediska samotné výše kupní ceny. Je tu třeba zahrnout i posouzení obecných poměrů, ve kterých byla kupní smlouva uzavírána a celkový dopad uzavření této smlouvy na život navrhovatelky. V době uzavření kupní smlouvy bylo navrhovatelce 73 let a byla ve špatném zdravotním stavu. Na kupní smlouvě není podpis navrhovatelky, což také dokazuje jak stav tísně, tak i nápadně nevýhodné podmínky. Podle navrhovatelky byla
III. ÚS 259/98
porušena její základní práva daná jí čl. 90 Ústavy a čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření ze dne 6. 10. 1998 odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že soud se nemohl zabývat v rámci přezkumu rozhodnutí námitkami, které byly podány až v ústavní stížnosti.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní stížnost není důvodná.
Navrhovatelka především namítala, že byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, který povolává soudy k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. To se podle navrhovatelky nemělo stát, neboť soudy při rozhodování postupovaly v rozporu s o.s.ř. Porušení tu, však spatřuje pouze v tom, že soudy podle jejího názoru nesprávně posoudily v souvislosti s prodejem předmětných nemovitostí "nápadně nevýhodné podmínky". Je třeba přisvědčit názoru navrhovatelky, že nápadně nevýhodné podmínky není možné posuzovat pouze z hlediska kupní ceny. Jak ustáleně judikuje Ústavní soud, je nutno je posuzovat konkrétně, podle okolností daného případu a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s občany jinými. V daném případě však soudy posuzovaly situaci v souvislostech a dovodily, že kupní smlouva byla skutečně uzavřena v tísni. Argumenty, které v ústavní stížnosti navrhovatelka uvádí (ztrátu některých požitků, na které byla ve svém věku zvyklá) svědčí o tísni, nikoliv o nápadně nevýhodných podmínkách. Naopak, skutečnost, že kupní cena byla 4,5x vyšší, než cena zjištěná podle tehdy platných předpisů, svědčí tomu, že navrhovatelka nejen nebyla znevýhodněna ve srovnání s jinými občany, ale naopak. Na tom nic nemění skutečnost, že ceny nemovitostí v té době byly cenovými předpisy záměrně silně podhodnocovány. Fakt, že navrhovatelka odmítla převzít takto stanovenou kupní cenu, je v této souvislosti nepodstatný. Pokud navrhovatelka v ústavní stížnosti
III. ÚS 259/98
namítá, že na kupní smlouvě není její podpis, je třeba uvést, že ve spise krajského soudu je založena pouze strojem vyhotovená, notářsky neověřená kopie této smlouvy, na níž není podpis žádné ze stran. V celém řízení však nikdy nebyla existence předmětné smlouvy zpochybněna, námitky vždy směřovaly proti způsobu, kterým byla navrhovatelka k uzavření smlouvy nucena.
Podle navrhovatelky byla porušena i její práva daná čl. 4 odst. 1 Listiny. Z ústavní stížnosti není zřejmé, jak bylo tam uvedené základní právo navrhovatelky porušeno. Soud nerozhodoval o povinnostech navrhovatelky, nýbrž přezkoumával zákonnost rozhodnutí státního orgánu.
Pokud se jedná o práva daná čl. 36 odst. l Listiny, která též měla být postupem soudu porušena, ani tu neshledal Ústavní soud stížnost důvodnou. Navrhovatelce nebylo bráněno, aby se svého tvrzeného práva domáhala u soudu, soud ve věci jednal a své rozhodnutí řádné odůvodnil. Ze skutečnosti, že žalobě nevyhověl, nelze dovozoval porušení práva na soudní ochranu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu