ECLI:CZ:US:1998:3.US.279.98
sp. zn. III. ÚS 279/98
Usnesení
III. ÚS 279/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P.K., D.K., V.K., všech zastoupených Mgr. J.B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. května 1998, sp. zn. 22 Ca 379/97 a 22 Ca 380/97, mimo ústní jednání dne 14. 10. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a) zákona], napadli stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. května 1998 (ve věci 22 Ca 379, 380/97 označeného soudu) a tvrdili, že tímto pravomocným rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listiny); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že označený soud potvrdil rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 2. a 3. července 1997 (čj. OPÚ/2749/93/97-Ri a
III. ÚS 279/98
OPÚ/2504/93/97-Ri), jímž tento správní orgán neschválil dohody o vydání nemovitosti uzavřené mezi navrhovateli (stěžovateli v tomto řízení) a povinnými osobami.
Z hlediska zásad již zmíněných ústavních práv vytýká obecnému soudu, že jako přezkumný orgán nevyslechl nikoho z navrhovatelů, přestože takovýto návrh byl před ním učiněn a přesto, že tito spolu s rovněž nevyslechnutou svědkyní (M.B.) mohli podstatnými údaji ozřejmit skutkový základ projednávané věci; z těchto výtek posléze dovozují současně též porušení ústavních povinností uložených soudům Ústavou republiky (čl. 90 úst. zák. č.1/1993 Sb.), a proto navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak z tvrzení ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí je patrno, že základní otázkou, jíž se oba orgány veřejné moci zabývaly, je, zda nemovitosti, k nimž stěžovatelé uplatnili nárok na jejich vydání, přešly na stát bez nátlaku ze strany státních orgánů skutečně z důvodu věku právních předchůdců stěžovatelů jako přídělců, případně pro jejich zdravotní stav.
Protože o nárocích stěžovatelů bylo rozhodnuto v rámci správního soudnictví, nelze opomenout, že v tomto druhu řízení (část pátá o. s. ř.) jako zásada platí, že při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu (byt' v jednom soudním stupni) je pro obecný soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, a že dokazování obecný soud (zpravidla) neprovádí (§250i o. s. ř.) a konečně, že reformace napadeného rozhodnutí výrokem obecného soudu je nepřípustná (§250q odst. 2 o. s. ř.); nadto ve věcech dohody o vydání nemovitostí platí zvláštní procesní režim, dle něhož, nedojde-li ke schválení dohody o vydání nemovitosti, vrátí soud věc správnímu orgánu k meritornímu rozhodnutí (§9 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jestliže v posuzované věci obecný soud tento zvláštní procesní režim stanovený zákonem neopomenul, a jestliže současně dal správnímu orgánu pokyn, aby v následném řízení provedl důkazy, jichž se stěžovatelé domáhají, nelze jeho rozhodnutí ani z hlediska Ústavou daného práva na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny) nic podstatného vytknout.
III. ÚS 279/98
I když stěžovatelé brojí proti pravomocnému rozhodnutí obecného soudu vydanému v řízení (viz dříve), v němž není dán jinak (v rámci obecného soudnictví) obvyklý opravný prostředek (§250s odst. 1 o. s. ř.), vzhledem ke zvláštní procesní úpravě vyplývající stran neschválených dohod o vydání nemovitosti je stěžovatelům ex lege k dispozici další řízení (viz též poukaz obecného soudu na str. 4 desátý odstavec jeho rozhodnutí), v němž především správní orgán návrhy stěžovatelů bude muset posoudit a o nich rozhodnout; v tomto smyslu jde tudíž o řízení dosud pravomocně neskončené, a proto přezkum stěžovateli napadeného rozhodnutí Ústavním soudem je vyloučen (§35 odst. 1 al. 1 zákona), neboť jinak stěžovatelova dispozitivní volba "všech procesních prostředků" je ex lege nahrazena zvláštním (následným) řízením.
Z těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako nepřípustná, a i když směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, jehož písemná vyhotovení (odůvodnění) nesvědčí o přílišné péči (pro zřejmé písařské chyby jako kupř. "...J.K. právně relevantní" - str. 3 posl. odstavec, nebo jiné, měnící dokonce smysl), bylo o ní rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona)
V Brně dne 14. října 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR