ECLI:CZ:US:1998:3.US.280.98
sp. zn. III. ÚS 280/98
Usnesení
III. ÚS 280/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl v neveřejném zasedání bez ústního jednání v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti J.Z. a L.Z., oba zastoupeni advokátem JUDr. M.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 51/97-25, ze dne 19. 2. 1998, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 17. 6. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 18. 6. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 51/97-25, ze dne 19. 2. 1998, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, (dále jen "pozemkový úřad"), čj. PÚ 2278/92, ze dne 8. 1. 1997, jímž pozemkový úřad podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), rozhodl, že J.Z. a L.Z. nejsou vlastníky nemovitostí specifikovaných ve výroku
III. ÚS 280/98
předmětného rozhodnutí. Proti oběma rozhodnutím podali navrhovatelé ústavní stížnost, protože podle jejich názoru byla těmito rozhodnutími porušena jejich základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo vlastnické podle čl. 11 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 38 Ca 51/97, vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu zjistil, že navrhovatelé uplatnili podle zákona o půdě restituční nárok na vrácení nemovitostí, které byly původně ve vlastnictví J.Z. a K.Z., každému jednou polovinou. J.Z. uplatnil restituční nárok jednak jako původní vlastník a jednak jako manžel druhé spoluvlastnice. L.Z. opíral svůj restituční nárok o postavení dědice (syna) po původní spoluvlastnici. Dále Ústavní soud zjistil, že předmětné nemovitosti přešly na právnické osoby na základě kupních smluv uzavřených v letech 1971 až 1980 mezi J. a K.Z. jako prodávajícími a čs. státem, zastoupeným organizacemi MP, ÚÚ a E., jako stranami kupujícími. Pozemkový úřad po provedeném řízení rozhodnutími, čj. 2278/92, ze dne 8. 1. 1997, určil, že navrhovatelé nejsou vlastníky ve výroku přesně specifikovaných nemovitostí. Svoje rozhodnutí odůvodnil především tím, že v řízení neshledal, že by příslušné kupní smlouvy byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Nedostatek nápadně nevýhodných podmínek byl podle názoru pozemkového úřadu dostatečně prokázán znaleckým posudkem, z jehož závěru vyplynulo, že kupní cena byla stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy. Pozemkový úřad proto konstatoval, že pro vydání předmětných nemovitostí nebyly naplněny podmínky stanovené v 5 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.
Ústavní soud dále zjistil, že proti uvedenému rozhodnutí pozemkového úřadu podali navrhovatelé opravný prostředek, o němž rozhodoval Městský soud v Praze a svým rozsudkem, čj. 38 Ca 51/97-25, ze dne 19. 2. 1998, potvrdil napadené rozhodnutí pozemkového úřadu. Z odůvodnění rozsudku pak vyplývá, že se Městský soud v Praze zabýval především zkoumáními, zda jsou v předmětné věci naplněny znaky tísně a nápadně nevýhodných podmínek. V dané věci podle zjištění soudu došlo k prodeji předmětných nemovitostí po té, kdy byli upozorněni na možné vyvlastnění, pokud nebudou souhlasit s prodejem. Podle názoru soudu však skutečnost, že vlastníci byli upozorněni na možnost použití zákonného institutu
III. ÚS 280/98
vyvlastnění, nelze považovat za akt, který by vlastníka postavil hospodářsky nebo sociálně do tísně. Za tíseň nelze považovat skutečnost, že vlastník nemovitostí byl postaven před volbu bud' nemovitosti prodat nebo nechat proběhnout řízení o vyvlastnění s tím, že kupní cena mohla být stanovena jen v takové výši jako náhrada za vyvlastnění, a to podle tehdejších cenových předpisů. Soud proto dospěl k závěru, že v daném případě není tíseň ve smyslu zákona o půdě dána. Dále se soud podrobně zabýval posouzením kupní ceny a jejím porovnáním s možnostmi danými tehdejšími cenovými předpisy. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že nápadně nevýhodné podmínky v souvislosti se stanovenou kupní cenou nejsou dány. Navíc, podle názoru soudu, nelze ani argumentovat tím, že ceny diktoval sám stát, protože cenové předpisy platily pro všechny subjekty a jejich aplikací nedošlo k poškození některého subjektu na úkor subjektu jiného - samozřejmě za podmínky dodržení těchto předpisů. Z provedeného dokazování však porušení tehdy platných cenových předpisů v neprospěch prodávajících nebylo zjištěno. Vzhledem k uvedeným závěrům proto Městský soud v Praze napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Proti zmíněným rozhodnutím soudu i pozemkového úřadu podali navrhovatelé ústavní stížnost. Důvodnost ústavní stížnosti spatřují navrhovatelé v tom, že jak pozemkový úřad tak i soud zamítly jejich nárok na vrácení předmětných nemovitostí, protože neshledaly existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupních smluv na tyto nemovitosti. Navrhovatelé nesouhlasí se závěry těchto orgánů v tom, že v jednání tehdejších, státních orgánů nelze spatřovat nátlak, který znemožňoval vlastníkům nemovitostí svobodně se rozhodnout o jejich prodeji. Stejně tak navrhovatelé nesouhlasí se závěrem o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek při stanovení kupní ceny, protože podle jejich názoru nelze tehdy stanovenou a vyplacenou kupní cenu považovat za adekvátní hodnotě předmětných pozemků. Navrhovatelé rovněž namítali formálnost postupu Městského soudu v Praze, který po krátkém jednání potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu, a potom rozsáhle toto zamítavé a nespravedlivé rozhodnutí odůvodnil. Postupem obou orgánů i jejich zamítavým rozhodnutím bylo podle názoru navrhovatelů porušeno jejich vlastnické právo zakotvené v čl. 11 Listiny. Navrhovatelé proto žádají, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
III. ÚS 280/98
K výzvě Ústavního soudu podal k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti svoje vyjádření i Městský soud v Praze jako účastník řízení. Z jeho stručného vyjádření vyplývá, že tento orgán nesouhlasí s námitkami o formálnosti řízení při projednávání opravného prostředku, protože se jedná o řízení podle částí páté hlavy třetí občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), kde se dokazování provádí jen omezeně, neboť předmětem řízení je přezkum zákonnosti napadeného rozhodnutí správního orgánu, nikoliv vedení sporného řízení. Dále Městský soud v Praze uvedl, že neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu, když dospěl k závěru, že není dán restituční titul. Současně Městský soud v Praze poukázal na to, že napadeným rozhodnutím nebylo navrhovatelům vlastnické právo přiznáno a nemohlo proto ve vztahu k .jejich osobám dojít k porušení čl. 11 Listiny. Z uvedených důvodů nepovažuje Městský soud v Praze ústavní stížnost za důvodnou.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled na rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti může zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocnými rozhodnutími v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se dovolávají ochrany základního práva zakotveného v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti jsou pojmy tíseň a nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupních smluv na předmětné nemovitosti, které musejí být naplněny, aby byly splněny podmínky stanovené zákonem o půdě. Oba pojmy byly již mnohokrát definovány jak v rozhodnutích obecných soudů, tak i v rozhodnutích Ústavního soudu a tato judikatura je již ustálená. Ústavní soud při přezkoumání předmětmého spisu neshledal, že by soud či pozemkový úřad vybočily z hranic těchto pojmů vymezených judikaturou. Nelze než přisvědčit právnímu závěru Městského soudu v Praze v tom, že upozornění na postup umožněný právní úpravou (vyvlastnění) nelze považovat za tíseň na straně prodávajících. Stejně tak se Ústavní soud ztotožňuje i se-závěrem o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek, protože tehdejší cenové relace byly upraveny tehdy platnými cenovými předpisy a byly aplikovány vůči všemi subjektům. Navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že v předmětné věci při stanovování
lll. ÚS 280/98
ceny bylo využito i možností pro nevýšení ceny. Nad rámec ústavní stížnost přezkoumal Ústavní soud i postup Městského soudu z hlediska práva navrhovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny. I zde však Ústavní soud dospěl k závěru, že soud postupoval v souladu s příslušnou právní úpravou, ve věci vedl ústní jednání, řádně prováděl i dokazování a ve svém rozhodnutí se opíral o hodnocení důkazů v souladu se zásadou jejich volného hodnocení.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u ě c n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu