ECLI:CZ:US:1998:3.US.299.98
sp. zn. III. ÚS 299/98
Usnesení
III. ÚS 299/98-14
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 3. listopadu 1998 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti Ing. J.K., zastoupeným advokátem JUDr. J.C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 1998, č. j. 28 Ca 348/97-26, jímž byla zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 20. srpna 1997, č. j. FŘ-4959/3/97, kterým bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty, vydanému F.ú. dne 2. dubna 1997 pod č. j. 50269/97/001512/6208, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 29. června 1998, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona - č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 1998, č. j. 28 Ca 348/97-26, jímž byla zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 20. srpna 1997, č. j. FŘ-4959/3/97, kterým bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty, vydanému F.ú. dne 2. dubna 1997, pod č. j. 50269/97/001512/6208. Napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen v základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11 odst. 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh, ze spisu sp. zn. 28 Ca 348/97, jejž si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze, a ze správního spisu daňového subjektu Ing. J.K. v předmětné věci, který si Ústavní soud vyžádal od FŘ, bylo zjištěno následující:
F.ú. stanovil stěžovateli 2. dubna 1997 dodatečný platební výměr č. j. 50269/97/001512/6208 na daň z přidané hodnoty ve výši 158.182.-Kč, když na základě daňové kontroly neuznal odpočty daně z přidané hodnoty, nárokované v daňovém přiznání za IV. čtvrtletí roku 1994 ve výši 117.300,- Kč a v daňovém přiznání za IV. čtvrtletí
III. ÚS 299/98-15
roku 1995 ve výši 40.882.-Kč. Tyto odpočty měly být tvořeny plněním firmy D., týkajícím se zejména know-how v oblasti techniky managementu a komplexního marketingového vedení s cílem maximalizace obratu a zefektivnění výrobní stránky a obchodní strategie, přičemž dle názoru stěžovatele měly splňovat podmínky odpočitatelné položky ve smyslu §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odvolání stěžovatele do uvedeného rozhodnutí F.ú. bylo rozhodnutím FŘ ze dne 20. srpna 1997, č. j. FŘ4959/3/97, zamítnuto. V uvedeném rozhodnutí se zejména uvádí, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, vyplývající pro něj z ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., když nebyl schopen prokázat, že služby, fakturované společností D., byly uskutečněny a že byly použity k dosažení obratu za jeho zdanitelná plnění.
V žalobě, směřující proti uvedeným rozhodnutím správních orgánů, stěžovatel zejména namítá tu skutečnost, že ve správním řízení nebylo zpochybněno, že firmě D., zaplatil předmětnou částku, což bylo prokázáno příslušnými fakturami. Pokud se týče možnosti konkrétním způsobem prokázat řádné provedení služeb, fakturovaných společností D., stěžovatel uvádí, že se jednalo o poradenský servis, optimalizaci a organizaci firmy dle zahraničního know-how a aktivní účast na řízení firmy, což, dle svého přesvědčení, správci daně řádně vysvětlil. V odvolání stěžovatel dále uvádí, že plněním firmy D., byla splněna i druhá podmínka, vyžadovaná ustanovením §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty pro odpočitatelné položky, a to vliv na nárůst příjmů.
Městský soud v Praze, jako soud správní, v rozhodnutí, napadeném ústavní stížností, konstatoval, že smlouvy mezi stěžovatelem a firmou D., které byly podkladem pro fakturaci, byly obecného rázu, bez vazby na konkrétní plnění, což opodstatněně vedlo správce daně k prověření reálnosti fakturovaného plnění. Poukázal v této souvislosti na ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle něhož je daňový subjekt povinen prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Jelikož dle přesvědčení správního soudu stěžovatel ve správním řízení daňové břemeno neunesl, v jeho průběhu neprokázal, že uvedené odpočty uplatnil oprávněně, tj. v souladu s ustanovením §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, žalobu stěžovatele zamítl.
V ústavní stížnosti jsou zopakovány argumenty, obsažené již ve správní žalobě. Nad jejich rámec stěžovatel odmítá striktní trvání na důkazním břemenu na straně plátce daně, jež považuje za neúnosné, když se tím správce daně, dle jeho názoru, dostává do situace, kdy záleží zcela na jeho benevolenci, která potvrzení a které výdaje jako odpočitatelné položky uzná či neuzná. Pokud správce daně o pravosti potvrzení o poskytnutí plnění zakládajícího odpočet daně pochybuje, je dle stěžovatele na něm, aby prokázal opak. V interpretaci a aplikaci ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní ze strany správních orgánů i ze strany obecného soudu pak spatřuje porušení čl. 37 odst. 3, ve způsobu aplikace §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty pak porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci se skládá z několika komponentů (III. ÚS 114/94). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaných ustanovení právních předpisů (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V posuzované věci nejsou dány důvody pro konstatování rozporu v napadeném rozhodnutí
III. ÚS 299/98-16
aplikovaného ustanovení zákona č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavností §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se Ústavní soud již zabýval, a to v nálezu ve věci Pl. ÚS 38/95, když v této souvislosti konstatoval, že uvedené ustanovení zákona o správě daní nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Taková úprava důkazního břemene v daňovém řízení, dle názoru Ústavního soudu, není v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ani s jinými ústavně zaručenými právy a svobodami.
Druhým komponentem hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci je posouzení ústavnosti interpretace dotčených ustanovení při jejich aplikaci. Dalšími jsou hodnocení samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv.
Městský soud v Praze při posuzování předmětné věci vycházel z vyčerpávajícím způsobem objasněného skutkového základu, respektoval příslušná procesní ustanovení, respektoval smysl a účel příslušných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty a zákona o správě daní a konečně svoje rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Napadeným rozhodnutím, jak plyne již z výše zmíněného nálezu ve věci sp. zn. Pl. US 38/95, tudíž neporušil ani princip rovnosti účastníků řízení, plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, ani ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny.
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 1998, č. j. 28 Ca 348/97-26, jímž byla zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 20. srpna 1997, č. j. FŘ-4959/3/97, kterým bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty, vydanému F.ú. dne 2. dubna 1997, pod č. j. 50269/97/001512/6208, za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda III. senátu Ústavního soudu