ECLI:CZ:US:1998:3.US.308.97
sp. zn. III. ÚS 308/97
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 4. 6. 1998 ve věci stěžovatele P. T. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. července 1997, sp. zn. 2 Tvno 23/97, o prodloužení vyšetřovací vazby, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. července
1997, sp. zn. 2 Tvno 23/97, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§70 odst. 2 al. 1. zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za
podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §31 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. července 1997 (ve věci 2 Tvno
23/97) a tvrdil, že tímto usnesením označený soud jako soud
stížnostní porušil jeho ústavně zaručené základní právo na osobní
svobodu (čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny základních práv a svobod),
a to tím, že o jeho stížnosti do rozhodnutí soudu nižšího stupně
(Vrchního soudu v Praze) rozhodl způsobem odporujícím zákonu;
s poukazem na to, že "ačkoli každé soudní rozhodnutí má přesně
stanovené náležitosti stanovené trestním řádem", obecné soudy
posoudily důvody zakládající podmínky omezení jeho osobní svobody
zcela formálně a bez dostatečného přihlédnutí ke stavu věci, jak
tento se v průběhu vyšetřování ke dni vydání napadeného
rozhodnutí objektivně jevil. V obšírně rozvedených námitkách
- stručně shrnuto - vytkl obecným soudům a především stížnostnímu
soudu - že své rozhodnutí stran prodloužení jeho vazby založil ne
na zjištěných skutkových okolnostech, ale toliko na obecně
formulovaných závěrech podložených pouhým opisem zákonných znaků
jednotlivých vazebních důvodů [§67 písm. a), b), c) tr. ř.].
Nadto stížnostní soud rozhodl o jeho opravném prostředku
- opomenuv, že stěžovatele obhajují dva obhájci - předčasně;
jednomu z nich totiž v době rozhodnutí stížnostního soudu ještě
běžela zákonem stanovená lhůta k podání opravného prostředku (§143 odst. 1 tr. ř.), zatímco odůvodnění stížnosti vypracované
druhým obhájcem bylo liknavostí soudu nižšího stupně zřejmě
předloženo opožděně. Pokud tedy stížnostní soud v odůvodnění
napadeného rozhodnutí konstatuje, že "do doby rozhodování
Nejvyššího soudu ČR nebyla podaná stížnost odůvodněna", jde
o zjištění, které nemá oporu ve skutečném procesním stavu věci,
a které plně odůvodňuje závěr, že postup obou obecných soudů byl
"zcela formální a účelový" a umožnil stížnostnímu soudu, aby na
stěžovatelovy námitky "žádným způsobem nemusel reagovat
a vypořádat se s (rozsáhlými) argumenty, které v odůvodnění své
stížnosti uvedl".
S poukazem na to, že stížnostní soud o jeho stížnosti
rozhodl "v tak mimořádně zcela nezvykle krátké lhůtě, která ...
nemohla stačit ke komplexnímu posouzení" (sc. obšírně rozvedených
námitek stěžovatele) a s tvrzením, že postup obecných soudů
v této věci se jeví nejen jako rozporný se zákonem, ale - jak již
řečeno - porušuje jeho již dříve označená ústavně zaručená
základní práva, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí stížnostního
soudu (označené vpředu) svým nálezem zrušil.
Předseda senátu (§30 odst. 3 zákona), z něhož napadené
rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 3
zákona) k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřil tak, že
posouzení vývodů a tvrzení ústavní stížnosti stran merita věci
"ponechal na Ústavním soudu", a k tvrzenému porušení ústavně
zaručeného základního práva stěžovatele poznamenal, že
"k prodloužení vazby obviněného nad dobu dvou roků došlo z důvodů
uvedených v §71 odst. 3 tr. ř., že doba nejdelšího přípustného
trvání vazby nebyla překročena a že o ní a jejím prodloužení
rozhodl soud", takže - posuzováno těmi kritérii - jeví se ústavní
stížnost "jako neopodstatněná".
Vedlejší účastník - Nejvyšší státní zastupitelství v Brně,
příp. Krajské státní zastupitelství v Praze (§76 odst. 2 zákona)
- ač o svém vedlejším účastenství vyrozuměn (č. l. 30 a 31) - se
ke dni ústního jednání před Ústavním soudem k ústavní stížnosti
stěžovatele nevyjádřil a svého práva z vedlejšího účastenství
nevyužil.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z obsahu opisu vyšetřovacího spisu (ČVS: KVV-125/109), který
byl Ústavnímu soudu k jeho žádosti předložen, je zřejmé, že
stěžovatele, který je vazebně (podle usnesení Okresního soudu
v Benešově ze dne 7. července 1995, sp. zn. 1 Nt 672/95, ve znění
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. srpna 1995, sp. zn.
9 To 374/95) stíhán pro podezření z trestného činu vraždy [§219
odst. 1 písm. h) tr. z.], obhajují (dle řádně vykázaných plných
mocí ze dne 16. července 1995, resp. 12. ledna 1996 - č. l. 301
a 303 spisu obecného soudu) dva obhájci, totiž JUDr. V. Ř.
a JUDr. J. Š.; rozhodnutí obecného soudu, jímž vazba stěžovatele
byla prodloužena (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23.
června 1997 - sp. zn. 7 Ntv 14/97), bylo podle příslušných
doručenek (č. l. 27) doručeno JUDr. Ř. 26. června 1997, JUDr. Š.
7. července 1997; spis týkající se trestní věci stěžovatele byl
soudem nižšího stupně k rozhodnutí o (včas ohlášené avšak později
odůvodněné) stížnosti vypracované JUDr. Ř. předložen Nejvyššímu
soudu ČR jako soudu stížnostnímu dne 7. 7. 1997 (č. l. 1 spisu
Nejvyššího soudu ČR) a tento soud své rozhodnutí vydal dne 8.
července 1997.
Z těchto skutkových zjištění a po úvaze, jak níže bude
rozvedena, vyvodil Ústavní soud následující závěry:
Obhajoba obviněného (obžalovaného, dále jen obviněného)
v průběhu celého trestního stíhání dvěma či více obhájci - na
rozdíl od zastoupení ve věcech občanskoprávních - není zákonem
vyloučena; je-li obviněný obhajován dvěma (více) obhájci
a nejde-li o případ, kdy obhájci ex lege svědčí samostatné
procesní postavení (kupř. §41 odst. 4, §304 tr. ř.), jednají
obhájci vždy za obviněného a výlučně jeho jménem (zpravidla
v intencích jeho pokynů či příkazů) a v důsledku toho sluší takto:
prováděnou obhajobu v každé její fázi procesně pokládat za
jednotný procesní úkon (postup), neboť - mimo jiné - je takový
úkon vždy podmíněn procesním postavením obviněného a k němu se
upíná (k němu je přiřazen), a proto obhajoba je dovršena teprve
tehdy, je-li dána příležitost (možnost) k jejímu uplatnění všem
obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného podílejí, přičemž pokud
jde (pro ten který procesní úkon) o zákonem stanovené lhůty, ty
- z procesní pozice obviněného - jsou naplněny okamžikem, kdy
proběhnou vůči všem procesně oprávněným včetně obviněného
samotného (§248 odst. 2 tr. ř. per analog.).
Jestliže obecné soudy rozhodují v neveřejném zasedání (§240 tr. ř.), a jestliže o vyhlášení svého rozhodnutí (§244 tr.
ř.) strany řízení neuvědomí, a jestliže je jejich rozhodnutí
doručeno obhájcům (téhož obviněného a obviněnému samotnému)
časově rozdílně, lhůta k podání opravného prostředku skončí dnem,
kdy vypršela poslednímu z nich; v posuzované věci to znamená
(vzhledem ke skutkovým zjištěním zmíněným vpředu), že lhůta
k podání stížnosti stěžovatele do prvostupňového rozhodnutí
uplynula dnem 10. července 1997. Rozhodl-li však stížnostní soud
o stížnosti stěžovatele již dne 8. července 1997, nezbývá než
přisvědčit vývodům ústavní stížnosti, totiž že stížnostní soud,
aniž by vyčkal případné realizace procesního práva všech
oprávněných (příp. k takové realizaci všem dal možnost), rozhodl
(před skončením zákonem stanovené lhůty) předčasně.
Takovýto postup však podle přesvědčení Ústavního soudu není
v souladu s ústavně zaručeným základním právem na soudní ochranu
(čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 al. 1 Listiny základních práv
a svobod) a ve své podstatě znamená vážný zásah do práv obhajoby
(čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť jednomu
z obhájců předčasným rozhodnutím obecného soudu byl znemožněn
výkon jinak nesporného procesního práva.
Naproti tomu Ústavní soud neshledal důvodné námitky
stěžovatele, pokud vytýkaly stížnostnímu soudu předčasnost
rozhodnutí ve vztahu k opravnému prostředku ex post zdůvodněném
následným podáním; ze skutkových zjištění (viz dříve) plyne, že
dotčené rozhodnutí bylo obhájci JUDr. Ř. doručeno 26. června
1997 a že (po včasném podání stížnosti) opravný prostředek byl
zdůvodněn samostatným podáním dne 4. července 1997 a že téhož dne
bylo toto podání odesláno soudu nižšího stupně; šlo tedy - v době
podání stížnosti - o tzv. blanketní opravný prostředek, který
však procesní předpisy jako takový neznají a který je obecnými
soudy za současného právního stavu toliko trpěn, jednak
v důsledku samotné procesní úpravy řízení (obligatorní přezkum
nadřízeného soudu - §254 odst. 1 tr. ř.), jednak dlouholetou
praxí; i když ani z ústavního hlediska (zejména ve skutkově
složitých či jinak obtížných věcech) nelze proti takto vžité
soudní praxi vznášet vážnější výhrady, nelze na druhé straně
ztrácet ze zřetele, že blanketní opravný prostředek je "institut"
propter legem a že - nejedná-li se o případ, kdy (zpravidla na
žádost) lhůta k odůvodnění blanketního opravného prostředku, jako
lhůta soudcovská byla stanovená soudem, není pro jeho významové
rozšíření či zdůraznění nejmenšího zákonného (tím méně pak
ústavního) podkladu.
Podle názoru Ústavního soudu je proto v případech tohoto
(a podobného) druhu vždy věcí toho, kdo opravný blanketní
prostředek podal, aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou
situaci, za níž by v době rozhodování o něm, mohlo být soudem
přihlédnuto ke všemu, co v následném a tedy opožděném jeho
odůvodnění přednesl; opačný výklad vedl by v podstatě a ve svých
důsledcích k tomu, že by se vedení řízení před soudem
a odpovědnost za ně zcela protismyslně přenesla ze strany soudu
na tu kterou stranu (účastníka) řízení.
Pro takto vyložené důvody bylo rozhodnuto, jak z výroku
tohoto nálezu je patrno, aniž by se za daného stavu věci jevila
potřeba zabývat se meritorními - ostatně jen velmi obecně, byť
obšírně formulovanými - námitkami stěžovatele [§82 odst. 1, 3
písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 4. června 1998