ECLI:CZ:US:1998:3.US.310.98
sp. zn. III. ÚS 310/98
Usnesení
III. ÚS 310/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mino ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o ústavní stížnosti navrhovatele B., zastoupeného advokátem JUDr. P.M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, čj. 5 A 105/96-25, ve spojení s rozhodnutím ÚP, čj. OPK10/2/96/Ži, ze dne 29.3.1996 a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, ze dne 13.6.1996, č j. 4/601/14460/24.4.1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 13. 7. 1998 ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, čj. 5 A 105/96-25, s tvrzením, že tímto rozsudkem byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 105/96 a z něj zjistil, že dne 29. března 1996 vydal ÚP, pod sp. zn. OPK 10/2/96/Ži, rozhodnutí, kterým uložil navrhovateli ve správním řízení pokutu ve výši
i
III. ÚS 310/98
750.000,- Kč. za zaviněné opakované porušení §1 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"). Své rozhodnutí odůvodnil úřad tím, že kontrolou provedenou ve dnech 27. 7. až 14. 12. 1995, zaměřenou na dodržování pracovněprávních předpisů, bylo zjištěno, že navrhovatel zajišťoval plnění svého předmětu činnosti "provozování čerpacích stanic" i prostřednictvím 126 osob samostatně výdělečně činných na základě vlastních živnostenských oprávnění pod značkou státního podniku B., a to na základě smlouvy o pronájmu stanice. Jednalo se přitom o opakované porušení zákona o zaměstnanosti, za které již byla v roce 1994 uložena pokuta. ÚP dále vycházel z toho, že zaměstnavatel nezajišťoval předmět své činnosti zaměstnanci v pracovněprávním vztahu, ač tak je podle zákona povinen činit.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, v němž namítal, že jeho jednáním není nijak narušován duch a smysl zákona o zaměstnanosti. Nedochází ke snižování zaměstnanosti, ani k únikům daňovým. Prodej pohonných látek tvoří jen část vlastního provozování čerpacích stanic.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, správa služeb zaměstnanosti, jako odvolací orgán, napadené rozhodnutí potvrdilo, a to svým rozhodnutím, sp. zn. 4/601/14460/24.4.1996, ze dne 13. 6. 1996.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel správní žalobu. V žalobě opakoval námitky, vznesené při odvolání proti původnímu rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze dne 28. 4. 1998 rozsudkem, čj. 5 A 105/96-25, žalobu zamítl. Odůvodnil to tím, že dne 28. 12. 1994 byla navrhovateli vydána koncesní listina k provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy a dne 28. 2. 1994 Živnostenský list k provozování čerpacích stanic. Firma podle skutkových zjištění nezajišťovala plnění předmětu své činnosti svými zaměstnanci, ale prostřednictvím 126 osob samostatně výdělečně činných, které na základě smlouvy o pronájmu provozovaly čerpací stanice pod názvem "B.".
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž namítal, že ochrana proti "Švarc-systému", zavedená zákonem č. 1/1992 Sb., o zaměstnanosti se dnes stala nadbytečnou. Praxe, zavedená u navrhovatele, nijak neodporuje duchu a smyslu zákona o zaměstnanosti, neboť nedocházelo k únikům ani v oblasti daní, ani v oblasti veřejného pojištění. Jde o praxi běžnou v ČR i v ostatních zemích s tržní
III. ÚS 310/98
ekonomikou. Navrhovatel v ústavní stížnosti dále polemizoval s ust. §1 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb., a konečně uvedl, že jednáním státních orgánů došlo k porušení jeho základních práv, daných mu čl. 26 odst. 1 Listiny a čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (č. 120/1976 Sb.).
Článek 26 Listiny stanoví, že každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Čl. 6 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech hovoří o tom, že smluvní státy uznávají právo na práci, které zahrnuje právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme a učiní příslušné kroky k ochraně tohoto práva.
Žádné z namítaných práv nebylo postupem soudu ani jiných orgánů porušeno.
Ustanovení §1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění, je úpravou realizace základního práva - práva na zaměstnání. Ustanovení odst. 4 druhá věta citovaného zákona je třeba chápat jako právní normu, jejímž smyslem je ochrana sociálního postavení občana, zejména ve vztahu k sociálnímu a zdravotnímu pojištění, překážkám v práci apod. Tato ochrana není uplatňována ve vztahu k osobám samostatně podnikajícím. Právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu (čl. 26 Listiny), jakož i právo na práci (čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech) svědčí fyzickým osobám, nikoliv osobám právnickým, jakou je i navrhovatel. Pokud jde o právo podnikat či vyvíjet jinou hospodářskou činnost, do těchto práv nebylo postupem státních orgánů rovněž zasaženo, když nebylo nijak zpochybněno právo navrhovatele provozovat koncesované činnosti. Výpisem z obchodního rejstříku, který si Ústavní soud rovněž opatřil, vyplývá, že předmětem podnikání navrhovatele je mimo jiné provozování čerpacích stanic, poskytování dalších doplňkových služeb pro motoristy a pod. Skutečnost, že zákon stanoví určité podmínky pro provozování takových činností a to, že státní orgány postupovaly při svém rozhodování v souladu se zákonem stanovenými podmínkami, nelze považovat za porušení základních práv navrhovatele. Navrhovatel se dovolává skutečnosti, že jeho jednáním nebyl porušen "duch a smysl" zákona o zaměstnanosti. Státní orgány při svém rozhodování jsou však povinny postupoval podle příslušných obecně závazných právních předpisů. Pokud bylo v řízení prokázáno, že konkrétní ustanovení zákona bylo jednáním navrhovatele porušeno, je oprávněn státní orgán toto porušení sankcionovat podle zákona.
III. ÚS 310/98
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu