ECLI:CZ:US:1998:3.US.322.98
sp. zn. III. ÚS 322/98
Usnesení
111. ÚS 322/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele V.S., zastoupeného JUDr. N.L., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 1998, čj. 2 Odon 80/97-59, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. července 1997, čj. 11 Co 12/97-33 a rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. listopadu 1996, č j. 3 C 119/96-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se ústavní stížností ze dne 17. 7. 1998 domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 1998, čj. 2 Odon 80/97-59, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. července 1997, čj. 11 Co 12/97-33 a rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. listopadu 1996, čj. 3 C 119/9616, stvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva.
III. ÚS 322/98
Ústavní soud si ve smyslu §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal spis Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 3 C 119/96 a z něj zjistil, že dne 2. 9. 1996 podal navrhovatel žalobu proti ZD R., v níž požadoval vydání majetkového podílu ve výši 736.406,10 Kč. Okresní soud dne 21. 11. 1996, pod č j. 3 C 119/96-16, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že pohledávka dosud není, ve smyslu §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., splatná.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání. Krajský soud v Plzni dne
17. 7. 1997 rozhodnutím, č j. 11 Co 12/97-33, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.
Zároveň připustil proti rozsudku dovolání. Proti citovanému rozhodnutí podal
navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR dne 31. 3. 1998 rozsudkem, čj. 2 Odon 80/97-59, zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., jsou nároky na vydání podílu podle transformačního zákona (zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech) pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby. Nabyvatel má postavení oprávněné osoby podle transformačního zákona. V dané věci je zřejmé, že právní předchůdce navrhovatele J.K. neprovozoval zemědělskou výrobu a nepožádal o vydání majetkového podílu. Osoba, která na základě smlouvy nabyla nárok na vydání podílu podle transformačního zákona, má nárok na vydání tohoto podílu ve lhůtě uvedené v ust. §13 odst. 2 transformačního zákona jen v případě, že stejné právo měla oprávněná osoba, která právo převedla. Pokud převodce nesplňoval náležitosti uvedené v ust. §13 odst. 2 transformačního zákona (v daném případě neprovozoval zemědělskou výrobu), může se nabyvatel domáhat vydání majetkového podílu až po sedmi letech od schválení transformačního projektu, tedy až v roce 1999.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel ústavní stížnost, v níž namítal, že rozsudky Krajského soudu i Nejvyššího soudu byla porušena jeho základní práva, zejména právo dané čl. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru navrhovatele nemají soukromí zemědělci stejná práva při
III. ÚS 322/98
vydávání majetkových podílů, jako ostatní, neboť zemědělská družstva sama rozhodují o tom, komu podíl vydají a komu ne.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne l. října 1998 poukázal na to, že navrhovatel nenamítá, že by napadený rozsudek byl v rozporu se zákonem, nebo že by Nejvyšší soud vyložil zákon způsobem, který by byl v rozporu se základními právy navrhovatele. Polemizuje pouze s ustanoveními zákona č. 42/1992 Sb.
Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud stížnost směřuje proti rozsudkům Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. listopadu 1996, č j. 3 C 119/96-16 a Krajského soudu v Plzni ze dne 17. července 1997, č j. 11 Co 12/97-33, je nepochybně podána po lhůtě stanovené v §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Rozsudek okresního soudu byl navrhovateli doručen dne 2. prosince 1996, rozsudek krajského soudu dne 6. srpna 1997 (opravné usnesení, týkající se nákladů řízení pak dne 3. září 1997), přičemž ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 16. června 1998. Jedná se tedy o návrh, který byl ve smyslu §43 odst. l písmeno h) zákona č. 1132/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění novel, podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Pokud jde o namítané porušení rovnosti v právech (čl. 1 Listiny), neshledal Ústavní soud žádné porušení navrhovatelových základních práv. Zde je na místě souhlasit s vyjádřením Nejvyššího soudu ČR, ve kterém se uvádí, že ust. §13 odst. 3 transformačního zákona (zák. č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů), tak, jak bylo v dané věci aplikováno není v rozporu se zásadou rovnosti subjektů práva, neboť v tomto ustanovení uvedená lhůta k vydání transformačního podílu se uplatní v případě, že někdo nabyl smluvně nárok na jeho vydání podle §33a odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a to bez ohledu na to, zda nabyvatelem je soukromě hospodařící rolník nebo zemědělské družstvo. Soudy postupovaly v řízení v souladu s platnými zákony a věc řádně projednaly. Pokud jde o namítané porušení čl. 11 Listiny, (bez bližší argumentace) v řízení před soudy nebylo zpochybněno
III. ÚS 322/98
navrhovatelovo právo vlastnit majetek, ani nikdo jeho vlastnického práva nezneužil. Jestliže navrhovateli nemohl být vydán jeho majetkový podíl, protože pohledávka nebyla v době podání žaloby (a není dosud) dospělá, (a to v souladu se zákonem), nelze v této skutečnosti spatřovat porušení základních práv navrhovatele.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu