ECLI:CZ:US:1998:3.US.361.98
sp. zn. III. ÚS 361/98
Usnesení
III. ÚS 361/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele D.S., zastoupeného advokátkou JUDr. V.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 1998, čj. 29 Co 32/98-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 12. srpna 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 29 Co 32/98-40 (v ústavní stížnosti omylem uvedl číslo prvostupňového rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, čj. 16 C 61/97-24, v dalším textu však již napadené rozhodnutí označil správně).
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 16 C 61197, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 7. 4. 1997 podal navrhovatel žalobu, v níž požadoval, aby soud stanovil žalovaným vlastníkům domu uzavřít s ním písemnou nájemní smlouvu
III. ÚS 361/98
na byt 1+1 II. kategorie v P. Soud dne 15. září 1997 rozsudkem, čj. 16 C 61/97-24, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že z provedeného dokazování bylo zřejmé, že nájemcem předmětného bytu byl A.S., dědeček žalobce, který v roce 1995 zemřel. Pokud žalobce splnil podmínky pro přechod práva nájmu podle §706 odst. 1 věta prvá OZ, pak se nájemcem předmětného bytu stal dnem smrti dosavadního nájemce bytu, aniž by žalovaní měli povinnost uzavřít se žalobcem novou nájemní smlouvu. Žalovaným proto není možno stanovit povinnost uzavřít se žalobcem nájemní smlouvu. Pokud žalobce má potřebu písemného dokladu nájmu, může se toho dovolávat, avšak jiným druhem žaloby.
Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání, v němž namítal, že soud neprovedl řádně dokazování a rozhodl ve věci předčasně. Zároveň požadoval změnu žalobního návrhu tak, že soud měl určit, že nájem bytu přešel na navrhovatele dnem smrti jeho dědečka a že žalovaní jsou povinni uzavřít se žalobcem nájemní smlouvu na předmětný byt. Dále namítal, že náklady řízení byly přiznány neprávem, neboť ve spisu založené plné moci nesplňují procesní předpoklady plné moci.
Městský soud, jako soud odvolací, dne 21. dubna 1998 nepřipustil změnu žalobního návrhu a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že nepřipustil změnu žalobního návrhu proto, že žalobce v odvolání uvedl skutečnosti, které by musely být předmětem dokazování, takže dosavadní výsledky řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Dále se ztotožnil s právními závěry odůvodnění napadeného rozsudku.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž namítal, že mu nebyla poskytnuta ústavně zaručená práva na soudní a jinou ochranu, daná čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v návaznosti na to práva daná čl. 11 odst. 5 Listiny.
Městský soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 2. 11. 1998 odkázal na odůvodnění rozsudku.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní
III. ÚS 361/98
právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy .
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze nebyla porušena navrhovatelova základní práva a svobody, dané mu zákony či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Navrhovatel v ústavní stížnosti jen ve zkrácené verzi opakuje argumenty, které uvedl již v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. Pokud namítá, že soud nepostupoval ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, své tvrzení neprokázal. Ústavní soud má za to, že Městský soud správně nepřipustil změnu žalobního návrhu, když tímto návrhem navrhovatel jen reagoval na zamítavý rozsudek obvodního soudu. Pokud jde o skutečnost, že soud prvého stupně se nezabýval některými navrhovanými důkazy, své stanovisko dostatečně přesvědčivě zdůvodnil poukazem na to, že rozhodné skutečnosti byly dostatečně zřejmé z již provedených důkazů. Stran namítané neplatnosti plných mocí pro zastupování před soudem, navrhovatel v ústavní stížnosti neuvádí, v čem spatřuje jejich neplatnost. Navíc z celého jednání před soudy je zřejmé, že osoby, které tuto plnou moc advokátce udělily, nikdy její udělení nezpochybnily. O nákladech řízení tedy soud rozhodl oprávněně a napadeným výrokem nemohla být porušena navrhovatelova základní práva.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu