ECLI:CZ:US:1998:3.US.363.98
sp. zn. III. ÚS 363/98
Usnesení
III. ÚS 363/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 5. 11. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. T.C.N., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 5 To 207/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, označeným jako "ústavní stížnost pro usnesení Městského soudu v Praze č. 5 To 207/98 z 21. května 1998", stěžovatel, aniž by uvedl (doložil), kdy mu toto rozhodnutí bylo doručeno (§72 odst. 2 al. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), vytýká obecnému soudu, který v jeho trestní věci (zahlazení odsouzení z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 15. 10. 1996 ve věci téhož soudu sp. zn. 1 T 101/95) rozhodoval jako soud stížnostní, porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); podle tvrzení stěžovatele k porušení zmíněných práv došlo tím, že stížnostní soud rozhodující jednak o navrácení lhůty (§61 odst. 1 tr. ř.), jednak o jeho stížnosti proti (zápornému) rozhodnutí soudu I. stupně, jeho návrhům (na navrácení lhůty a na meritorní přezkoumání napadeného rozhodnutí) nevyhověl a proti svému rozhodnutí nepřipustil opravný prostředek. S poukazem na to, že o navrácení lhůty rozhodoval stížnostní soud jako "soud prvého stupně, a proto nemůže právo podat proti tomuto výroku stížnost", navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem shora označené rozhodnutí (vydané pod sp. zn. 5 To 207/98) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V trestních věcech lze obecným soudem vydané rozhodnutí napadnout opravným prostředkem (stížností) toliko tehdy, jestliže to zákon (trestní řád) výslovně připouští (§141 odst. 2 al. 2 tr. ř.); navrácení lhůty (§61 tr. ř.) jako samostatný procesní institut je zákonem upraveno tak, že o podané žádostí (obhájcem nebo obviněným, v řízení dle hlavy dvacáté první trestního řádu odsouzeným) rozhoduje za podmínek stanovených zákonem orgán, jemuž
III. ÚS 363/98
přísluší rozhodnout o vlastním opravném prostředku, přičemž opravný prostředek proti takovému rozhodnutí není výslovně připuštěn.
Jestliže tedy v posuzované věci stížností soud na straně odsouzeného neshledal (z důvodů dostatečně v odůvodnění rozhodnutí vyložených) dostatek důležitých důvodů pro které ke ztrátě lhůty došlo, a jestliže v důsledku toho (opožděně) podanou stížnost zamítl, postupoval zcela ve shodě se zákonem a jeho postupu, stejně jako vlastnímu rozhodnutí, nelze ani z ústavněprávních hledisek nic podstatného vytknout, neboť zásady vyložené Ústavním soudem (ku příkladu ve věcech III. ÚS 86/98, III. ÚS 161/98) tam, kde zákon v zásadě opravný prostředek proti rozhodnutí soudu nižšího stupně nepřipouští, očividně neplatí.
Byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když její zjevnost je dána jak vyloženými důvody, tak judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevila potřeba vést stěžovatele k odstranění formálních vad jeho podání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu