ECLI:CZ:US:1998:3.US.372.98
sp. zn. III. ÚS 372/98
Usnesení
III. ÚS 372/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 5. 11. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.N., zastoupeného JUDr. J.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1998, sp. zn. 2 Co 45/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a jinak též za splnění zákonem stanovených podmínek [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1998 (ve věci Krajského soudu tamtéž, sp. zn. 35 C 184/97) a tvrdil, že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako soud odvolací porušil jeho ústavně zaručené základní právo na svobodu projevu (čl. 17 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že označený soud (stejně jako soud I. stupně) poskytl soudní ochranu vedlejšímu účastníkovi (v řízení před obecnými soudy žalobci Mgr. J.V.) v jeho sporu se stěžovatelem (o ochranu
III. ÚS 372/98
osobnosti) a stěžovatele zavázal k omluvě, a to též prostřednictvím sdělovacích prostředků ve výroku rozsudku soudu I. stupně jmenovaných. S odkazem na již zmíněné ústavně zaručené základní právo navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že stěžovatel v tiskovině ("Mé svědectví o J.V.") na adresu vedlejšího účastníka uvedl výroky citované v rozhodnutích obecných soudů ("že byl přímo úkolován S., nabídl se jí v procesu proti stěžovateli figurovat jako svědek", pro svou kariéru byl ochoten učinit cokoli, apod. a označil jej za "bezectného člověka a lokaje minulého režimu").
Podle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů inkriminované výroky stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi byly sice prokázány, nicméně tyto jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu nelze - vzhledem k zákonné úpravě ochrany osobnosti (§11 obč. zák.) - označit za jiné než za zákonu odpovídající útoky směřující vůči občanské cti; odvolací soud přitom poukázal na to, že tyto výroky "jsou uváděny jako skutková tvrzení, aniž navazují na jakýkoli skutkový podklad" a že stěžovatel převážně "své hodnotící úsudky dává do souvislosti se svým trestním řízením" "(věc Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 1 T 265/83), v němž však -jak odvolací soud zjistil z příslušného spisu - není podkladu pro závěr, že by vedlejší účastník, vystupující v onom řízení jako svědek, "byl k tomu úkolován"; s odkazem na další skutkové okolnosti posléze odvolací soud uzavřel, že "pravdivost skutkových podkladů (též s přihlédnutím k samotné výpovědi stěžovatele v průběhu trestního stíhání) nebyla prokázána". S odkazem na to, že "právo (vyjádřit své názory) má své meze tam, kde by se dostalo do rozporu s oprávněnými zájmy jiného subjektu" dovodil, že odvolání stěžovatele do rozsudku soudu I. stupně je nedůvodné, a proto toto rozhodnutí svým rozsudkem potvrdil.
Ve shora dotčených souvislostech je namístě konstatovat, že odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu je zcela v souladu se zákonem (§157 o. s. ř.) a že ani z hlediska ústavně právního (ochrany ústavnosti) jím nelze nic vytknout.
III. ÚS 372/98
Námitky, resp. tvrzení stěžovatele, jak vpředu bylo shrnuto, je v podstatě založeno na předpokladu, že svoboda projevu (čl. 17 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod) je v zásadě neomezená (s výjimkou plynoucí ze zákona) a že v sobě obsahuje též "svobodu názorů vyjadřujících hodnotící úsudky"; ten předpoklad je však očividně mylný.
Ústavní soud již dříve vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha, 1998), jakou povahu svoboda projevu jako právo politické má a jaká ochrana a za jakých podmínek mu jako ústavně zaručeného základnímu právu přísluší; na tento výklad, na němž při úvaze nad posuzovanou ústavní stížností není důvodu cokoli měnit, postačí stěžovatele odkázat s tím, že "hodnotící úsudky", na nichž stěžovatel své vývody zakládá, mohou sice být projevem jeho názoru, nicméně ústavní ochranu je třeba jím odepřít tam, kde svou povahou bez bližší souvztažnosti k objektivně existujícím okolnostem zasahují do jiného Ústavou zaručeného práva druhých; hodnotící úsudek je proto nanejvýš informací o tom, jak jeho autor tu kterou skutečnost chápe, hodnotí, nikoli však informací s obecným obsahem. Tato zásada platí o to víc, jestliže hodnotící úsudek spočívá převážně na subjektivně pociťované emoci, a jestliže - ze strany adresáta a obecně - může být právě pro svou obecnou podobu chápán jako útok proti právním vztahům chráněným zákonem (v posuzované věci §11 a násl. obč. zákona). Nadto slovní výrazy jako ""bezectný člověk" či "ochotný lokaj minulého režimu", byt' by se z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv - nikoli však podstatně - vztahovaly k jistým skutečnostem (svědek v trestním řízení apod.), je prakticky bez jakékoli (objektivizující) informační hodnoty, mimo to, že za takového jej autor úsudku pokládá. Jakkoli je tedy v posuzované věci patrno, že vedlejší účastník měl k totalitnímu režimu a jeho špičkám blízko, důvodně odvolací soud ve svých vývodech, s nímž se i Ústavní soud ztotožňuje, poukázal na absenci možnosti hodnotící úsudek stěžovatele přezkoumat a vytvořit si tak vlastní názor bez podsunutého emočního či emociálního podkladu; obdobně je tomu i stran postavení vedlejšího účastníka v trestním řízení, které se svého času proti stěžovateli vedlo, a v němž - alespoň z části - stěžovatel inkriminované jednání doznával. Bylo proto na místě, aby stěžovatel, byt' v úmyslu, který v odůvodnění své stížnosti obsáhle rozvádí, toliko, tj. bez emociálního zobecňujícího hodnocení, poukázal na sepjetí stěžovatele s minulým režimem a ponechal tak adresátům jeho sdělení, aby sami tento postoj a jednání vedlejšího účastníka zhodnotili, a to jak ve vztahu k účelu, který stěžovatel zřejmě inkriminovanou tiskovinou sledoval, tak případně i v obecné poloze.
III. ÚS 372/98
Z takto rozvedených důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak vyloženými důvody, tak - a to především - judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ve výroku tohoto usnesení se stalo, aniž se jevila potřeba vést stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci (§31 odst. 2 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu