ECLI:CZ:US:1998:3.US.390.97
sp. zn. III. ÚS 390/97
Usnesení
III. ÚS 390/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti navrhovatelek J.V. a B.K., obě zastoupeny advokátem JUDr. M.S., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelky podaly dne 15. 10. 1997 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti brojily proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 1997, sp.zn. 1 1 Co 257/93. protože jím údajně měla být porušena jejich základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Přerově, sp.zn. 10 C 1/92 a z něj zjistil, že dne 3. 1. 1992 podaly navrhovatelky okresnímu soudu návrh na zahájení řízení v němž požadovaly, aby soud stanovil povinnost ZD, jako povinné osoby, uzavřít s navrhovatelkami dohodu o vydání nemovitostí, a to: l. stavební plochy p.č. 145 s domem čp. 117 a 2. pozemky
III. ÚS 390/97
p.č. 1131, 1455, 1477/2, 1462, 1457, 1458 a 1457 (1471/1), v kat. území H. ZD mělo být zavázáno vydat shora uvedené nemovitosti včetně součástí a příslušenství. Návrh byl koncipován jako žaloba "podle zákona č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb., o uzavření dohody". Podle žaloby nemovitosti sice byly vyvlastněny za náhradu, avšak nikdy nesloužily u prvého vyvlastnitele k účelu, pro který byly vyvlastněny.
Okresní soud v Přerově svým rozsudkem, čj. 10 C 1/92-44, dne 29. 5. 1992, návrh zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že předmětné nemovitosti byly původním vlastníkům (rodičům navrhovatelek) vyvlastněny za náhradu, a to na základě zák. č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí. Část nemovitostí tvořil výrobní objekt (přádelna), část tvořily zahrady, ostatní plochy a pastviny, tedy pozemky, tvořící zemědělský půdní fond, na který se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. a nespadá do pravomoci soudu o nich rozhodovat. Ve zbytku se řídí právní režim nemovitostí zákonem č. 87/1991 Sb. Navrhovatelky byly uznány oprávněnými osobami a odpůrce ZD H., osobou povinnou. Soud poukázal na to, že předmětné nemovitosti mohou být vydány pouze za splnění některé z podmínek stanovených §6 cit. zákona a dovodil, že v dané situaci na projednávaný případ se vztahuje ustanovení §6 odst. 1 písm. i) tohoto zákona. Dospěl však k závěru, že předmětné nemovitosti byly v rozhodném období vyvlastněny, a to za náhradu, která byla složena do soudní úschovy a později vyplacena. Rovněž tak vzal za prokázané, že předmětná nemovitost sloužila účelu, pro který byla vyvlastněna (chov drůbeže a drůbežářská výroba, určitou dobu jako sklady s tím, že nyní opět slouží účelům, pro které byla vyvlastněna). Na základě takto zjištěných skutečností pak okresní soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro vydání předmětné nemovitosti z hlediska zákona o mimosoudní rehabilitaci č. 87/1991 Sb. a žalobu zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podaly navrhovatelky odvolání, v němž namítaly, že soud se řádně nevypořádal s otázkou, zda šlo o vyvlastnění podle §6 odst. 1 písmeno i) nebo písmenu j) zákona č. 87/1991 Sb. Soud měl podle navrhovatelek rozhodnout, že zemědělské pozemky nemohou být předmětem soudního sporu podle zákona č. 87/1991 Sb., ale že spadají pod režim zákona č. 229/1991 Sb. Původní vlastníci sice obdrželi za nemovitosti náhradu, avšak cena vyvlastňovaných nemovitostí byla vyplacena až po měnové reformě, takže místo původních 680 000.- Kč jiní bylo vyplaceno jen 13 525.- Kč. Objekty, které navrhovatelky požadovaly vydat podle
111. ÚS 390/97
zákona č. 87/1991 Sb., sloužily původně jako přádelna vlny a byly pro drůbežářskou výrobu užívány jen relativně krátkou dobu (cca 13 let), poté 17-18 let sloužily jako sklady a teprve před několika lety byly předány ZD H. Nemovitosti byly vyvlastněny na základě tzv. jednotného hospodářského plánu, který sloužil k likvidaci drobných vlastníků. Navrhovatelky proto žádaly, aby krajský soud vydal rozsudek, kterým stanoví povinnost ZD H. "uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí - staveb postavených na parcele č. 145 v k.ú. H.". Následně dne 18. 10. 1993 sdělily navrhovatelky krajskému soudu, že již dne 8. 7. 1991 uplatnily nárok na vydání nemovitostí, které jsou předmětem řízení, též u pozemkového úřadu v P., a to podle zákona č. 229/1991 Sb. Protože v řízení u pozemkového úřadu jsou řešeny otázky, které nohou mít význam pro rozhodnutí soudu, žádaly, aby soud přerušil řízení do doby, než skončí řízení před pozemkovým úřadem. Krajský soud dne 18. 11. 1993 usnesením, čj. 1 1 Co 257/9378, podle 5 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, řízení přerušil.
V řízení před pozemkovými úřadem později Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad dne 30. 4. 1996. pod čj. 4283/95-3152, vydalo ve smyslu 5 17 odst. 6 zákona č. 229/11991 Sb., rozhodnutí, podle kterého jednak pozemky p.č. 1457, 1458. 1462. 1131. 1134, 1455, 1471/1 a 1477/2 v k.ú. H. jsou nemovitostmi, na něž se vztahuje zákon o půdě a jednak nemovitost zapsaná jako p.č. 145 - přádelna čp. 117, není nemovitostí, na níž se vztahuje zákon o půdě. Dne 21. 3. 1997 žalobkyně navrhly, aby krajský soud za prvé pokračoval v řízení, za druhé v části, která se týkala výše uvedených pozemků v k.ú. H. p.č. 1457, 1458, 4162, 1131, 1134, 1455, 1471/1 a 1477/2, vzaly návrh zpět a za třetí zároveň doplnily své odvolání v tom, že vytkly soudu 1. stupně, že nezkoumal, zda předmětné nemovitosti byly původním vlastníkům vyvlastněny řádně.
Podle navrhovatelek vyvlastňovací výměr ONV v H. ze dne 14. 11. 1952, čj. 111-198-12.1 1.1952, kterým byly nemovitosti vyvlastněny, neobsahoval přesnou identifikaci vyvlastňovaných nemovitostí. Je v něm pouze uvedeno, že se vyvlastňuje právo vlastnictví k nemovitostem připsaným B. a A.K. (tj. původním vlastníkům - rodičům navrhovatelek) rosným dílem ve vložkách č. 107 a 499 poz. knihy k.ú. H., aniž by byla provedena bližší konkretizace těchto nemovitostí. Stát tedy převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu. Není možné dovodit, že předmětem vyvlastnění byly všechny
111. ÚS 390/97
nemovitosti, které stát původním vlastníkům odňal. Ve vložce č. 107 je totiž kromě parcely č. 145 zapsána pouze přádelna čp. 117. Z dokazování však vyplynulo, že na parcele stály i další stavby, z nichž dosud existují obytná budova bez popisného čísla a garáž. Uvedené stavby nebyly zapsány ve vložce pozemkové knihy, nebyly tedy předmětem vyvlastnění a na stát tudíž přešly bez bezprávního důvodu.
Navrhovatelky dále namítají, že při vyvlastňování šlo o tzv. třídní přístup k původním vlastníkům - bývalým živnostníkům a v dalším pak rozvíjely argumentaci, kterou uvedly již ve svém odvolání. Konečně navrhly, aby soud vydal rozsudek, podle kterého by žalované ZD H. bylo povinno uzavřít s nimi dohodu o vydání "parcely č. 145 a stavby na této parcele stojící, a to stavební objekt čp. 117, obytnou budovu bez popisného čísla a garáž". Šlo tedy o návrh dohody jiného znění, než bylo uvedeno v původním návrhu.
Krajský soud v Ostravě, po provedeném řízení dne 16. 5. 1997 rozsudkem, čj. 11 Co 257/93-118, nepřipustil změnu návrhu a rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že se v důsledku odvolání zabýval pouze nemovitostmi, postavenými na parcele č. 145 v k.ú. H., ostatní části rozsudku soudu prvého stupně nabyly právní moci a to včetně části týkající se parcely č. 145. Navrhovatelky totiž odvoláním napadly rozsudek soudu 1. stupně pouze v části týkající se staveb na parcele stojících, nikoliv parcely samotné.V odvolání je obsažena změna návrhu, jelikož je nově Formulován obsah navrhované dohody a navrhovatelky se domáhají i dalších staveb, dříve nežalovaných, a to obytné budovy bez popisného čísla a garáže. Jelikož zmíněné stavby nebyly předmětem řízení před okresním soudem, nejsou podle 5 95 občanského soudního řádu dány podmínky pro připuštění zněny návrhu, neboť výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Teprve v odvolání se navrhovatelky domáhaly vydání i jiných staveb, které nelze považovat za součást nebo příslušenství stavby čp. 117 ani parcely č. 145. Krajský soud proto změnu návrhu nepřipustil a dále uvedl, že žalované nemovitosti sice v rozhodném období přešly na stát, ale nikoliv způsobem, předvídaným ust. §6 odst. 1 a 2 a 5 2 zákona č. 87/1991 Sb. Bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti byly vyvlastněny podle 5 20 zákona č. 280/1949 Sb., který stanovil, že nemovitosti a práva, kterých je třeba k uskutečnění jednotného hospodářského plánu lze vyvlastnit, nedojde-li k dohodě. V daném případě byly nemovitosti vyvlastněny ve prospěch M. k zajištění jejich
111. ÚS 390/97
výroby a sloužily účelu, pro který byly vyvlastněny, tj. pro drůbežářskou výrobu. Pro posouzení aplikace §6 odst. 1 písmeno i) zákona č. 87/1991 Sb. není rozhodné, od kdy do kdy tomuto účelu sloužily, zda se tak stalo bezprostředně po vyvlastnění či s časovým odstupem a jak dlouho tomuto účelu sloužily. Na základě provedených důkazů lze ohledně nemovitosti čp. 117 učinit závěr, že určitou dobu sloužila účelu, pro který byla vyvlastněna. K vyvlastnění rovněž došlo za náhradu a není tudíž splněna ani podmínka §6 odst. 1 písmeno j) zákona č. 87/1991 Sb. Je pravda, že k vyplacení náhrady nedošlo bezprostředně po vyvlastnění. Skutečností však zůstává, že soud tehdy rozhodl o složení dlužné částky do soudní úschovy, toto rozhodnutí nebylo napadeno odvoláním a tímto rozhodnutím je nutno považovat podle tehdy platných právních předpisů závazek za splněný. Částka, která byla posléze původním vlastníkům vyplacena, odpovídá přepočtu původní částky 680 000,- Kč po aplikaci zákona č. 41/1953) Sb. o peněžní reformě. Skutečnost, že došlo k peněžní reformě, nemůže jít k tíži povinné osoby, neboť peněžní reforma postihla všechny stejně. Stát převzal předmětné nemovitosti na základě existujícího právního úkonu, výměru ze dne 14. 11. 1952, který se týká Žalovaných nemovitostí. Soud může v této souvislosti zkoumat, zda zmíněny správní akt nebyl důsledkem politické perzekuce ve smyslu §2 odst. 2 citovaného zákona, nebo důsledkem postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Navrhovatelky však v řízení pouze ve svém odvolání tvrdily, Že provedené vyvlastnění bylo politickou perzekucí a obecně uváděly, že jejich otec byl perzekvován. Žádný důkaz však v tomto směru soudu nepředložily ani nenavrhly.
Proti tomuto rozsudku podaly navrhovatelky včas ústavní stížnost, v níž namítaly, že jím byla porušena jejich základní práva. Porušení spatřovaly v tom, že aplikace restitučních předpisů, provedená krajským soudem, je v rozporu s jejich zněním a specifickou povahou, v čemž lze spatřoval porušení čl. 11 věta prvá a druhá Listiny základních práv a svobod. Chybná aplikace restitučních předpisů, která znemožňuje prosazení oprávněných restitučních nároků, je postup odporující čl. 36 odst. 1 Listiny. Především považují navrhovatelky za chybný závěr krajského soudu o tulil, že nenavrhly nebo nepředložily důkazy o tom, že vyvlastňovací výměr byl důsledkem politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva. Navrhovatelky uvádějí, že celková společenskopolitická situace v prvé polovině padesátých let, zejména vztah tehdejšího režimu k soukromému vlastnictví a tzv. třídní přístup jsou notoricky známé a není třeba je v řízení o restitučních nárocích
111. ÚS 390/97
prokazovat. Vyvlastnění předmětných nemovitostí bylo provedeno v zájmu jediné právnické osoby - M., jejíž zájmy nelze ztotožňovat se zájmem veřejným. Aplikace zákona č. 280/1949 Sb. byla pouhou záminkou k tomu, aby původní vlastníci byli připraveni o svůj majetek a aby tento majetek mohl být převeden do vlastnictví státu.
Za nesprávné považují navrhovatelky i to, že krajský soud vyloučil aplikaci restitučního důvodu uvedeného v 5 6 odst. 1 písmeno j) zákona č. 87/1991 Sb. Poskytnutá náhrada za vyvlastněné nemovitosti totiž netvořila ani v hrubých rysech ekvivalent vyvlastňovaných nemovitostí. Je pravda, že ke znehodnocení náhrady přispěla peněžní reforma, která postihla všechny občany, podstatné však podle navrhovatelek je to, že ke znehodnocení došlo proto, že orgány státu donutily M., aby náhradu nevyplatily oprávněným osobám, ale aby ji složily do soudní úschovy, když pro deponování nebyly splněny předpoklady stanovené tehdejšími předpisy. Za znehodnocení neprávem deponovaných prostředků je proto třeba přičíst odpovědnost státu.
Za chybný považují navrhovatelky i závěr krajského soudu, že obytná budova bez popisného čísla a garáž, které stojí na parcele č. 145, nebyly předmětem řízení před okresním soudem. V petitu původního návrhu z ledna 1992 bylo uvedeno, že nemovitosti mají být vydány včetně součástí a příslušenství. Jestliže soudům nebylo zřejmé, co se pojmy "součástí a příslušenství" míní, měly si vyžádat konkretizaci těchto pojmů. Pakliže tak neučinily, postupovaly soudy v rozporu s duchem restitučních předpisů i ust. §43 odst. 1 občanského soudního řádu. Navrhovatelky proto žádají, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 25. 2. 1998 především odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále poukázal na to, že navrhovatelky blíže nespecifikují v čem spočívala chybná aplikace procesních předpisů. Pokud jde o výhrady proti závěru, že krajský soud považoval obytný dům a garáž za příslušenství domu čp. 117, pak se tím dotýkají hodnocení rozsahu přezkumu rozsudku okresního soudu podle §206 a §212 o.s.ř. Kromě toho z žádných provedených důkazů nebylo zjištěno, že by stavba, tj. dům č. 117. měla příslušenství. Takové označení se nevyskytuje v žádném z předložených důkazů. Naopak, pokud předložené důkazy popisovaly nemovitosti ve vlastnictví právních předchůdců
111. ÚS 390/97
navrhovatelek, vždy se hovořilo o domě č. 117 a zvlášť o samostatném obytném domě a garáži, nikoliv o domě č. 117 s příslušenstvím.
Na tomtu místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
K namítanému porušení čl. 11, věta prvá a druhá Listiny, je třeba konstatovat, že postupem obecných soudů nebyla tato práva navrhovatelek porušena. Soudy v řízení nezpochybnily jejich právo vlastnit majetek, ani zákonnému obsahu tohoto práva nedaly jiný obsah. Za porušení čl. 11 Listiny není možné bez dalšího považovat skutečnost, že soudy na základě ve věci konaného řízení nevyhověly žalobě stěžovatelek.
Z obsáhlého dokazováno, které soudy provedly zákonu odpovídajícím způsobem (provedení navrhovaných důkazů a z toho vyvozených řádně zdůvodněných závěrů) nelze dovodit namítaná porušení Listiny, a to ani ve vztahu k čl. 36 odstavce prvého. V dané věci ani podle přesvědčení Ústavního soudu nelze považovat za politickou perzekuci v daném případě tu skutečnost, že komunistický režim obecně potlačoval soukromé vlastnictví a uplatňoval tzv. třídní přístup k takovým vlastníkům. Tato skutečnost je notoricky známa (našla své vyjádření mino jiné i v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu). Přesto je však nutné v konkrétním řízení před soudy (i v rámci rehabilitací), konkrétní projevy politické perzekuce prokázat. Nutno na tomto místě zdůraznit, že restituční zákony byly koncipovány tak, že jde o snahu zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, když náprava všech jednoduše není možná. V daném případě bylo prokázáno, že vyvlastnění bylo provedeno za náhradu a předmětná nemovitost byla vyvlastněna podle tehdy platných předpisů i s tím, že byla užívána řadu let k účelu, pro který byla vyvlastněna. Přestože náhrada byla nejprve složena do soudní úschovy a byla vyplacena původním vlastníkům až později (po měnové reformě), nelze z těchto okolností dovodit, že nebyla vyplacena vůbec (tedy z hlediska ustanovení §6 odst. 1 písm. j) zák. č. 87/1991 Sb.). V tomto směru nutno
odkázat v plném rozsahu na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů a stejně tak i co se týče úvah Krajského soudu v Ostravě stran zmiňovaného příslušenství stavby čp. 117.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než návrh
podle ust.§43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu