ECLI:CZ:US:1998:3.US.409.98
sp. zn. III. ÚS 409/98
Usnesení
III. ÚS 409/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci navrhovatele R.T., právně zastoupeného R.R., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 8. 1998, sp. zn. 6 Tvo 166/98, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 22. 9. 1998. Ta směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 6 Tvo 166/98, ze dne 13. 8. 1998, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatele podaná proti usnesení Vrchního soudu Olomouci ze dne 27. 7. 1998, sp. zn. 3 Ntv 36/98, jímž byla prodloužena vazba navrhovatele do 6. 11. 1998 a takto měla být porušena jeho základní práva obsažená v čl. 8 odst. 5, čl. 37 odst. 2 a konečně v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).
Z obsahu spisů Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 Ntv 36198 a Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 6 Tvo 166/98 Ústavní soud zjistil; že Vrchní soud v Olomouci na návrh Vrchního státního zástupce v Olomoucí prodloužil lhůtu trvání vazby u navrhovatele (obviněného) nad dva roky, konkrétně do 6. 11. 1998. Vrchní soud v Olomouci uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že ze spisového materiálu si ověřil, že se jedná vskutku o trestní věc obtížnou (48
III. ÚS 409/98
dílčích útoků podvodu, spis přesahuje 1900 stran) a jde nad rámec běžných věcí. Neshledal v této souvislosti průtahy ve vyšetřování této trestní věci, když konstatoval, že poté co byl navrhovatel dne 3. 4. 1995 na základě písemného slibu (v rámci přípravného řízení) propuštěn na svobodu, byla podána obžaloba dne 3. 5. 1996, o které bylo Krajským soudem v Ostravě rozhodnuto dne 22. 7. 1997 tak, že věc byla vrácena k došetření. Ve věci bylo rozhodováno již také Nejvyšším soudem ČR, a to o stížnosti obhájce navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu Olomouc ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 3 To 224/97, kterým byla zamítnuta žádost navrhovatele o propuštění z vazby. Vrchní soud přitom uvádí, že je doložen postup vyšetřovatele Policie ČR o průběhu vyšetřovacích úkonů (a to i z hlediska výslechu potřebných a soudem nařízených svědků - M.K., P.B.) a dovozuje, že důvody vazby shledané pod ustanoveními §67 písm. a), c) trestního řádu (dále tr.ř.) jsou shledávány opakovaně. Útěkový důvod vazby spočívá v tom, že poté co byl navrhovatel (na základě písemného slibu) propuštěn z vazby, podmínky svého slibu neplnil a byl proto zatčen a znovu vzat do vazby. Předstižný důvod vazby pak spočívá v tom, že navrhovatel pokračoval v protiprávním jednání i poté co byl propuštěn na svobodu.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel stížnost, ve které poukazuje na to, že po vrácení věci k došetření vyšetřovací orgány ve věci nekonaly. Namítal, že k prodloužení vazby došlo bez toho, že by bylo provedeno věcné šetření a zpochybnil, že by se skrýval či se vyhýbal tr. stíhání a porušoval tak svůj písemný slib.
Uvedenou stížnost NS ČR usnesením ze dne 13. 8. 1998, sp. zn. 6 Tvo 166198, zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí i on uvedl, že se jedná o rozsáhlou trestní věc s tím, že navrhovatel je ohrožen sazbou obsaženou u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Dodal, že přes vrácení věci k došetření nelze rozhodně usuzovat na to, že přes určité nedostatky (vyslovené soudem) v důkazním řízení, nelze mít tuto skutečnost za takovou, která by zpochybňovala důvodnost celého trestního stíhání. Důvodné podezření z naznačené trestní činnosti navrhovatele trvá, a proto také právem pokračuje trestní stíhání i v současné době. Stran vazebních důvodů připomněl Nejvyšší soud ČR, že navrhovatel byl z vazby propuštěn na základě písemného slibu, přesto, však se nezdržoval na ohlášené adrese a neposkytnutím dostatečné součinnosti zavdal takto důvodnou obavu, že se tím vyhýbá trestnímu stíhání či trestu, který mu hrozí. Důvod vazby je tak nepochybně dán, stejně jako u vazby předstižné, protože navrhovatel se měl (je důvodně podezřelý) dopouštět stíhaného jednání po dlouhou dobu celou řadou dílčích útoků. Navíc (jak plyne ze spisového
III. ÚS 409/98
materiálu), po předchozím propuštění z vazby pokračoval v protiprávními jednání, a to znovu majetkového charakteru. Prodloužení vazební doby je tak na místě, když je zjevné, že stížnost a problematičnost dokazování plynoucí z charakteru a povahy stíhání trestné činnosti významně ovlivňuje délku řízení a nelze mít za to, že se jedná o věc jednoduchou, která již mohla být skončena. Ohledně délky řízení dále uvádí že po vrácení věci k došetření (a poté co byl spis vrácen vyšetřujícím orgánům) řízení dále pokračuje výslechy svědků (celá řada již byla vykonána) s tím, že další bude ještě nutno učinit, což však nelze provést v rámci dvouleté vazební lhůty, která již skončila. Protože v jejím rámci nebylo vložné trestní stíhání ukončit a tato okolnost nebyla způsobena neodůvodněnými průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení, vazební lhůta byla prodloužena oprávněně, a to o rozumnou a odpovídající dobu 3 měsíců.
Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel ústavní stížnost 18. 9. 1998 s tím, že jeho trestní věc je nedůvodně protahována (nebyl např. dosud vyslechnut on sám podle pokynu Vrchního soudu v Olomouci, stejně tak jeho bratr) a dle jeho názoru tak bylo porušeno ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny. Poukazuje na to, že stížnost, kterou podal do usnesení Vrchního soudu Olomouc, sp. zn. 3 Ntv 36/98, ze dne 27. 7. 1998, nemohl blíže odůvodnit jeho obhájce, který byl v té době na dovolené, přesto však i přes tuto soudu známou skutečnost bylo rozhodnuto. V takovém postupu spatřuje porušení svých práv zakotvených v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Konečně se zmiňuje o tom, že v rámci rozhodování obecných soudů o vrácení věci k došetření (usnesení Krajského soudu Ostrava, pobočka Olomouc ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 29 T 8/96 a usnesení Vrchního soudu Olomouc ze dne 9. 3. 1998, sp. zn. 3 To 224/97) nebylo rozhodnuto o dalším trvání vazby a uvedené vazební důvody tak nemohou být dány. Na tomto místě však je Ústavní soud v této chvíli nucen konstatovat, že uvedená rozhodnutí podanou ústavní stížností (v jejím petitu) napadena nebyla, a proto se jimi Ústavní soud nezabýval a ani zabývat nemohl.
K podání ústavní stížnosti se na vyžádání Ústavního soudu vyjádřil Nejvyšší soud ČR ústy předsedy senátu, který napadené usnesení vydal. V něm je odkazováno na argumentaci Nejvyššího soudu ČR obsaženou v napadeném usnesení s tím, že není k věci do dodat. K tvrzení navrhovatele, že jeho obhájce neměli možnost podrobněji odůvodnit stížnost, kterou navrhovatel podal proti usnesení Vrchního soudu Olomouc, sp. zn. 3 Ntv 36/98, jímž byla prodloužena vazba, Nejvyšší soud ČR poukazuje na ust. §71 odst. 1 tr. P. s tím, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším
III. ÚS 409/98
urychlením. Skutečnost, že obhájce navrhovatele měl dovolenou, pro kterou mohl blíže odůvodnit stížnost až po 17. 8. 1998, rozhodně nebyla důvodem k odložení projednání a rozhodnutí o opravném prostředku, když navíc termín doručení bližšího zdůvodnění stížnosti nebyl ani dostatečně znám. Nejvyšší soud ČR takto navrhl podanou ústavní stížnost zamítnout.
Po zvážení všech shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost důvodná není. Znovu a opakovaně poukazuje na to, že není vrcholem soustavy obecných soudů a nemůže tak na sebe vztahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Samozřejmě ovšem jen potud, pokud tyto soudy postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem zejména hlavy páté Listiny základních práv a svobod. I v projednávané věci se Ústavní soud touto zabýval z naznačených hledisek, tedy případným porušením základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Jak již uvedeno, takováto porušení neshledal. Předně nezbývá než souhlasit s tvrzením obou soudů, že se jedná v daném případě, zejména o skutkově složitou věc, která vyžaduje v rámci dokazování bezpochyby obsáhlé šetření. Takto rozsáhlé šetření vyplývá ovšem z objektivně panujícího stavu, kdy je bezpochyby zřejmé, že důvodné podezření ze spáchané trestné činnosti i jejího rozsahu je na místě. Tomu také koresponduje délka řízení ovlivněná ovšem i pohybem potřebných spisů mezi jednotlivými orgány činnými v trestním řízení při rozhodování (tak je přiléhavě popsán i čas, kdy rozhodovaly obecné soudy - vrácení k došetření, žádost o propuštění z vazby). Přitom nelze mít za to, že doba na kterou byla délka vazby prodloužena (3 měsíce) je nepřiměřená. Stejně tak nelze mít výhrady ani k užití jednotlivých vazebních důvodů. Jejich oprávněnost plyne ze spisového materiálu a vůči odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze mít výhrady ani z těchto hledisek. Navíc i proto, že navrhovatel prokazatelně nerespektoval podmínky písemného slíbu, na základě kterých byl v rámci trestního řízení z vazby již propuštěn. Jestliže navíc je důvodné podezření, že na svobodě pokračoval v protiprávním jednání (znovu majetkového charakteru), potom o oprávněnosti a trvání vazebních důvodů není nejmenších pochyb. V tomto směru v podrobnostech odkazuje, Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a připomíná argumentaci v něm uvedenou. Je na místě odkázat i na vyjádření Nejvyššího soudu ČR k námitce týkající se nemožnosti obhájce navrhovatele blíže odůvodnit uvedenou stížnost proti zmíněnému rozhodnutí Vrchního soudu Olomouc. Zde, podle přesvědčení Ústavního soudu, se Nejvyšší soud i bez detailního odůvodnění stížností touto dostatečně a odpovědně zabýval, jak plyne z odůvodnění jeho
III. ÚS 409/98
rozhodnutí a to s tím, že vyčerpal všechny aspekty, které při podání této stížnosti reálně přicházely v úvahu. Namítané právo na obhajobu navrhovatele tak zasaženo nebylo a podle přesvědčení Ústavního soudu nebyla ani nezákonným a zejména neústavním způsobem omezena jeho osobní svoboda (čl. 8 odst. 5 Listiny).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto nezbylo než návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu