ECLI:CZ:US:1998:3.US.432.97
sp. zn. III. ÚS 432/97
Usnesení
III. ÚS 432/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl v neveřejném jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti obce R., zastoupené advokátem JUDr. T.P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 8 Co 1438/97-160, ze dne 16. září 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 13. 11. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 17. 11. 1997. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 8 Co 1438/97-160, ze dne 16. září 1997, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, čj. 23 C 139/96-140, ze dne 4. 4. 1997, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky o určení neplatnosti právních úkonů. Podle názoru navrhovatelky byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále byl porušen čl. 11 odst. 3 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 23 C 139/96, vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala žalobu na určení neplatnosti smlouvy
111. ÚS 432/97
uzavřené dne 19. 12. 1995 mezi J na jedné straně a Městem Č.B. na straně druhé a smlouvy uzavřené dne 15. 2. 1996 mezi týmiž subjekty. Z návrhu na zahájení řízení vyplynulo, že navrhovatelka je členem prvního účastníka smlouvy, tj. J., který byl založen jako zájmové sdružení právnických osob, jehož účelem je vytvoření podmínek pro převod vlastnictví hmotných a nehmotných statků tvořených veškerými věcmi, zařízeními, právy a povinnostmi určenými k zásobování vodou a odvádění a čištění odpadních vod, k nimž mají jednotlivé obce jako členové sdružení získat majetková práva prostřednictvím tohoto sdružení. Dále je úkolem sdružení převést tzv. oddělitelný majetek ve smyslu §5, bod 5.3 stanov, případně majetek dočasně neoddělitelný ve smyslu §5, bod 5.4. stav do vlastnictví obcí nebo právnických osob jimi zřízených. Podle stanov mají jednotlivé obce jako členové sdružení právo požadovat od sdružení úplné převedení a předání oddělitelného majetku, který jim přísluší. Toto právo musejí uplatnit vůči sdružení písemným prohlášením, učiněným do stanoveného data. Město Č.B. jako člen sdružení uplatnilo uvedené právo písemným prohlášením ze dne 19. 10. 1995. Představenstvo J. projednalo výše uvedenou žádost dne 5. 12. 1995 a rozhodlo, že bude uzavřena jednak rámcová smlouva o převedení majetku do vlastnictví města Č.B. a jednak smlouva o nájmu takto převáděného majetku po dobu roku 1996 za 1,- Kč. Uvedené smlouvy byly také uzavřeny, a to mezi smluvními stranami J. a Městem Č.B. dne 19. 12. 1995 takto rámcová smlouva o převodu majetku a dne 15. 2. 1996 smlouva o nájmu. Navrhovatelka spolu s vedlejšími účastníky na své straně (další obce jako členové uvedeného zájmového sdružení) se domáhala určení neplatnosti těchto smluv pro jejich rozpor se stanovami sdružení z toho důvodu, že podle jejího názoru jednáním smluvních stran došlo k ohrožení jejích práv jako člena sdružení. V tomto ohrožení svých práv (zejména majetkových práv) spatřovala navrhovatelka také naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem, čj. 23,C 139/96-140, ze dne 4. 4. 1997, žalobu na určení neplatnosti uvedených smluv zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že navrhovatelka (ani vedlejší účastníci na její straně) nemá v předmětném sporu věcnou legitimaci, protože nebyla smluvní stranou smluv, o jejichž neplatnost je veden spor. Navrhovatelka je členem J., tj.
111. ÚS 432/97
zájmového sdružení právnických osob, které se řídí určitými pravidly, a proto, pokud některý z členů nesouhlasí s rozhodnutími sdružení, má možnost uplatnit svou námitku postupem upraveným ve stanovách sdružení.
K odvolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, který rozsudkem, čj. 8 Co 1438/97-160, ze dne 16. 9. 1997, potvrdil rozsudek soudu 1. stupně a současně zamítl návrh navrhovatelky na připuštění dovolání ve věci. Z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že tento soud považoval skutková zjištění soudu 1. stupně za dostatečná pro rozhodnutí ve věci a ztotožnil se i s právními závěry, k nimž soud I. stupně dospěl. V odůvodnění pak odvolací soud ještě k námitkám navrhovatelky doplnil, že smlouva ze dne 19. 12. 1995 byla pouze smlouvou rámcovou, na jejímž základě ještě žádný majetek převeden nebyl, svou povahou se blíží ke smlouvě o budoucí smlouvě či nepojmenované smlouvě podle §51 občanského zákoníku. Touto smlouvou nemohla být proto navrhovatelka zkrácena na svých vlastnických právech, zejména jestliže svou věcnou legitimaci dovozuje pouze z faktu podílu na majetku J., nikoliv z faktu zásahu do svých výlučných vlastnických práv. Totéž platí i pro následnou smlouvu ze dne 15. 2. 1996, která se rovněž nedotýká bezprostředně výkonu vlastnických práv navrhovatelky. Odvolací soud ještě dále uvedl, že při zcela jednoznačně prokázané právní subjektivitě J. jako právnické osoby odlišné od navrhovatelky nelze z titulu členství navrhovatelky v zájmovém sdružení právnických osob dovozovat její věcnou aktivní legitimaci k podání žaloby na neplatnost předmětných smluv. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu I. stupně i v tom, že případný nesouhlas s činností J. musí navrhovatelka řešit v rámci stanov zájmového sdružení právnických osob a nikoliv občanskoprávní cestou. K návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání v otázce, zda třetí osoba, která není účastníkem právního vztahu, má možnost domáhat se neplatnosti právního úkonu, jestliže je její právo ohroženo, pak odvolací soud uvedl, že tuto otázku nepovažuje za otázku zásadního právního významu, neboť se jedná o problematiku, která je dostatečně objasněna ustálenou judikaturou.
K dovolání navrhovatelky rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který podle §239 odst. 2 občanského soudního řádu posuzoval přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud se v daném případě ztotožnil se závěrem odvolacího soudu a konstatoval, že otázku, zda třetí osoba, která není účastníkem právního vztahu, má možnost domáhat
111. ÚS 432/97
se neplatnosti právního úkonu, jestliže je její právo ohroženo, není možné pokládat za otázku zásadního právního významu. Z ustálené judikatury, od níž se odvolací soud podle názoru Nejvyššího soudu neodchýlil, vyplývá, že taková možnost není vyloučena. Domáhat se určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, může i třetí osoba, která není účastníkem posuzovaného vztahu při splnění podmínky, že je na tomto určení naléhavý právní zájem, tj. určení existence či neexistence právního vztahu nebo práva má důsledky pro právní postavení této osoby. Protože dovolací soud dospěl k závěru, že v dovolání uvedená právní otázka nemá zásadní právní význam, rozhodl tak, že usnesením, čj. 2 Odon 146/97-178, ze dne 25. 5. 1998, dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost.
Navrhovatelka současně s dovoláním podala ústavní stížnost, kterou napadla rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 8 Co 1438/97-160, ze dne 16. 9. 1997, jímž, podle jejího názoru, bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a J. i Město Č.B. porušily čl. 11 odst. 3 Listiny. Porušení uvedeného práva spatřovala navrhovatelka v tom, že soudy, zejména Krajský soud v Českých Budějovicích se nezabýval zjišťováním, zda konkrétním právním úkonem bylo dotčeno či ohroženo konkrétní vlastnické právo navrhovatelky či kteréhokoliv vedlejšího účastníka, a pouze konstatoval, že není dána věcná aktivní legitimace navrhovatelky k podání určovací žaloby. Navrhovatelka však dovozovala, že z rámcové smlouvy ze dne 19. 12. 1995 ani z pozdějších úkonů smluvních stran není jednoznačně patrné, jaký majetek je obsahem smlouvy o budoucí smlouvě a má být Městu Č.B. převeden. Vzhledem k této právní nejistotě se navrhovatelka domnívala, že obecné soudy se měly uvedenou otázkou zabývat a nezamítat žalobu z ryze formálních důvodů. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím ve sporu, v němž byl navrhovatel ústavní stížnosti účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svého
111. ÚS 432/97
základního práva zakotveného v čl. 11 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo.
Jak výše uvedeno, ústavní stížností byl napaden rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích. I když ve věci bylo podáno i dovolání, o němž bylo rozhodnuto usneseními Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Odon 146/97-178, ze dne 25. 5. 1998, nepřísluší Ústavnímu soudu se tímto rozhodnutím zabývat, protože navrhovatelka ve lhůtě podle §74 odst. 2 o.s.ř. svým podáním nerozšířila ústavní stížnost i proti citovanému usnesení. Ústavní soud se proto zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že jádrem ústavní stížnosti je otázka, zda navrhovatelka byla aktivně věcně legitimována k podání určovací žaloby, tj. zda obecné soudy zamítnutím žaloby se nedopustily porušení ústavního práva navrhovatelky na soudní ochranu, i když podanou ústavní stížností je namítáno porušení vlastnického práva navrhovatelky. Ústavní stížností se lze domáhat ochrany ústavně zaručeného práva nebo svobody tehdy, jestliže předmětným rozhodnutím soudu bylo porušeno právě uvedené základní právo. Podle názoru Ústavního soudu se tak nestalo, protože obecné soudy se meritorně nezabývaly zkoumáním vlastnictví k movitým a nemovitým věcem, které byly, resp. měly být předmětem smlouvy o budoucí smlouvě uzavřené mezi J. a Městem Č.B.. Obecné soudy (soud 1. stupně i odvolací soud) zamítly žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace, tj. neshledaly naléhavý právní zájem navrhovatelky na určení, že v žalobě označené smlouvy jsou neplatné. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu mohlo být, podle názoru Ústavního soudu, porušeno právo navrhovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí i z tohoto pohledu a dospěl k závěru, že ani toto právo navrhovatelky nebylo porušeno. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a nevybočily z rámce daného ustálenou judikaturou, vztahující se k vymezení pojmu naléhavý právní zájem. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že J. je právnickou osobou, odlišnou od navrhovatelky, a má stanovami vymezený a upravený postup přijímání rozhodnutí. Je proto vnitřním vztahem mezi zájmovým sdružením a jeho jednotlivými členy, jakým postupem jsou utvářena a přijímána rozhodnutí zájmového sdružení navenek. Obecným soudům nepřísluší přezkoumávat
111. ÚS 432/97
tento postup cestou žaloby, kterou podá jeden (nebo více) členů sdružení, na určení neplatnosti právního úkonu, které toto sdružení činí navenek. S ohledem na uvedené dospěl ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/I99 3 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu