ECLI:CZ:US:1998:3.US.45.98
sp. zn. III. ÚS 45/98
Usnesení
III. ÚS 45/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatelů F.V. a A.V., oba zastoupeni advokátkou JUDr. M.K., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 29. ledna 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 1997, sp. zn. 37 Co 229/96, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 1995, sp. zn. 14 C 78/92.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 14 C 78/92, a z něj zjistil, že dne 18. února 1992 podali navrhovatelé Městskému soudu žalobu, v níž se domáhali uzavření dohody o vydání nemovitostí zapsaných na LV č. 1444, pro obec B., k. ú. S., jako dům čp. a parcela č. 577 (dále jen "předmětné nemovitosti"), ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., s žalovanými manžely J. a J.P. Podle navrhovatelů se na jejich případ vztahovalo ust. §4 odst. 2, zákona č. 403/ 1990 Sb., o zmírnění některých
III. ÚS 45/98
následků majetkových křivd, ve znění zákona č. 458/1990 Sb., a zákona č. 137/1991 Sb.
Předmětné nemovitosti byly znárodněny rozhodnutím finančního odboru MěNV čj. Fin. 72/88-ev. čís. 8281/59-DV. ve znění rozhodnutí téhož orgánu ze dne 12. 8. 1964, čj. Fin. 3/8281/88-SO na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Sb. ve prospěch čs. státu - R. V roce 1988 převedl R., hospodářskou smlouvou předmětné nemovitosti na D.H. Ačkoliv se navrhovatelé, podle svého tvrzení, od jara 1990 obraceli na různé orgány se žádostmi o restituci, D. uzavřelo dne 20. 10. 1990 s manžely P. kupní smlouvu, kterou na ně předmětné nemovitosti převedlo. Podle navrhovatelů k převodu došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy v době, kdy se již vědělo o jejich úmyslu získat předmětné nemovitosti zpět.
Městský soud dne 24. 11. 1995 rozsudkem, čj. 14 C 78/92-84, žalobu na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobci jsou nepochybně oprávněnými osobami podle zákona č. 403/1990 Sb., avšak neprokázali, že je splněna podmínka k vydání, tj. že povinné osoby nabyly věc od státu. Žalovaní nabyli předmětné nemovitosti od D.H., které je mělo ve svém družstevním vlastnictví. Kupní smlouva byla registrována tehdejším státním notářstvím před účinností zákona č. 403/1990 Sb. Tento fakt ji však nečiní neplatnou. Soud dále konstatoval, že navrhovatelé, jako oprávněné osoby, mají právo na finanční náhradu od státu.
Proti rozsudku podali navrhovatelé dne 2. února 1998 odvolání. V něm opakovali argumenty, které byly předmětem posuzování před soudem prvého stupně. Dále namítali, že soud procesně pochybil, když ve výroku uvedl dohodu o vydání nemovitostí ve zkráceném znění oproti žalobnímu petitu.
Krajský soud v Brně po provedeném jednání dne 13. 10. 1997 rozsudkem, čj. 37 Co 229/96-103, sice změnil rozsudek soudu prvého stupně, avšak jen co do formulace výroku. Zamítl totiž žalobu, aby soud nahradil svým rozsudkem projev vůle žalované osoby - souhlas s uzavřením dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb.
Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím, že soud prvého stupně řádně zjistil skutkový stav a vyvodil z nich správné právní závěry, formuloval však
IlI. ÚS 45/98
nesprávně výrok. Pokud jde o procesní vadu, lze o ní mít za to, že by obsah výroku rozsudku byl stejný i za situace, kdyby k této vadě nedošlo. Nebyl proto důvod rozhodnutí soudu prvého stupně rušit. Rozsudek nabyl právní moci dne 12. prosince 1997.
Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé včas ústavní stížnost, v níž namítali, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle navrhovatelů soud aplikoval právní předpisy úzce, bez souvislostí daných společenskými poměly v době vzniku křivd. Zemědělská družstva jako taková nikdy nehospodařila pouze se vnosy soukromých osob - družstevníků, ale rovněž začleňováním takového majetku, který byl vyvlastněn v rámci trestního řízení a dále s vnosy a dotacemi od státu. Pojem stát je třeba vykládat v souladu s preambulí zákona č. 403/1990 Sb., tedy tak, aby došlo k co nejširšímu odstranění křivd. Družstva byla podle navrhovatelů nepochybně součástí státu. Pokud se týká procesního pochybení, soud prvého stupně rozhodl o jiném návrhu, než jak byl přednesen a změna rozsudku, jak ji učinil krajský osud, nemá oporu v zákoně.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Podstata navrhovatelovy ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry obecných soudů, a to ve stejném smyslu i rozsahu. To plyne také z odvolání navrhovatele v řízení před obecnými soudy. Těmito námitkami se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, postupoval ve shodě s ust. §132 o.s.ř. Ústavní soud však vážil i to, zda v navrhovatelově věci postupem obecných soudů nedošlo k porušení zmíněných ústavních principů. Pochybení však ani tu neshledal Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) plyne také zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují (jak se i stalo) kautely dané ustanoveními §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu
III. ÚS 45/98
přehodnocovat postup obecných soudů, pokud by ovšem nezjistil zásadní rozpory mezi správně zjištěným skutkovým stavem a právním hodnocením soudu z něj nesprávně dovozeným. V dané věci se tak nestalo.
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 14 C 78/92, plyne, že obecné soudy respektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i další zásady, plynoucí z čl. 37 Listiny. Obecné soudy totiž věc na základě žaloby a za přítomnosti stran, řádně projednaly a dodržely přitom všechny zásady spravedlivého procesu, uvedené v příslušných ustanoveních o.s.ř. Proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutím nic zásadního vytknout.
Namítané porušení čl. 11 Listiny Ústavní soud nezjistil. Citovaný článek Listiny poskytuje ochranu vlastnictví, avšak jen vlastnictví skutečnému, nikoliv jen domnělému či tvrzenému. Soudy postupovaly v souladu se zákonem, jestliže nevyhověly žalobě navrhovatelů. Zákon č. 403/ 1990 Sb., jak již bylo mnohokrát judikováno Ústavním soudem, nemůže odstranit všechny majetkové křivdy, napáchané minulým režimem. Může pouze některé křivdy zmírnit. V souladu s tím spočívá zmínění následků majetkových křivd ve vydání věci. Protože však odstranění jedné křivdy nesmí způsobovat zároveň křivdy nové, stanoví zákon podmínky pro vydání věci a jestliže věc vydat nelze, poskytuje stát peněžitou náhradu. Z citovaného spisu tohoto soudu je nepochybné, že podmínky pro vydání věci splněny nebyly. Nelze přistoupit na argumentaci navrhovatelů uvedenou v ústavní stížnosti, že "družstva byla nepochybně součástí státu", z níž se odvozuje nárok na vydání předmětných nemovitostí. Družstva vždy byla důsledně právně i ekonomicky oddělena od státu jako samostatné právní subjekty a nelze je ztotožňovat se státními podniky. Z toho plyne, že navrhovatelům nevznikl nárok na vydání předmětných nemovitostí, ale na peněžitou náhradu, jak ostatně konstatoval i Městský soud v Brně v napadeném rozsudku ze dne 24. 11. 1995, sp. zn. 14 C 78/92.
Pokud jde o namítané procesní pochybení, Ústavní soud ani tu neshledal, že by jím bylo porušeno základní právo či svoboda navrhovatelů. Citované procesní pochybení bylo namítáno již v odvolání proti rozsudku soudu l. stupně a Krajský soud v Brně se s tímto problémem v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vypořádal. Ústavní soud se s jeho argumentací ztotožnil.
III. ÚS 45/98
Nutno proto konstatovat, že v daném případě v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv či svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavními soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 1998
JUDr. Pavel Holländer předseda senátu