ECLI:CZ:US:1998:3.US.450.97
sp. zn. III. ÚS 450/97
Usnesení
III. ÚS 450/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele S.M., zastoupeného advokátem JUDr. J.O., proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně sp.zn. Non 42/97, ze dne 6. 11. 1997 takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 27. 11. 1997 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 11. 1997. Ve stížnosti se domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně, sp.zn. Non 42/97, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, sp.zn. 2 Cao 185/97.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. Non 42/97, ze dne 6. listopadu 1997, které bylo ke stížnosti přiloženo a ze spisu Vrchního soudu v Olomouci, sp.zn. 2 Cao 185/97, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28.8.1997, sp.zn. 20 Ca 222/97, zastavil řízení ve věci návrhu na obnovu řízení. Tímto návrhem se navrhovatel domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 25.3.1993, potvrzeného rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě sp.zn. 2 Cao 260/96, jímž byl navrhovateli odňat invalidní důchod.
111. ÚS 450/97
Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že v napadeném řízení se rozhoduje podle části páté, hlavy třetí, ust. §2501 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř"). V těchto věcech je návrh na obnovu řízení vyloučen. Z toho vyplývá, že v dané věci nejsou dány podmínky řízení a proto krajský soud podle §104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil.
Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, v němž navrhoval vyloučení soudců Vrchního soudu JUDr. V.N., JUDr. L.V. a JUDr. M.C., protože již dříve jednali v navrhovatelově věci, sp.zn. 8 Ca 131/93, tedy z důvodů uvedených v §14 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR rozhodl usnesením, sp.zn. Non 42/97, dne 6. listopadu 1997, že výše jmenovaní soudci Vrchního soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu, pod sp.zn. 2 Cao 185/97. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle §14 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci tehdy, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. Z předloženého spisu, ani z uplatněných námitek navrhovatele nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že s ohledem na poměr soudců k projednávané věci či jejich poměr k účastníkům řízení, lze dovodit závěr, že v dané věci budou rozhodovat podjatě. Námitku podjatosti soudce je třeba vždy opřít o konkrétní skutečnosti, které svým obsahem umožňují dovodit závěr, že jsou splněny podmínky pro vyloučení soudce, jak má na mysli ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR podal navrhovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem tohoto soudu došlo k porušení čl. 95 a 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení zmíněných práv mělo dojít tím, že Nejvyšší soud ČR ve věci nenařídil jednání a neprovedl důkazy a že rozhodl jediný soudce - předseda senátu. Uvedení soudci Vrchního soudu v Olomouci při svém rozhodování ve věci odebrání invalidního důchodu navrhovatele v letech 1993 až 1997 údajně porušili zákon, Ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod. Z tohoto důvodu měli být podle navrhovatele z projednávání jeho věci vyloučeni.
111. ÚS 450/97
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Čl. 95 a 96 Ústavy nebyly porušeny. Nejvyšší soud se při svém rozhodování řídil zákonem, což také náležitě zdůvodnil. Jednání o vyloučení soudců proběhlo v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a Nejvyšší soud také rozhodoval v senátě v souladu s ust. §16 o.s.ř. Senát neprováděl zvláštní dokazování, neboť navrhovatel nenabízel soudu žádné důkazy, vycházel proto jen z písemných materiálů. K námitce podjatosti se vyjádřili dotčení soudci, usnesení Nejvyššího soudu podepsal příslušný předseda senátu.
Namítané porušení čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny rovněž Ústavní soud nezjistil. Navrhovateli nebylo odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Skutečnost, že Nejvyšší soud ČR neshledal důvody pro vyloučení některých soudců Vrchního soudu, nelze považovat za porušení zmíněného článku Listiny. Jak již bylo konstatováno výše, Nejvyšší soud ČR postupoval při posuzování námitky podjatosti některých soudců Vrchního soudu v Olomouci v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. Jak plyne ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 20 Ca 222/97, (číslo listu 17) všichni soudci, kterých se námitka navrhovatele o jejich podjatosti týkala, se vyjádřili v tom smyslu, že nemají k navrhovateli ani odpůrci, jakož ani k projednávané věci žádný osobní vztah. Žádné konkrétní důkazy o jejich podjatosti nebyly navrženy a tedy ani prokázány. Pokud jde o skutečnost, že k rozhodování o podjatosti nebyl navrhovatel přizván, je třeba konstatovat, že rozhodování o vyloučení soudů není možno zaměňovat (jak to činí navrhovatel) s rozhodováním o meritu věci. Proto také na ně není možno vztáhnout ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny o veřejnosti jednání soudu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu