ECLI:CZ:US:1998:3.US.70.98
sp. zn. III. ÚS 70/98
Usnesení
III. US 70/98-7
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelky D.M., zastoupené JUDr. M.R., o návrhu ze dne 31. ledna 1998, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 13. února 1998, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 953/96, ze dne 30. října 1997, spolu s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 1996, sp. zn. 21 Co 219/95, a Městského soudu v Brně sp. zn. 21 C 3/93, ze dne 10. února 1995. Uvedla, že soud prvého stupně i soud odvolací porušily povinnosti, obsažené v §5, §43 odst. 1 a 104 odst. 2 občanského soudního řádu, když neučinily žádná vhodná opatření, směřující k odstranění nedostatku návrhu, a ani účastníky nepoučily o tom, jak je třeba opravu provést. Soudy nepostupovaly v řízení tak, aby rychle a účinně poskytly navrhovatelům ochranu zákonných práv, nejednaly v souladu s nálezy Ústavního soudu, který se v řadě rozhodnutí vyslovil k účelu zákona č. 87/1991 Sb., jakož i k povinnosti státu a jeho orgánů postupovat podle tohoto zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Soud I. stupně řízení podle §104 odst. 1 obč. soudního řádu zastavil, odvolací soud rozhodnutí potvrdil, aniž by dal stěžovatelce možnost ke všem prováděným důkazům se vyjádřit. Nejvyšší soud, který odmítl dovolání navrhovatelky, nesprávně odůvodnil usnesení novelizovaným zněním §237 odst. 1 písm. f) obč. soudního řádu, konečně pak svým rozhodnutím legalizoval protizákonný postup obecných soudů, které navrhovatelce odňaly možnost před soudem jednat.
III. ÚS 70/98-8
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ta je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna uvedená podmínka, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §75 odst. 1, odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.].
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 21 C 3/93, vyžádaného Ústavním soudem, a obsahu stížnosti bylo zjištěno, že usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 21 Co 219/95, ze dne 2. února 1996, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení řízení, nabylo právní moci 29. dubna 1996. Stěžovatelka i druhý navrhovatel J.M. podali k Nejvyššímu soudu dovolání, odůvodněné tvrzením, že účastníkům byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, a s odkazem na §237 odst. 1 písm. f) obč. soudního řádu, upravující a vymezující přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Dále v dovolání poukázali na postup soudů, který považují za nesprávný, když nebyl v souladu s §5, §43 odst. 1, jakož i s §104 odst. 2 obč. soudního řádu. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 2 Cdon 953/96-25, ze dne 30. října 1997, bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, rozhodnutí dosud nenabylo právní moci, poněvadž nebylo doručeno všem účastníkům.
S ohledem na výše uvedené považoval Ústavní soud návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu za stížnost, podanou podle §75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., když rozhodnutí Nejvyššího soudu, přijaté soudem 1. stupně již 31. prosince 1997, nebylo dosud doručeno všem označeným účastníkům a nestalo se pravomocným. I když je nutno přisvědčit těm tvrzením navrhovatelky, obsaženým v dovolání, jež se opírají o nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 151/94, III. ÚS 74/94 a dalších a mají vztah k §43 odst. 1 obč. soudního řádu, postup Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí ze dne 30. října 1997, č. j. 2 Cdon 953/96-25, o odmítnutí dovolání není v rozporu s §237 odst. 1 písm. f) obč. soudního řádu ani s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Je třeba konstatovat, že stěžovatelka také sama v návrhu konkrétně neuvedla, v jakých právech se cítí být rozhodnutím Nejvyššího soudu dotčena. Proto byl návrh na zrušení citovaného usnesení, jako zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnut.
III. ÚS 70/98-9
Návrh, směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. 21 C 3/93 a Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 1996, sp. zn. 21 Co 219/95, byl odmítnut pro jeho podání po lhůtě, stanovené §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., když právní moc označených rozhodnutí nastala 29. dubna 1996, stížnost byla podána 13. února 1998 [§43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 1. dubna 1998
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj